Ekonom Lubomír Civín se vrací k otázce vstupu Česka do Eurozóny. Proč to není dobrý nápad, jaká negativa to přinese a proč se vůbec nejedná o ekonomické ale politické rozhodnutí?
Když jsem v dubnu napsal článek, který !Argument uveřejnil, předpokládal jsem, že krátce po ukončení intervencí ČNB proti kurzu koruny se objeví otázky na téma vstupu ČR do Eurozóny. Zdá se, že bych mohl kandidovat na členství v Prognostickém ústavu, kdyby tato líheň našich polistopadových ekonomů a politiků už dávno nezanikla. Skutečně, krátce na to, a sice od května se tato diskuze skutečně otevřela, a to jak na odborné, tak i politické úrovni, tj. z pohledu ČNB jakož i dalších ekonomů a z pohledu vládních i opozičních politiků. Zatímco finanční experti jsou v této otázce zdrženliví a vidí rizika a dlouhodobé negativní stránky rychlého vstupu republiky do EU, některé politické strany se chopily příležitosti a snaží se z této (jakoby) nové šance udělat politický program, aniž by vůbec byli schopni (či ochotni) zvážit důsledky tohoto kroku. Zajímavé, že se jedná jak o tzv. levici (soc. dem.) tak i pravici (TOP 09), či trvalka naší politického středu KDU-ČSL v prapodivné koalici se STAN. I když jejich ideologie jsou různé, zdá se, že zájmy jsou jednotné, a dokonce na této otázce se dá i narýsovat půdorys příštích povolebních koalic. Jejich jednotící linii je, že všichni tito hráči na českém politickém hřišti našli společný zájem, a sice hrát první housle v rámci „nové vícerychlostní“ EU, přesněji v rámci jejího tvrdého jádra tj. zemí Eurozóny. To, co asi značí hrát první housle v tomto prapodivném orchestru s dirigentem odjinud, není tak zcela jasné, ale kdo zaplatí vstupenky na tento koncert je jasné už předem.
Na účet většiny
Pokud by totiž toto politické rozhodnutí příští vláda udělala, tak to bude na účet většiny obyvatelstva této země. Že to prosazuje partaj knížepána na čele s „superministrem financí“, který za svého vládnutí zadlužil tuto zemi v největším rozsahu než kdokoli před ním, ani tak moc nepřekvapuje. Je to strana, která straní nejbohatším této země (s výjimkou A. Babiše, zatím nejúspěšnějšího ministra financí, kterého tato země ve své krátké historii měla) vůči kterému se z důvodů osobních animozit pana předsedy celá strana potřebuje jednoznačně vymezit. Přece všichni vědí, že to je strana, která straní daňovým únikům nejbohatších lidí a firem v daňových rájích, strana která v době svého panování nad „státním pokladem“ vymyslela a prosadila do legislativy korunové dluhopisy tolik teď používané v kampani proti hnutí ANO a jeho předsedovi, aby na úniky daní z těchto dluhopisů nalákala lidi, a která navrhuje odstranění zdanění dividend zahraničních společností, atd. atd. Ale že se k tomuto podvodu na normálních občanech republiky, kteří pracují v montovnách zahraničních koncernů za mzdu, která jim ani neumožní vytvořit si rezervy na opravu většího domácího spotřebiče, či auta, anebo dovolenou v kdysi tak zaznávaném a hitem dnešní dovolenkové sezony – Bulharsku, aniž by se zadlužili, přihlásí strana, která se hrdě označuje za levicovou, pro-lidovou a hájící zájmy pracujících, o tom by se nezdálo ani B. Peckovi ani L. Zápotockému, či jiným jejím zakladatelům v předminulém století, kteří se musí obracet v hrobě.
Tito skvělí „noví“ politici buďto neví, anebo záměrně nechtějí vědět, že vstupem ČR do systému tzv. ERM II, který je předsálím před vstupem do Eurozóny, si země minimálně 2 roky před samotným zavedením eura musí stanovit fixní kurz koruny vůči euru, který se už po celou následující dobu po jeho zavedení nebude měnit. Každá měnová zóna, či její předsíň, ve které se na vstup kandidáti na členství připravují není nic jiného než zafixování kurzů její národní měně, vůči měně společné. A to, v jakém kurzu se zafixuje pak ovlivni životy nejen voličů, kteří tento politický program volbou stran usilujících o vstup do Eurozóny podpoří, ale i jejich dětí a vůbec následující generace, které s tímto handicapem budou žít hodně dlouho.
To, že je kurz koruny zásadně (a uměle) podhodnocen je asi všem, co jen trochu rozumí měnovým a finančním vztahům jasné. Že to ovšem neví většina obyvatelstva, je asi jasné taky. Jedna novinářka, jež si vydobyla ostruhy panáčkováním v Bruselu to naznačila ve svém útoku na nenáviděného A. Babiše za ustrašené důchodce (asi ji nedošlo, že za pár let to bude i ona, kdo tuto nehoráznost pocítí na svých důchodech). Když je totiž reálný kurz koruny k euro (podle takzvané parity kupní síly tj. srovnání reálné koupěschopnosti obyvatelstva za stejný „koš“ spotřebního zboží 1:19 ) a stávající kurz s kterým bychom asi do ERM II vstupovali 1:26 , a tento kurz se už zafixuje na „věčné časy“, tak jen díky tomuto kurzu přijdou všichni (nejen důchodci) obyvatelé o 25 % své životní úrovně. A to nejen na začátku, ale na stálo, kdo nevěří ať si skočí na Slovensko a uvidí jaký je poměr cen (již plně europeizovaných) a mezd (plně balkanizovaných).
Korunové úspory se znehodnotí
A tohle by nás čekalo, pokud ten vstup do eurozóny urychlíme a zavedeme podle kurzu, který bude po volbách a ustavení vlády, která o tento vstup požádá. Podle nápadů našich skvělých politiků, kteří chtějí být prostě přitom, když se bude lámat v Bruselu chleba. Taky jim asi nedochází (anebo nechce dojít ??? proč asi????, že by kvůli teplým místečkům s desetinásobnými platy oproti domácím v bruselské byrokracii, kam se uklízí po skončení své domácí politické kariéry neúspěšní a nikým nevolení političtí matadoři za „zásluhy o výstavbu“ společného evropského domu, ve kterém oni budou žít v luxusních apartmánech zatímco většina obyvatelstva v zvlhlém sklepě bez denního světla), že tento poměr bude nastálo jak v mzdách, důchodech, ale taky, že i jejich korunové úspory se vymění v tom poměru, takže se znehodnotí nejen stávající příjmy, ale taky minulé úspory, životní pojistky, zkrátka vše co si nastřádali na spokojený život ve stáří
O další díl životní úrovně nás s radostí díky tomuto mechanismu trvalé fixace kurzu připraví mzdy, sociální a zdravotní pojištění z nich počítané. I tyto se přepočítají v tom nevýhodném kurzu, a zatímco ceny se plně srovnají s těmi západními (to je ostatně oficiální propagandistická argumentace samotné EU o výhodách eura – hrdě se to nazývá cenová transparentnost), tak mzdy zůstanou nadlouho těmi ubohoučkými, které máme dnes. Fixní kurz koruny vůči euru to zabetonuje, jak bylo kdysi deklarováno „na věčné časy“.
Podívejme se na srovnání zemí, které již v Eurozóně jsou a které tam vstupovaly s nadhodnoceným kurzem své národní měny (Řecko, Itálie, Portugalsko) a jejich úroveň mezd a sociálních dávek (ale taky nezaměstnanosti) a země, které tam vstoupily na základě podhodnoceného kursu (Slovensko, Litva, Lotyšsko např.) Ceny se srovnávají, mzdy a ostatní nekapitálové důchody zůstávají na nanejvýš poloviční úrovni. Ani se nelze divit, že kvůli tomu kurzu a poměrům příjmů na Slovensku padla kdysi vláda (navíc to bylo posíleno dalšími náklady, které současný vstup do Eurozóny na sebe váže z titulu tzv. bankovní a tvořící se fiskální unie, kde země s polovičními příjmy budou garantovat splácení enormních dluhů zemí , které mají mnohem vyšší úroveň příjmu). Kdysi za doby RVHP se tomu eufemisticky říkalo „sbližování a vyrovnávání ekonomické úrovně členských zemi“. Jak to skončilo, si možná ještě někteří pamatují. Na to, že mnozí z mladších generací si to pamatovat nemohou, hrají ti politici, co s touto skvělou myšlenkou do svých předvolebních kampaní přišli. Tyto generace prostě omámíme pocitem světovosti papírků, které budeme mít v našich peněženkách, ale to, že tyto papírky budou mít mizivou hodnotu se taktně zamlčí. Politický marketing jako hlavní nástroj slavné zastupitelské demokracie to hravě zvládne nátlakovými politickými mediálními kampaněmi, kde prostý občan vůbec netuší, o co se jedná. Hlavní je, aby přišel k volbám a vhodil svůj hlas tam, kde to politické elity chtějí a potřebují. Vždyť většina lidí volební programy politických stran stejně vůbec nečte a rozhoduje se podle toho, který politik jak vypadá na volebním billboardu (jak to trefně vystihnul T. Klus : A tváře se tam nemění, pouze tituly a příjmení a kdo má peníze vystaví svou mordu, u dálnice na billboardu. Potom řidič vskutku tvrdý chleba má, furt on the road a z lumpama, učí se všechna hesla zpaměti a pak ty kecy hustí do dětí).
No ale jak se zpívá v jedné moravské lidové: „mamko moje a to není všecko“. K těm benefitům vstupu do eurozóny je nutné ještě přičíst další maličkosti: do čehože to vlastně chceme vstoupit? Eurozóna vůbec není klidným přístavem poskytující úkryt lodím před hurikánem na rozbouřeném moři světových měnových a finančních vztahů.
Euro je překážka integrace
I když se mnozí zastánci eura snaží tvrdit, že úspěch EU byl dán vznikem a rozšířením eura, opak je pravdou a euro se stalo velkou překážkou na cestě k hlubší integraci. Eurokrati totiž připodobňují evropskou integraci k jízdě na kole, musí se stále hnát kupředu, protože, když se dostatečně nešlape, tak kolo spadne. Jak tvrdí K. Rogoff , bývalý šéfekonom MMF: pokud tomu tak skutečně je, předčasné přijetí jednotné měny je nejlépe možné přirovnat k zajížďce tohoto kola přes hustý, ještě mokrý beton. Je ironií, že hlavním důvodem, proč bylo přijetí eura původně tak populární v jižní Evropě, bylo, že v osmdesátých a devadesátých letech minulého století obyčejní lidé tam toužili po cenové stabilitě, kterou si Němci užívali s jejich silnou a stabilní markou. Ale zatímco euro bylo doprovázeno výrazným poklesem inflace v eurozóně, většině ostatních zemí mimo ni se podařilo snížit inflaci i bez eura.
Eurozóna je sice hezkým projektem, postaveným ale na špatných základech, částečně na skále německé ekonomiky, částečně na tekutých pískách jižních pláží Středozemního moře. A ty tekuté písky tvoří ten mokrý cement, co tu stále rychlejší jízdu zpomaluje tak, že hrozí pád. Jízdu na kole hnaném kupředu stále víc jen aby se zabránilo pádu, reprezentují snahy těch, kdo na tu jízdu mají dech tj. zemí tzv. tvrdého jádra Eurozóny, o přechod k vyšším stupněm integrace – bankovní, fiskální, transferovou, čili už dílčí komponenty politické integrace (pokud k tomu připojíme snahu o evropskou armádu, tak to je jednoznačné). Tyto země (pokud použijeme tu cyklistickou alegorii), tvoří vedoucí skupinku, která se snaží odtrhnout od hlavního peletonu, který jim nestačí a bude představovat tu druhou část závodníků s pomalejším tempem, kteří nechtějí přijít o výhody jízdy v hlavním pelotonu. Nástroje pro realizaci této jízdy představují instrumenty, které se objevily v poslední době jako návrhy na společné ministerstvo financí eurozóny, společný rozpočet do kterého se bude přispívat mnohem víc než dosavadní 1 % DPH členských zemí, jednotný mechanismus pro řešení krizí a záchranné fondy zajišťující nezávislost řešení případných krizí nezávisle od státních rozpočtů, společně garantované dluhopisy na financování deficitů neúspěšných zemí atd. To všechno ale představuje vklady členských zemí do společné kasy na jejichž výdaje budeme mít s ohledem na velikost naší ekonomiky jen malý vliv. Navíc transfery z EU ve formě kohezních fondů asi zanedlouho pro ČR vyschnou a staneme se čistými přispěvateli do všech těch nástrojů, což taky zatíží státní rozpočet výrazným způsobem. Takže to asi nebudou ty kýžené první housle ale jen členství v orchestru, kde si sem tam zabrnkáme jako harfenistka, která na většině koncertů moc místa pro předvedení svého umění nemá.
Ve svém zmíněném článku jsem sice v závěru napsal, že rozhodnutí o vstupu do eurozóny je politickým, ne ekonomickým rozhodnutím. Je však jasné a zkušenosti z dávnějších i celkem nedávných dob nás poučily, že politická rozhodnutí by neměla být otázkou voluntarismu a oportunismu, ale činností postavenou na dokonalém expertním vyhodnocení situace, vzájemné bilance plusů a minusů politického zásahu do objektivního vývoje tak, aby způsobené negativní důsledky, které každý politický zásah nezbytně svoji podstatou přináší (minimálně pro určitou skupinu obyvatelstva) spolu s pozitivními přínosy byly dokonale vyvážené a nepřinášely víc škody než užitku. Abychom ve snaze probít se do vedoucí skupinky odtržené od pelotonu a aspirací zahrát si v cíli na chvilku oslavnou ódu na radost pro první housle, neuvázli s kolem a po kotníky v mokrém hustém betonu, který pomalu zatvrdne a my nebudeme schopni se z té betonové krusty dostat ven.