Uplynulý týden ukázal, že myšlenka vícerychlostní Evropy je znovu na stole. Článek Zbyňka Dubského k tomuto tématu jsme vydali už letos v červnu. Vzhledem k jeho aktuálnosti a závažnosti EU více rychlostí pro ČR, článek připomínáme znovu.
Odborník na mezinárodní vztahy Zbyněk Dubský rozebral a vysvětlil často skloňovaný pojem „vícerychlostní Evropy“ v rámci Evropské unie, jeho možnosti a rizika.
Sousloví vícerychlostní Evropa se stalo v posledních měsících velmi populární v politických diskusích zejména ve spojitosti s důsledky Brexitu. Nejdůležitější státy EU otevřeně tuto alternativu označují nejen jako pravděpodobnou, ale jako žádoucí pro budoucí podobu spolupráce v Evropě. A to přestože se jedná pouze o jeden z pěti navržených scénářů o budoucnosti Evropy navržených v v Bílé knize o budoucnosti Evropy[1], vypracovanou Evropskou komisí jako podnět k diskusi o dalším osudu integračního procesu.
Diferenciovaný přístup k evropské integraci je totiž přitažlivý, neboť reflektuje rozdíly mezi členskými státy. Tyto rozdíly jsou spatřovány v ekonomické a sociální oblasti; v politických pohledech na integraci, které často souvisejí s velikostí státu, jeho historické zkušenosti a geo-politickém kontextu. Dále jsou zde rozdíly v institucionálních a administrativních strukturách států, v jejich právních a politických kulturách, v ideologických přístupech zejména v oblasti budování volného trhu a přístupu k solidaritě. Ale rovněž v náhledech na to, co je spravedlivá distribuce výhod a nevýhod členství v preferovaném modelu integrace, a v neposlední řadě v reálné schopnosti členského státu se do spolupráce v různých oblastech integrace zapojit. Proces postupného rozšiřování původního kolektivu šesti členů s sebou přinesl rostoucí vnitřní heterogenitu, přičemž, nikoliv překvapivě, větší dopad než ekonomická výkonnost může mít vlastní rozdílnost politických zájmů.
Diskuse o vícerychlostní Evropě v historii integračního procesu
Vícerychlostní Evropa přitom není zcela nový pojem. Do diskuse o budoucnosti integračního procesu byl zaveden již v 70. letech minulého století. Není to náhodné, protože právě v této době se poprvé rozšiřují Evropská společenství z šesti států na devět. Zejména vstupem Velké Británie se potenciálně komplikovala rychlejší dynamika směrem k prohloubení integrace, ať se jednalo o politickou unii, nebo tehdy plánované zavedení společné měny. V roce 1974 hovořil německý kancléř Willy Brandt o možnostech zavedení zavedení tzv. postupné stupňovité integrace[2]. O dva roky později byla vydána tzv. Tindemansova zpráva, která již explicitně hovoří o alternativě vzniku „vícerychlostní Evropy“ v přesvědčení, že tento model umožní diferenciaci integrace v čase. Důvodem oficiálně neměly být rozdíly v oblasti politických zájmů. Zpráva předpokládala, že vzhledem k rozdílnosti ekonomické a finanční situace členských států, není možné trvat na jedné rychlosti. Připravenější mohou jít vpřed rychleji a ostatní členské státy se připojí později.
Předpokládalo se tedy, že nemožnost provádět určité společné politiky ze strany některých států je pouze krátkodobá a v budoucnu se připojí všichni v rámci jedné rychlosti. Pokud by naopak přetrval jednotný postup, zpráva varovala, že „pokrok nebude možný a Evropa se začne postupně rozpadat.“[3] Důležitým prvkem takto budované vícerychlostní Evropy byl důraz na princip solidarity. Členské státy první skupiny byly povinny poskytnout veškerou potřebnou pomoc státům z druhé skupiny, aby mohly co nejrychleji první skupinu dohnat. Flexibilní postup formou vícerychlostní Evropy měl být tedy přechodným stavem a neměl vést k trvalým rozdílům v kvalitě členství a podílu na integraci. Mimochodem takovýto přístup byl zvolen v případě povinnosti zavést společnou měnu, kdy pouze Velká Británie a Dánsko mají trvalou výjimku, u ostatních se předpokládá, že se v budoucnu k Eurozóně připojí v momentě, kdy splní předepsaná kritéria.
V roce 1979 Ralf Dahrendorf na své přednášce na univerzitě ve Florencii pod názvem „A third Europe?“ hovořil o jiném modelu, který se nazývá „Evropou à la carte“ (tento model Tindemans explicitně odmítal).[4] Podle něj by měl existovat relativně krátký a striktně omezený seznam společných politik. V ostatních oblastech spolupráce má být ovšem připuštěna pro členský stát možnost volby neparticipovat na určitých politikách. Každý členský stát by si tedy mohl vybrat z určitého menu, do jaké politiky se chce zapojit, a do jaké ne. Tento přístup uznával politickou vůli jednotlivých států. Rozdíly mezi členskými státy nelze zakládat na jejich připravenosti či nepřipravenosti, ale na jejich politickém přístupu k integraci. Propagátoři tohoto přístupu proto zdůrazňovali, že se jedná o uznání rozdílného přístupu jednotlivých států k integraci a respektování jejich svobodné vůle. D. Ehlermann proto připustil, že klíčovým problémem je „subjektivní vnímání podstaty spolupráce.“ [5]. Není překvapivé, že daný model byl preferován právě Velkou Británií, a získal velkou popularitu u odpůrců prohlubování integrace jako určité její alternativy.
Konec studené války je spojen s další etapou diskuse. V roce 1994 K. Lamers a W. Schäuble vydávají dokument běžně nazývaný „Schaeuble Lamers Papier“. [6]. Je zde nastolena myšlenka „tvrdého jádra“, které musí být posilováno. Objevuje se termín „Kerneuropa“. Předpokladem je, že jádro projeví vůli prohlubovat rychleji integraci směrem k politické unii. Autoři vycházeli z představy, že nemožnost některých členských států implementovat politiku je a bude spíše dlouhodobá, proto má být vytvořeno jádro, a v podstatě periferie. Ostatní se samozřejmě mohou přidat později. Rychlost postupu integrace má být ale určována ochotnými a zároveň schopnými užší spolupráce. A to i v rámci EU, navíc v extrémním případě i bez souhlasu ostatních (co se nezapojí). Ve zprávě byl proto také obsažen požadavek na zohlednění principu flexibilní integrace přímo do rámce primárního práva EU. To se také v podstatě stalo přijetím možnosti užší spolupráce, dnes aplikovatelné v podstatě ve všech oblastech politiky EU (ovšem vždy za přesně vymezených postupů, a do rozhodnutí o jejím vzniku jsou zapojeny instituce EU i členské státy).
Myšlenka evropského jádra, sdílená částí německé politické scény (zejména CDU/CSU), vedla jak k jeho podpoře, tak i k protinávrhům. Francouzský premiér E. Balladur odmítl jádro a hovořil o více soustředných kruzích v Evropě.[7] Německý ministr zahraničí J. Fischer zase v projevu na Humboltově univerzitě v Berlíně hovořil o avantgardě a podpořil tak vznik gravitačního jádra. [8]
V akademické diskusi byly postupně odděleny 3 základní modely flexibility, které se liší zaměřením autorů na proměnnou hodnotu: čas (vlastní pojem vícerychlostní Evropa), prostor (pojem variabilní geometrie) nebo předmět spolupráce (pojem Evropa à la carte). [9] V realitě je ovšem takové dělení poněkud problematičtější, neboť diferenciace evropského integračního procesu je spojována vždy s realitou uznání rozdílů v Evropě a dělení států do určitých kategorií. Představy o uznání Evropy více rychlostí přitom nikdy čistě nekopírovaly jednotlivé modely.
Ať ovšem byly představy o flexibilní Evropě jakékoliv, pokaždé narážely na obavu, že bude nakonec v realitě umožněno seskupování členských států do stálých, exkluzivních a pro ostatní uzavřených koalic. Plná realizace takovýchto projektů by potom, přes veškeré proklamace, mohla narušit základní principy evropské integrace a zcela diskvalifikovat myšlenku solidarity. V extrémním případě by nebyla projevem integrace, ale naopak faktické desintegrace evropského prostoru. Byl by tím totiž minimálně subjektivně narušen princip rovnosti států. Evropa by mohla být opět potvrzeně a zcela explicitně rozčleněna na státy usměrňující a řídící vývoj a na státy, které se budou tomuto vývoji přizpůsobovat. Už jenom vznik pocitu nerovnosti by poté mohl vyústit v destrukci integračního procesu. Zdá se, že největší brzdou uznané realizace vícerychlostní Evropy byly obavy z jejího rozpadu.
Současná realita a diskuse o vícerychlostní Evropě
Přesto se kromě politické a akademické diskuse o podobě modelu integrace v různorodé Evropě, a ovšem uznání nutnosti diferencovat, projevilo v praktickém přístupu EU. Již bylo konstatováno, že smlouva o EU umožňuje možnost tzv. užší spolupráce. Aktuálně takto například vznikne pro vybranou skupinu států Úřad evropského veřejného žalobce. Podporují jej dvě desítky členských států EU, včetně ČR. Navíc v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky může být zavedena tzv. stálá strukturovaná spolupráce. O ní je v současné době rovněž vedena nelehká diskuse, která zřejmě vyústí v její vznik.
V oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva se zase setkáváme s tzv. klauzulemi opt out a opt in (tedy státy, které mají výjimku si mohou vybrat, zda se účastní či neúčastní spolupráce v určité oblasti). Podobně existuje výjimka z uplatňování Základní listiny práv EU a samozřejmě nejvýznamnějšími důkazy diferencované Evropy více rychlostí jsou existence Eurozóny a Schengenského prostoru. Posledně jmenovaný příklad je navíc zajímavý tím, že skupina států vně rámce Společenství vytvářela podmínky fungování tohoto režimu, a ostatní státy, které se k tomuto režimu (až následně se stal součástí primárního práva EU) chtěly připojit, byly nuceny pravidla přijmout (přestože se původně nepodílely na jejich formulaci). Do Schengenského prostoru jsou navíc zapojeny i některé nečlenské státy EU, jedná se o otevřenou spolupráci. Podobně tomu je u bezpečnostní a obranné politiky. Praxe prokazuje, že vícerychlostní Evropa tedy nemusí být nutně budována v rámci EU.
Diskuse o vícerychlostní integraci a uznání flexibilnějšího přístupu v případě diferenciované Evropy se vždy více projevuje v době změn a krizí. Mnohdy je to spojeno se změnou kvantity (skokové rozšiřování) a kvality integračního procesu (změny primárního práva EU). Současná etapa diskuse je ovšem poprvé spojena s odchodem významného členského státu (tedy nikoliv rozšířením) a obavami z pokračující desintegrace. Otevřené přiznání k tomu, že vstupujeme do uznané etapy vícerychlostní Evropy přitom nemusí být samo o sobě negativní. Zásadní je totiž vlastní formální i neformální podoba takto rozvíjené Evropy a přijatelnost takového modelu pro členské státy EU. Půjde o to, zda bude spíše založena na převládajícím negativním vnímání flexibility jako určité deviace od přijatého dominantního způsobu integrace. V praxi tedy půjde o existenci výjimek (např. politiky opt out). Nebo bude založena spíše na pozitivním vnímání flexibility, kdy připravenější jdou dopředu a ukazují cestu dalším, kteří je následují (mají vlastně určitá přechodná období, aby se mohli připravit). S tím se rovněž ukazuje jako velmi důležité, zda přiznání vícerychlostní Evropy bude mít dlouhodobý, nebo dokonce trvalý charakter, nebo bude vnímáno jako dočasné, překlenující období krize integračního projektu a dávající mu novou dynamiku.
V konečném výsledku jde totiž o to, zda prosazení vícerychlostní integrace bude mít dlouhodobě integrující charakter, nebo ve svém výsledku naopak des-integrující dynamiku. Příklad Velké Británie, která měla celou řadu trvalých výjimek, může být v tomto ohledu spíše varováním, jak k potenciálu vícerychlostní Evropy nepřistupovat. Pro státy jedoucí pomalejší rychlostí přitom bude zřejmě zcela zásadní, zda vícerychlostní Evropa bude uzavřeným konceptem, nebo naopak otevřeným. Je o tomto vedena debata?
Lze proto chápat, proč již samotná diskuse o vícerychlostní Evropě může vzbudit obavy. Varováním je scénář, kdy dojde k trvalé diferenciaci mezi státy, přiznávající, že sice všichni jsou formálně rovnoprávní členové EU, ale (díky vícerychlostní Evropě) existují rozdílné kvality tohoto členství. Nebezpečí přiznání vzniku dvou, spíše ovšem více kategorií členství v EU, spočívá zejména v tom, že některé státy budou z rozhodovacího procesu jádra vyloučeny, a přitom budou rozhodnutími jádra ovlivněny. Spočívá to v jejich závislosti (zejména na vnitřním trhu a Eurozóně) a rovněž v předpokladu, že může nastat situace, kdy se k jádru budou moci a chtít připojit. Státy se přitom v neprivilegovaných kategoriích členství nemusí ocitnout z vlastní vůle, tedy nebýt součástí evropského „jádra“, ale rovněž na základě objektivních (zejména socioekonomických) nemožností. Naopak státy jádra budou zřejmě splňovat socioekonomická kritéria a disponovat dostatečnou politickou vůlí postupovat v určitých oblastech politiky dále než ostatní. K tomuto stavu ovšem může dojít i v tom případě, kdy část států již nebude chtít diskutovat ve formálním rámci EU a zahájí spolupráci mimo smluvní rámec EU.
S oficiální realizací vícerychlostní Evropy je přitom spojena celá řada otázek. Jak se budou chovat nečlenové jádra?
Předpokládejme, že vícerychlostní model znamená přístup k integraci, kdy všechny členské státy sledují totožné obecné cíle a politiky, ale připojují se k nim v rozdílném časovém horizontu. Jedná se pro ně o zcela transparentní hru, kdy tyto cíle a politiky jsou předem definovány, mezi všemi členskými státy je o nich dobrovolná shoda, stejně jako vůle a snaha se k těmto cílům připojit. Bude ale skutečně platit, že se státy budou chtít k jádru v určitém časovém horizontu připojit?
Délka období mimo jádro je individuální a těžko předpověditelná. Bude jistě souviset se schopností států plnit určitá politická a socioekonomická kritéria kvalifikující je k postupu do jádra. Ale kdo bude toto hodnotit, a budou mít členové jádra vůbec vůli na rozšíření? Bude přitom pro nečleny jádra přijatelné následovat dlouhodobě jeho politiku (jádro se může velmi dynamicky integrovat) a přizpůsobovat se jí? Obzvláště pokud se budou nadále měnit vlastní cíle a politiky? Co od následování budou očekávat jako přínos? A konečně jak bude v rámci takto rozdělené EU uplatňován princip solidarity, zejména mezi jádrem a jeho nečleny? Jinými slovy, bude realizace vícerychlostní Evropy pro členské státy nadále hrou s nenulovým (tedy pozitivním) součtem, nebo nečlenové jádra nakonec usoudí, že pouze státy jádra získávají, a to mnohdy navíc na jejich úkor? V tomto případě je ovšem zřejmé, že vícerychlostní Evropa bude naopak katalyzátorem odstředivých tendencí. Hledání odpovědí na takto identifikované otázky bohužel zatím v současné debatě absentuje.
Existuje rovněž jiná možnost než model blížící se vzniku jednoho (tvrdého) jádra? Bílá kniha o budoucnosti Evropy [10]. ve scénáři vícerychlostní Evropa předpokládá, že by se mohlo jednat o scénář, ve kterém EU27 postupuje stejně jako dnes, ale některé členské státy chtějí společně dosáhnout více. To by znamenalo, že se vytvoří jedna nebo více „koalic ochotných“. Ty by spolupracovaly v konkrétních oblastech politik, kam mohou patřit např. obrana, vnitřní bezpečnost, daně nebo sociální politika. Výsledkem ovšem bude, že se nové skupiny členských států dohodnou na konkrétních právních a rozpočtových opatřeních k prohloubení spolupráce ve vybraných oblastech. Podobně, jako tomu bylo v případě schengenského prostoru nebo eura, to lze provést na základě společného rámce EU 27 (bude nutno vyjasnit práva a povinnosti). Status ostatních členských států zůstane zachován, přičemž tyto státy mají možnost se k uvedené skupině později připojit. Bílá kniha ovšem zároveň přiznává, že „práva občanů plynoucí z práva EU se začínají různit podle toho, zda žijí či nežijí v zemi, která se rozhodla dělat více. Vznikají otázky ohledně transparentnosti a odpovědnosti různých úrovní rozhodování. Rozdíl mezi očekáváními a reálnými výsledky se v zemích, které chtějí a rozhodly se dělat více, zmenšuje.“ [11].
Zdá se, že ve skutečnosti tento scénář podporuje současná Komise, její předseda Jean-Claude Juncker je ostatně přesvědčen, že již nežijeme v časech, kdy bude vše vykonáváno společně. Vícerychlostní Evropa je dle něj cesta: „která na jedné straně udrží státy neochotné k užší integraci ‚na palubě‘, na druhé straně umožní ostatním sdílet více pravomocí a budovat jednotnější Unii“. [12] Daleko závažnější je skutečnost, že počátkem března tohoto roku se představitelé Francie, Německa, Španělska a Itálie na společné schůzce ve Versailles shodli na podpoře konceptu vícerychlostní EU [13] , který umožní některým členským zemím postupovat v určitých otázkách rychleji než ostatním. Německo se jednoznačně staví do role podporovatele této cesty a kancléřka A. Merklová proto zdůrazňuje, že se nesmí stát, aby „vznikaly exkluzivní kluby, do kterých by se někteří nedostali.“ [14]. Koncem března se pak k možnosti vícerychlostní Evropy přihlásily v Římě prezidenti a premiéři všech členských zemí EU.
Závěr
Diferencovaná Evropa je objektivní skutečnost a musí být brána v potaz při zachování integračního procesu. Vícerychlostní Evropa je reakcí i odpovědí na existenci diferencované Evropy. Vícerychlostní Evropa se stala postupně realitou a bude nadále existovat, ať bude vycházet ze smluv (a bude tedy umožněná a regulovaná přímo primárním právem EU), nebo vznikající ad hoc (tedy probíhající mimo smluvní rámec jako např. původně Schengenské dohody). Vícerychlostní Evropa má být tedy pokusem najít stabilitu v situaci, kdy je nutné „organizování diverzity ve stále více heterogenní Evropě za současného zachování integrační dynamiky a bez zničení acquis a společných cílů“. [15] Mnohými je tedy vícerychlostní Evropa vnímána jako nástroj k udržení integrační dynamiky.
Nová etapa diskuse o vícerychlostní Evropě a její zcela vážné zahrnutí do hlavní politické evropské agendy přitom plně přiznává dopady vývoje po vzniku EU a následných krizích v globální rovině i uvnitř Evropy. Reaguje na změnu mocenského uspořádání v rámci EU a na jeho dopad v podobě změn váhy jednotlivých států. Ukazuje, jak zásadní dopad na evropský vývoj mělo sjednocení Německa a jeho postupná „katapultáž“ do dominantní pozice. Nejprve přes vnitřní rovinu integrace díky postavení německé ekonomiky po zavedení eura. Diskuse ovšem rovněž plně odhaluje, jak nebylo možné absorbovat poslední rozšíření EU o skupinu států, kde většinu tvořily střední a malé státy zejména z prostoru střední a východní Evropy. Vlastní rozhodnutí Velké Británie o vystoupení tak není příčinou, ale spíše katalyzátorem této diskuse a zároveň důkazem toho, jak současný vývoj a tvorba exklusivních klubů nemusí vždy vyhovovat všem.
Je zřejmé, že ti, kdo hovoří o vícerychlostní Evropě, se nezabývají ani tak akademickými modely, jak by měla Evropa vypadat. Spíše chtějí potvrdit skutečnost, že EU trvale připustila možnost, že některé členské státy se určité oblasti spolupráce neúčastní, nebo se zúčastní pouze v omezené nebo symbolické míře. Současná diskuse je ovšem zatím vedena poměrně necitlivě a zdůraznění, že vcházíme do etapy vytváření koalic „schopných a ochotných“ může v konečném důsledku vyvolat více než hořký pocit. Pokud v evropském prostoru bude vznikat periferie složená z těch, kteří buď nejsou schopni nebo ochotni, nebo dokonce obojí, nelze očekávat lepší spolupráci. Přitom by možná stačilo poměrně málo, přesvědčit se reálnými kroky, proč v takto velké skupině má uznání diferenciace smysl a že vícerychlostní Evropa není v protikladu s principem solidarity, ale naopak prostředkem k dynamice, vyrovnání (v evropské hantýrce máme krásné slovo koheze), a tím i ke stabilizaci evropského prostoru
Určitým minimálním východiskem (uznávaným EU) by mělo být zdůraznění, že podmínky a cíle vícerychlostní integrace jsou definovány jednomyslným souhlasem na komunitární úrovni i všemi členskými státy a bude jasně zamezeno porušení principu solidarity, a naopak garantováno nepřekročení pravomocí svěřených EU. Jedná se tedy o přiznání, že vícerychlostní Evropa by měla být rozvíjena zejména formou užší spolupráce v rámci práva EU. Stejně se tím ale nemusí zcela vyvrátit pochybnosti, že neformálně zde již určitý klub exklusivních existuje.
Poznámky a odkazy:
[1] Bílá kniha o budoucnosti Evropy, Úvahy a scénáře pro EU27 v roce 2025, Dostupné online: http://eur-lex.europa.eu/resource.html?uri=cellar:b739b382-ff4f-11e6-8a35-01aa75ed71a1.0007.02/DOC_1&format=PDF
[2] Stubb, A., Negotiating Flexibility in the European Union, Amsterdam, Nice and beyond. London: Palgrave , 2002, str. 34
[3] Tindemans Report, 1975, Dostupné online: http://aei.pitt.edu/942/1/political_tindemans_report.pdf
[4] Dahrendorf, R., A third Europe? Third Jean Monnet Lecture, Florence, Dostupné online: http://aei.pitt.edu/11346/2/11346.pdf
[5] Ehlermann, C. D., Differentation, Flexibility, Closer Cooperation: The New Provisions of the Amsterdam Treaty. European Law Journal, Vol. 4 (1998), No. 3., s. 247
[6] Schaeuble Lamers Papier, Dostupné online: http://www.bundesfinanzministerium.de/Content/DE/Downloads/schaeuble-lamers-papier-1994.pdf?__blob=publicationFile&v=1
[7] Kadlecová, A., Směřuje Evropská unie k modelu flexibilního uspořádání? Analýza vývoje a současného postavení principu flexibility v procesu evropské integrace se zvláštním zřetelem k mechanismu bližší, respektive zesílené spolupráce, Mezinárodní vztahy, Vol 41 (2006), No 1, str. 30, Dostupné online: https://mv.iir.cz/article/view/186
[8] Fischer, J., From Confederacy to Federation – Thoughts on the finality of European integration, Berlin, 2000 Dostupné online: http://ec.europa.eu/dorie/fileDownload.do?docId=192161&cardId=192161
[9] Stubb, A., Negotiating Flexibility in the European Union, Amsterdam, Nice and beyond. London: Palgrave , 2002, str. 31; Kadlecová, A., Směřuje Evropská unie k modelu flexibilního uspořádání? Analýza vývoje a současného postavení principu flexibility v procesu evropské integrace se zvláštním zřetelem k mechanismu bližší, respektive zesílené spolupráce, Mezinárodní vztahy, Vol 41 (2006), No 1, str. 23-43, Dostupné online: https://mv.iir.cz/article/view/186
[10] Bílá kniha o budoucnosti Evropy, Úvahy a scénáře pro EU27 v roce 2025, Dostupné online: http://eur-lex.europa.eu/resource.html?uri=cellar:b739b382-ff4f-11e6-8a35-01aa75ed71a1.0007.02/DOC_1&format=PDF
[11] Tamtéž.
[12] Hendrych, L., Juncker nechce vícerychlostní, ale jednotnější Evropu. Na jeho názoru však nesejde, Dostupné online: http://euractiv.cz/clanky/budoucnost-eu/juncker-nechce-vicerychlostni-ale-jednotnejsi-evropu-na-jeho-nazoru-vsak-nesejde/
[13] Jednota neznamená uniformitu. Paříž, Berlín, Madrid a Řím jsou pro vícerychlostní EU, Dostupné online: https://www.novinky.cz/zahranicni/431322-jednota-neznamena-uniformitu-pariz-berlin-madrid-a-rim-jsou-pro-vicerychlostni-eu.html
[14] Dvourychlostní Evropa je realitou, říká Merkelová. Nesmí ale vzniknout exkluzivní klub, dodala na návštěvě Polska, Dostupné online: https://life.ihned.cz/c1-65615590-dvourychlostni-evropa-je-realitou-rika-merkelova-nesmi-ale-vzniknout-exkluzivni-klub-dodala-na-schuzce-ve-varsave
[15] Shaw, J., The Treaty of Amsterdam: Challenges of Flexibility and Legitimacy. European Law Journal, Vol. 4 (1998), No. 1