Miroslav Tejkl reaguje na článek Pavla Janíčka o problémech s pojmem legitimita a obrací pozornost k pojmu systémové legitimity.

Pavel Janíčko se v článku z 9. 6. 2017 nazvaném „O drobných potížích s pojmem legitimita“ zmínil zejména o politické legitimitě.

V nadějně zahájeném článku se většinou legitimitou ve smyslu o souhlasném postoji obyvatelstva s určitou odpovědí na společenskou otázku (vstup do NATO nebo dokonce změna systému …), rozsahem souhlasu ve volbách (volby do nepříliš oblíbeného Senátu jako měřítko?) a dokonce se odvážil odvozovat od členství v masových organizací reálného socialismu (ROH, SSM) podle jeho názoru poměrně robustní legitimitu reálného socialismu.

Protože jsem v minulém režimu, stejně jako pan Janíčko, také žil, zdržím se nějakých delších komentářů na téma „souhlasu“. Pouze bych reagoval na autorovy náznaky, že obyvatelstvo nevyjádřilo souhlas s nástupem kapitalismu a odstraněním reálného socialismu.

Toto obyvatelstvo ale nedalo alespoň zvýšenou volbou Komunistické strany Čech a Moravy v řadě dalších voleb po roce 1990 najevo, že nízká podpora kapitalismu z jakéhosi průzkumu veřejného mínění v době listopadových událostí trvá – třebaže kapitalismus začal postupem času ukazovat, „zač je toho (v kapitalismu) loket“. Navíc obyvatelstvo i na konci roku 1989 vyjádřilo – pokud vím – ve značné, dominantní míře postoj, že preferuje „něco mezi“, což ale měl být – podle zpřesňujících otázek – v podstatě onen „kapitalismus na severu Evropy“. Volební účast byla původně poměrně velká a lidé si nezvolili jen všeobsáhlé, nečitelné OF, ale hned potom ODS, ODA a lidovce, což rozhodně nebyly strany, které by si pohrávaly s nějakým ideovým postojem „uprostřed“, jako možná – a to ještě jen částečně – v podstatě systémově konformní ČSSD.

Zkrátka a dobře v roce 1992 už obyvatelstvo, které k volbám šlo, řeklo kapitalismu jasné ANO.

Nikdo občanům ve volbě komunistických stran v obou republikách federace nebránil (v ČR umírněná a velká KSČM a štěpánovci – zifčákovci nebyli zaregistrováni), a nevoliče nelze všechny považovat za odpůrce kapitalismu, abychom tímto mohli snižovat kladný postoj obyvatelstva ke kapitalismu (zejména, když si uvědomíme, že nejvyšší volební absence byla vždy u mladých lidí).

Ani levicové strany obecně (nejen KSČM) tehdy nijak zvlášť neuspěly.

Podpora KSČM při volbách do Poslanecké sněmovny, respektive do předchozí české a federálních zákonodárných sborů v podstatě stagnovala i v dobách, kdy se už jasně ukázalo, co kapitalismus skutečně je. Dokonce naopak. V době nejvyšší slávy Sládkových formálně antikomunistických republikánů, shlížejících se v první republice, byla podpora KSČM dokonce na 10 %. Jinak se běžně pohybovala mezi 12 % až 19 %. Nejlepší výsledek KSČM byl v letech po listopadu 1989 a pak v roce 2002, což byly jediné sněmovní volby, kdy ČSSD a KSČM měly solidní společnou nadpoloviční většinu – 111 mandátů z 200. Špidlou řízena ČSSD ale zdůrazňovala tenkrát v předvolební kampani zcela zásadně, že koalice s KSČM je pro ní vyloučena a tzv. bohumínské usnesení bylo – v rozporu s textem – pořád ještě respektováno aspoň jako zákaz spolupráce s komunisty na vládní úrovni (text tzv. bohumínského usnesení zakazoval jakoukoli spolupráci s KSČM a některými dalšími stranami, takže bohumínské usnesení bylo už od počátku porušováno).

Systémová legitimita

Subjektivní legitimita (souhlasu) je ale jenom jednou stránkou věci.

Podle mého názoru je ale klíčovou objektivní systémová legitimita, kterou můžeme odvozovat od toho, nakolik je plněna základní systémová funkce v daném systému. A pokud je společenská ekonomika, kde samozásobitelství je jen dílčím prvkem, kapitalistická, je to otázka nakolik vládnoucí třída plní svou funkci v kapitálovém koloběhu.

To znamená, nakolik jsou příjmy kapitalistů a jimi placených zaměstnanců „utkány“ z výdajů kapitalistů a jimi placených zaměstnanců, natolik je reálné uspořádání kapitalistické společnosti objektivně kapitalisticky systémové legitimní – i kdyby bylo vůči společenským většinám „nespravedlivé“ nebo dokonce „kruté“ jako v polovině 19. století.

Z hlediska objektivní systémové legitimity je proto právě tato legitimita současného kapitalismu nižší nejen oproti 19. století, ale i ve srovnání s kapitalismem po druhé světové válce, kdy svůj grandiózní vzestup zaznamenával tzv. „sociální stát“, kdy zisky byly před zdaněním vysoké a pak vysoce zdaněn.

Dnes naproti tomu obsahuje výnos příslušníka vládnoucí třídy v průměru stále větší podíl moderní formy tzv. „renty“ a naopak menší podíl makroekonomického zisku, který by byl „utkán“ z výdajů svých vlastních zaměstnanců, jiných „kolegů-kapitalistů“ z vládnoucí třídy a jejich zaměstnanců (poznámka: třebaže se situace na původním Západě pro společenskou většinu příjmově a z hlediska míry rovnosti relativně zhoršila, přece jen asi můžeme stále vycházet z toho, že platí Sraffova zásada, že příjem společenské většiny obsahuje jistý podíl společenského přebytku nad subsistenčními minimy k přežití rodin společenské většiny).

Navíc nejde o kapitalistovy výnosy, které by byly utkány z výdajů, které by měly charakter rozpouštění léta hromaděných (akumulovaných) finančních prostředků. Zásadní roli hrají dnes peníze jako dluh, produkované poskytováním úvěrů, které by nemohly bezpečně vznikat, kdyby neexistovalo krytí měnovým suverénem likvidních rezerv (státním nebo jako americký FED státem delegovaným), schopným vpouštět do systému v případě potřeby takové konečné likvidní peníze, kterými lze uhradit dluh. Krytí vkladem je zanedbatelné a v některých zemích (tuším že jde o případ Dánska, ale i jiných) už ani žádné rezervy předepsány nejsou.

Hlavní roli už nehrají nahromaděné úspory (vklady v bance a poklady v trezorech nebo jinde), ale soukromý a veřejný dluh a jeho obří objem ve světě.

Mám za to, že soudobý západní kapitalismus asi nebude tak krutý jako ten v 19. století, ale je mnohem víc parazitní.