Adam Votruba se zamyslel nad budoucností slovanské vzájemnosti, kterou vidí jako způsob horizontální komunikace za podmínky rovnoprávnosti národů.
V české společnosti není na rozdíl od dřívějších dob myšlenka slovanské vzájemnosti příliš populární. Přežívá však v povědomí veřejnosti jako důležitá součást naší tradice a jakkoliv není veřejně artikulována, nezanedbatelná menšina občanů jí přisuzuje význam.
Položíme-li si otázku, jak došlo k přerušení kontinuity mezi dlouho přijímanou proslovanskou orientací a současným stavem společnosti, pak je třeba odpověď hledat v protiruském sentimentu. Ten má své kořeny v okupaci z roku 1968. Je však rovněž účelově pěstován jako nástroj, kterým se liberálně orientované elity pokoušejí podepřít legitimitu vlastní moci. Nemluvím v tuto chvíli o situaci způsobenou válkou na Ukrajině (zde je rozhořčení pochopitelné). Chci zde upozornit na to, že protiruské nálady byly v devadesátých letech relativně slabé, zatímco v posledních dvaceti letech postupně sílí. Pokud by byly způsobeny jen historickou zkušeností, pak by tomu muselo být (minimálně do napadení Ukrajiny) přesně naopak.
Pro slovanskou vzájemnost představuje Rusko problém i z jiných důvodů. Rusové vždy využívali panslavismus k ospravedlnění vlastního mocenského nároku na kontrolu východní Evropy. Pro řadu lidí proto vyvstává nevyřčená otázka: Pokud chceme pěstovat slovanskou vzájemnost, co s Ruskem? Tuto bezradnost dobře ilustruje lakonický výrok z jedné internetové diskuze: „Rusové nejsou Slované.“
Rusko se od ostatní slovanských zemí liší tím, že je celou svojí historií i současností státem imperiálním, nikoliv národním. V Rusku žije řada národností a ruská politika nutně řešila a řeší, jak udržet impérium pohromadě nejen mocensky, ale i ideologicky. V tomto smyslu byl například komunismus pro Sovětský svaz mimořádně výhodný. Naproti tomu všechny ostatní slovanské státy vznikly jako státy národní. Jsou založeny na myšlence práva na sebeurčení, které v sobě obsahuje implicitní demokratismus (společnost je budována zdola) a rovněž myšlenku antiimperiální – ideu mírové spolupráce mezi rovnoprávnými národy.
Je zajímavé sledovat rozdíl mezi Čechy a Poláky. Poláci, kteří měli k Rusku vždy velmi odtažitý vztah a v 19. století nebyli zvlášť proslovansky orientovaní, dnes myšlenku slovanského bratrství obecně přijímají a nepřátelství k Rusku jim v tom nevadí. Češi naopak s tím mají problém. Když navštívil prezident Miloš Zeman Bělehrad, tak všechna média hlavního proudu zajímavým způsobem zamlčela větu srbského prezidenta Aleksandra Vučiće, v níž Vučić označil Čechy za bratrský národ. Mnoho Čechů přitom vnímá Srby jako bratrský národ, protože vědí o bohaté a nadstandardně přátelské historii česko-jihoslovanských vztahů. Je tu zajímavý rozpor mezi postojem politicko-mediální moci a názory uvědomělejší části veřejnosti. Příčinou této schizofrenie je nekritické přejímání západních politických narativů.
Zmiňme pro zajímavost následující skutečnost: Komunisté vytvářeli mýtus o tom, že v době Mnichova nám byl ochoten pomoci jedině Sovětský svaz. Nebyla to pravda. Jediný, kdo chtěl Československu skutečně pomoci, byl lid Jugoslávie – lid, nikoliv tehdejší vláda. Během několika málo zářijových dnů se v Jugoslávii přihlásilo šedesát tisíc dobrovolníků připravených odejít bojovat za Československo.
Domnívám se, že pokud má mít slovanská vzájemnost do budoucna pozitivní význam, pak je třeba chápat ji skrze již zmíněný aspekt rovnoprávnosti národů, resp. práva malých národů rozhodovat o vlastním osudu. Tento aspekt je neodlučitelný od demokracie. Kulturní blízkost slovanských národů může napomoci spolupráci, ale politický význam má především blízkost geografická a zájmová. Tím chci říci, že nemá smysl politicky příliš adorovat výlučnou vazbu mezi slovanskými národy. Jednoduše řečeno: Maďaři jsou s námi spřízněni osudověji než Rusové. Ale nejde ani o pouhou geografickou blízkost, např. takoví Chorvaté a Srbové jsou nám z hlediska svých zájmů bližší než Němci.
To, co je politicky prospěšné, je posílení vzájemné komunikace mezi podobně velkými národy našeho regionu. Označme tuto myšlenku jako ideu horizontální komunikace. Jejím protikladem by byla vertikální komunikace, kdy k nám myšlenky přicházejí takřka výlučně z cizího mocenského centra – z Bruselu, Washingtonu, Berlína. Převaha vertikální komunikace nás činí závislejšími kulturně, politicky i morálně. Rozvíjení horizontální komunikace by naopak vliv České republiky zvýšilo, stejně jako by to přispělo k posílení celého našeho regionu. Jazyková příbuznost mezi slovanskými národy může tuto komunikaci usnadňovat.
V oblasti regionálních vazeb existuje určitý prostor pro občanské a podnikatelské aktivity. Pro posílení horizontální komunikace by byly prospěšné internetové a mediální projekty s mezinárodním dosahem, ale s těžištěm ve středovýchodní Evropě. Stálo by za pokus konkurovat Americe třeba i vytvářením alternativních sociálních sítí, lze si představit mediální projekt česko-slovensko-jugoslávské televize nebo rozhlasové hudební stanice apod. Ty by mohly využívat jazykové blízkosti (např. Češi nemusí mít titulky u slovenských filmů) a vytvořit tak médium pro pětatřicetimiliónový trh.
Ovšem i kdyby zatím žádné větší projekty tohoto druhu nevznikly, může i každý sám za sebe učinit něco málo tím, že projeví zájem o kulturu národů v naší části Evropy. Tento druh slovanské vzájemnosti v určité míře spontánně funguje. Dokladem mohou být komentáře na serveru YouTube. Zde se lze přinejmenším přesvědčit o tom, že Slované mají tendenci poslouchat navzájem svoji muziku, tj. písně jiných slovanských národů.
Určitým paradoxem, byť snadno vysvětlitelným, je skutečnost, že tzv. levicoví liberálové, kteří mají plná ústa demokracie, rovnoprávnosti a emancipace, jsou obvykle nepřáteli horizontální komunikace. Orientují se na vertikální komunikaci a na anglosaské mocenské centrum. Nedovedou pochopit, že věci se mohou z Varšavy a z Budapešti jevit jinak než z Washingtonu. Rovnoprávnost je pro ně jenom ideologie, neboť v jejím jménu jsou ochotni zadupat do země samostatný vývoj v kterékoliv zemi. Jejich postoj je výrazem přirozené lásky a obdivu k moci: Vyšší moc je nositelem vyšší pravdy a je třeba se k ní přimknout. Kdo by chtěl skutečně naslouchat jinému pohledu, jiné kultuře, nebo jim (nedej Bože) dát za pravdu, ten se stává liberálům úhlavním nepřítelem.