Molekulární imunolog Václav Hořejší polemizuje s některými výklady a (dez)informacemi, které se týkají pandemie nemoci covid-19.
Epidemie onemocnění covid-19 je za námi. V nemocnicích s tímto onemocněním leží jen málo pacientů, denní počty úmrtí jsou minimální. V této, hlavně díky očkování příznivé situaci, se ale v médiích objevují texty popírající zásadní význam vakcinace, a dokonce tvrzení o jeho škodlivosti. Smutné je, že takové bludy šíří i někteří lékaři, jako je např. prof. Vojtěch Thon v nedávném rozhovoru pro MF Dnes. Na jeho nehorázná tvrzení jsem chtěl reagovat ve stejných novinách, ale jejich šéfredaktor se neobtěžoval mi odpovědět. Proto bych to rád učinil zde.
Nejprve některé základní skutečnosti:
Covid-19 byla nebezpečná choroba, u které více než 5 % případů mělo těžký průběh a jejíž průměrná smrtnost byla kolem 0,7 %. Devadesát procent těžkých případů a úmrtí připadalo na osoby s oslabeným imunitním systémem nebo s vysokým věkem. Tyto rizikové skupiny tvořily přes 2 miliony našich občanů. U těch ostatních, čtyřikrát početnějších, byla rizika sice asi desetkrát nižší, ale vzhledem k početnosti této skupiny velmi významná. Problémem bylo hlavně riziko zahlcení nemocnic pacienty s těžkým průběhem. Zaváděla se proto omezující opatření, aby se tak předešlo kolapsu nemocnic. Tato opatření („lockdowny“, uzávěry), která přinášela značné ekonomické a společenské problémy, měla překlenout dobu do nasazení vyvíjených očkovacích látek nebo léků.
Politikové museli rozhodnout, jestli jsou menším zlem ty ekonomické a společenské škody, nebo hrozící kolaps zdravotnictví. Zásadní pro účinnost přijaté „lockdownové“ strategie bylo ovšem její co nejvčasnější zavedení. To se u nás vzorně povedlo v první polovině roku 2020. Později se ale opakovaně „zaspalo“, což vedlo ke čtyřem vlnám epidemie, ve kterých zemřelo přes 40 tisíc lidí, opakovaně jsme se ocitli na prahu kolapsu nemocnic, a přitom nebyly nijak významně omezeny ekonomické škody. Politici totiž nerespektovali doporučení odborníků, a namísto toho naslouchali odpůrcům protiepidemických opatření omezujících některé občanské svobody. Negativní roli sehrála také některá média, která šířila falešné informace propagující údajnou blahodárnost „promořování“ populace. Vysvobození přinesl až rychlý vývoj účinných očkovacích látek a proočkování většiny populace, jejíž významná část byla mezitím částečně chráněná i proděláním onemocnění.
Je pravda, že legitimní možností řešení situace mohlo být nějaké „řízené promořování“. Potíž je ale v tom, že pak by ovšem bylo těch mrtvých ještě mnohem více a téměř jistě by došlo ke kolapsu zdravotnictví.
Zpočátku existovala naděje, že vakcíny budou účinně bránit infekci jako takové. Vyvinuté vakcíny ale nevyvolávají v dostatečné míře tzv. slizniční imunitu, takže i nosní sliznice očkovaného člověka mohou být virem infikovány, a takový člověk pak může šířit virus i do svého okolí. Důležité ale je, že tyto vakcíny chrání z 80 % proti těžkému a z více než 95 % proti fatálnímu průběhu onemocnění. Nepříznivé vedlejší následky vakcinace (jejichž existenci nikdo nepopíral) jsou mnohem méně časté a závažné než následky vlastního onemocnění. A to platí i pro ty méně rizikové skupiny včetně dětí.
Vysokým proočkováním tedy sice nelze dosáhnout stavu kolektivní imunity, ale lze docílit jakési kolektivní odolnosti vůči závažnému průběhu. V takovéto populaci chráněné kombinovaným efektem vysoké proočkovanosti a „promoření“ není pokračující cirkulace viru příliš na škodu. Poznamenejme ovšem, že ani prodělání nemoci nechrání proti opakované infekci a onemocnění novějšími variantami viru.
Ve světle těchto skutečností se tedy podívejme na nesprávná tvrzení kolegy Thona:
- Není pravda, že pro děti byla škodlivá ochrana proti viru SARS2. I u dětí dochází sice vzácně, ale přece jen k vážným případům onemocnění (u nás celkem několik stovek). Po uvolnění omezujících opatření samozřejmě došlo k nárůstu běžných, silně nakažlivých respiračních onemocnění – k těm by ale i bez nich došlo také, jen o něco dříve.
- Thonova věta „Při zvládání epidemie na úrovni jednotlivých zemí však izolacemi imunitní systém nebyl komplexně trénován a je teď náchylnější na jednotlivé infekce” prostě nedává žádný smysl – důvody toho, proč byla přijata ta omezující a ne „promořovací“ strategie jsou přece naprosto jasné.
- Není pravda, že nošení respirátorů je k ničemu. Pokud jsou správně používány, snižují alespoň částečně množství viru vylučovaného do okolí infikovaným člověkem.
- Kolega Thon naprosto ignoruje skutečnost, že prodělaní covidu přináší mnohem větší riziko než očkování.
- Názor, že očkována měla být jen „nejrizikovější“ skupina obyvatel je mylný.U těch méně rizikových je sice vážných případů a úmrtí mnohem méně, ale tato skupina je zase mnohem početnější, takže masivní vlna onemocnění v této skupině by působila velké problémy.
- Tvrzení o systémové škodlivosti mRNA vakcín a o tom, že se jedná o „genovou terapii“ je naprosto nezodpovědné a na úrovni šíření poplašné zprávy.
- Kritikapoužívání hexavakcíny u dětí je dalším příkladem nezodpovědného matení laické veřejnosti.
Je třeba zdůraznit, že v takovýchto diskusích by zásadní význam mělo mít vždy stanovisko odborných mezinárodních i národních institucí (WHO, EMA, CDC, Vakcinologická společnost) vyhodnocujících klinické studie a vydávajících schválení a doporučení vakcín či léků. Pokud tito špičkoví odborníci dojdou k závěru, že pozitivní účinky jakékoli vakcíny jasně převažují nad riziky nežádoucích vedlejších účinků, pak by neměl být důvod k pochybnostem. Považuji to prostě za aplikaci zásad zdravého rozumu a medicíny založené na důkazech. Mnozí, a bohužel mezi nimi i lékaři, ale vyznávají spíše jakousi medicínu založenou na dojmech. Bohužel se zdá, že u nás je situace v tomto směru mnohem horší než v řadě jiných vyspělých zemí.
Virus SARS-CoV-2 s námi asi zůstane už navždy. Nejspíše se budeme proti němu jednou za rok dobrovolně očkovat, podobně jako proti chřipce. Lze oprávněně doufat v úspěšný vývoj slizničních vakcín, které by přinesly vysokou ochranu i proti samotné infekci.
Vedlejším produktem epidemie je bohužel také prohloubení nedůvěry mnoha lidí k vládě a politikům vůbec a obrovský rozmach falešných zpráv, kterým věří spousta lidí víc než solidním vědeckým informacím. Kořeny tohoto problému asi souvisí s neblahou úlohou bulvární žurnalistiky a hlavně s problematickými aspekty naší pokažené liberální demokracie, ve které je za vysoce ceněnou hodnotu pokládána neomezená svoboda šířit jakékoli lži a pomluvy, ale také absolutní nadřazování osobní svobody (například nenechat se očkovat) nad elementární solidaritou s ostatními.