Přečetli jsme: Neformální dohody, korupce, klientelismus a dobývání renty na současné Ukrajině pokračují a země se tak stále ocitá v institucionální pasti. To je hodnocení ukrajinského politologa J. Macijevského.
Staré zvyky Ukrajinu neopouští, napsal ve své zprávě pro PONARS ukrajinský politolog Jurij Macijevskij z Akademické národní univerzity v Ostrohu. Podle politologa Ukrajina od své samostatnosti v roce 1991 neměla zcela demokratickou nebo autoritářskou vládu. Naopak je polapena v politické hybriditě, někde mezi autoritářstvím a demokracii.
Znamená to, že se konají svobodné volby, nové tváře přicházejí k moci, ale neformální politické praktiky pokračují a formují se nově pyramidy moci.
Po třech letech od Euromajdanu je čas na to zhodnotit novou politickou dynamiku Ukrajiny. To, co vidíme je, že nepřátelé Ukrajiny znovu povstali – štěpení elity, korupce, tajné dohody a dobývání renty. K tomu, aby se Ukrajina tomuto problému postavila, je nutné lépe popsat a pochopit její institucionální past.
Jaká je dynamika režimu na Ukrajině? Skutečná změna režimu znamená, že povstanou noví hráči a aktéři přijmou nová pravidla, což není případ Ukrajiny.
Ukrajina je v pasti
Podle demokratizačních ukazatelů byl politický režim na Ukrajině vždy hybridní a byla pro něj typické konkurenční volby bez právního státu. Oranžová revoluce i Euromajdan umožnily vstup nových hráčů do ukrajinské politiky v rámci politického cyklu. Jenže to, co bylo vykládáno jako demokratický zlom bylo ve skutečnosti, myslí si autor, nahrazením jedné skupiny, která dobývá rentu, druhou. Neformální pravidla a praktiky přitom stále omezují formální procedury. Ukrajina se tak ocitá v institucionální pasti.
V důsledku Euromajdanu došlo ke svržení jedné mocenské pyramidy, kterou budoval prezident Viktor Janukovyč. Olexandr Turčinov se stal po Janukovyčově útěku předsedou parlamentu a potom dočasně prezidentem země. Vznikla nová koaliční vláda Arsenije Jaceňuka s podporou parlamentní většinou a vznikl tak duumvirát Turčinov-Jaceňuk.
Oba měli velký vliv na rozhodování, zatímco bývalá premiérka Julija Timošenko z jejich strany Vlast byla politicky izolována. Takové uspořádání trvalo celkem čtyři měsíce a během této doby tito spojenci (ve vládě) vyjednali mezi sebou konkrétní rozdělení moci mezi Turčinova a Jaceňuka z Vlasti, Oleha Ťjahiboka ze strany Svoboda a Vitalije Klička ze strany UDAR. UDAR nebyl oficiálně ve vládě, ale podporoval ji a dostal několik vlivných pozic na ministerstvu spravedlnosti, šéfa bezpečnosti a také zahraniční rozvědky apod. či pěti oblastních administrativ. A tyto posty byly prý výměnným obchodem za to, že Kličko nebude kandidovat na prezidenta a přenechá pozici Petru Porošenkovi.
Zkrátka v první post-euromajdanské vládě byly posty rozdělovány podle kvót, které byly dohodnuty za zavřenými dveřmi. Formálně potom došlo k přechodu Ukrajiny systémově od prezidentsko-parlamentního systému k premiérsko-prezidentskému, podobný tomu, jaký byl v letech 2005-2010.
K čemu skutečně došlo byl ale přechod od jedné mocenské pyramidy k více pyramidám, které mezi sebou soutěží.
Také po volbách, ve druhé vládě A. Jaceňuka (2014-2016) došlo ke stejnému dělení, a to dle euromajdanských kvót a navzdory příchodu vícero hráčů do hry. Druhá vláda Jaceňuka i přes mladší věk a vyšší profesionalitu ukazovala na to, že staré zvyky jen tak neumírají.
Ostatně, systém kvót má svoje dějiny a sahá do roku 2002, kdy byl Viktor Janukovyč poprvé premiérem. Od té doby to byl hlavní způsob, jak plnit posty na Ukrajině. Tento systém nominačních kvót upřednostňuje loajalitu, nikoliv zásluhy. Vede to také k tomu, že pokud outsider obdrží post, nemůže nic změnit.
Ukrajinské stínové politbyro
Rezignace ministra hospodářství A. Abromavičiuse na jaře 2016 byla signálem o tom, že mezi premiérem Jaceňukem a prezidentem Porošenkem probíhá boj o kontrolu nad státnímu podniky a také, že je tu boj mezi reformátory a těmi, kdo se snaží jen o dobývání renty. Vedlo to ke krizi, k novému přeformátování vlády, do které mluvili oligarchové. Volodymyr Hrojsman nahradil pak Jaceňuka na postu premiéra. Hrojsman byl protežé Porošenka a zformovalo se tak neformální, stínové politbyro. Politbyto muselo čelit ruské agresi na jedné straně ale na druhé také proti tlakům z tábora reformátorů.
Porošenkova neformální moc nad výkonnou, justiční i legislativní mocí narostla, zároveň ale musí sdílet zdroje s jinými politickými a hospodářskými aktéry a skupinami. Příkladem byla neformální dohoda mezi Porošenkem a Ihorem Kolomojským a Gennadijem Bogoljubovem ohledně nacionalizace jejich banky Privatbank.
Na Ukrajině dneška je tedy hlavní politické dělení na dvě skupiny: na spojenectví velkých státních a hospodářských aktérů na jedné straně a na reformátory v parlamentu, médii a občanskou společností na druhé straně.
Pyramidy, klany a boj o dobývání renty
Nový elitní konsensus ukazuje na tři věci: raději spolupracuje než mezi sebou bojuje, a to díky vnitřním i vnějším hrozbám. Nicméně brzdí reformy, protože má zájem na možnosti dobývání renty a nechce změnu. Dobývání renty znemožňuje vzniknutí dlouhodobého paktu mezi elitami, kde by se hrálo podle pravidel. Současně je ale Porošenko blokován, takže nemůže vystavět jednu mocenskou pyramidu, ale musí se spoléhat na partnery.
V tom se liší od Janukovyče, který vedl rodinný klan a také od Viktora Juščenka, který bojoval s Tymošenkové mocenským uzlem. Za příznivých okolností se Porošenkův režim může stát rozptýlenou sítí, jak tomu bylo za prezidenta Leonida Kučmy (prezidentem před prvním Majdanem v roce 2004).
V mocenské pyramidě, kde je soutěž, jeden hráč nemůže utvořit jednu síť. Což vede k tomu, že zápas o nadvládu se stane převládajícím rysem systému. Tak Porošenko podkopal duumvirát Turčinov-Jaceňuk po svém zvolení do úřadu. Během prvního roku od zvolení totiž vyměnil celkem 22 ze 24 hlav oblastních administrativ, které jmenoval Turčinov. Klientelismus tu vyhrál a stal se principem podle kterého došlo k nominacím.
Mluví se tak o klanu z Vinnycje, odkud pochází Porošenko a odkud jmenoval řadu lidí do významných postů, a to včetně právě premiéra Hrojsmana.
Jaceňukova síť, kde jsou členy Turčinov, ale také ministr vnitra Arsen Avakov anebo šéf politické frakce Národní fronty Mikola Martyněnko a s nimi spojení oligarchové. Zvláště Ihor Kolomojskij pokračuje politicky operovat, i když Jaceňuk je mimo úřad.
Jak Macijevskij dále píše, tato cirkulace elit nikdy neznamenala obnovu. Nebylo tomu ani v roce 1991, ani v roce 2005. V době krize jako byl rok 2004 a 2014 došlo ve skutečnosti ke kvazi-nahrazení. Procentuálně byla obnova velmi malá, a to navzdory tomu, že v parlamentu po volbách v roce 2014 bylo 56 % nových poslanců. Jen 100 z nich ale opravdu prosazovalo reformy (z celku 423).
Český bankéř Tomáš Fiala odhalil, že Jaceňuk a Porošenko obchodovali s místy na stranických volebních seznamy za 3 až 10 milionů dolarů. Obvinění potvrdil Olexandr Onyščenko, který byl Porošenkovým parlamentním vyjednávačem. Ten tvrdí, že zaplatil 6 milionů dolarů za to, aby byl na stranickém seznamu.
Dvě třetiny poslanců milionáři
Dnešní realita je, že dvě třetiny poslanců Rady jsou milionáři a udržení statu quo jim vyhovuje. Na jednu stranu bylo skutečné obnovení elit zablokováno poslanci. Na druhou ale hnutí Euromajdanu nedokázalo zformovat vlastní reformní stranu, která by měla parlamentní většinu.
I v tomto parlamentu lze sledovat vzorec rodinných klanů, které tvoří síť. Tedy, je to tak, že Ukrajina dnes opakuje dynamiku „nové tváře, starý systém“ a také „stejné tváře, stejný systém“.
Jak Macijevskij na závěr hodnotí: Ukrajina má nyní svobodné prezidentské a parlamentní volby, které ospravedlňují nové vládní aktéry. Nicméně opravdová obnova je prchavá, kódy staré elity zůstaly beze změny. Neformální praktiky, klientelismus a korupce pokračují v novém pyramidálním schématu. A také za Porošenka zabraňuje soutěž o dobývání renty vytvořen stabilního konsensu mezi elitami.
Pro západní politiku vůči Ukrajině z toho vyplývá: podpora těch kroků, které vedou k demontování neformálního institucionálního jádra, podpora dlouhodobého budování institucí, a nikoliv krátkodobé finanční stabilizace a podpora iniciativ zdola, které tlačí na reformy, a nikoliv současného Kyjeva s jeho vedením.