V mentálním světě montovny řídící se „trhem práce“ si humanitně vzdělaní akademici „zaslouží“ špatné mzdy. Nemuselo by to tak být, píše Veronika Sušová-Salminen.
Číst některé komentáře je opravdu peklo. Stávka filozofických fakult, která se konala minulý týden, znova ukázala, že humanitní vědci a humanitně vzdělaní lidé to v montovně zvané Česko opravdu nemají lehké.
Částečně si za to vědci a pedagogové zřejmě mohou sami. Ano, část veřejnosti má celkem oprávněný dojem, že politologové, rusisté nebo historici jen poslušně napomáhají tomu, aby v médiích vládnul jeden názor a jedna linie. Jen málo z nich vystupuje kriticky k současným poměrům a jen málo z nich se dovede otevřeně a hlasitě postavit na stranu obyčejných lidí. Stávkové jednodenní probuzení po letech a letech mlčení k podfinancování vysokých škol také nepůsobí příliš přesvědčivě. Ostatně, revolučnost už se v těchto kruzích opravdu dávno nenosí. Mnozí mají dojem, že akademici se prostě potýkají s tím, co oni sami znají už roky, a marně vzpomínají, kde se za ně kdy nějaký akademik (čest všem výjimkám! – mnozí z nich k nám přispívají a pomáhají vytvářet !Argument) postavil a například kritizoval neoliberální škrty a asociální politiku především pravicových vlád? Nejsou tu právě humanitní a sociální vědci od toho, aby se věnovali kritické reflexi současnosti, minulosti a případně, kde to jde, prognózování budoucnosti? Kde jsou noví husové nebo masarykové (absolventi filosofických fakult a oborů), ptají se lidé?
V českých médiích se opravdu často objevují především jednomu názoru poplatní akademici, kteří coby mluvící hlavy potvrzují a legitimizují prorežimní ideologii: počínaje ekonomickým neoliberalismem a systémovým antikomunismem konče. Média je samozřejmě oslovují na prvním místě, o čemž svědčí opakování stejných a stejných jmen. Je také pravda, že obavy z trestu (nyní znovu i v podobě vyhazovu z práce) vedou k tomu, že celá plejáda lidí zůstává ticho a veřejnému vystupování se prostě vyhýbá. V systému, který je v Česku skutečně velmi silně klientelním a kde se vedou tvrdé boje o velmi chudé zdroje, se příliš vystrkovat hlavu nikomu nechce. Bývá za to totiž „po zásluze“ odměněn.
Dalším okruhem kritiky je údajná nepotřebnost těchto oborů. Tady se ukazuje, do jaké míry se naše společnost stala společností orientovanou na materiální a tržní principy. Potřebnost se tak měří v souladu s ekonomismem a „trhem práce“. V rámci takového světonázoru je argument, že nás humanitní a sociální vědy učí myslet, jen velmi špatně pochopitelný. Kolik stojí „myslet“ a „co si za to koupím“? Ve státě, který naši politici postupně proměnili v montovnu levné práce a kde hodně lidí dělá „práci na hovno“, je duševní práce považována za něco exotického či dokonce luxus. Argument o poslání nezabírá: v tomto mentálním světě si humanitní vědci zaslouží špatné mzdy a podmínky, protože mají privilegium profese, která je naplňuje a baví.
Solidarita v české společnosti chybí obecně, proč by se měla zázračně objevit právě tady? Je samozřejmě smutné, kolik lidí se podvolilo tržní ideologii, opakuje její mantry (přitom si dokonce myslí, že má „kritický“ či „protirežimní“ názor) a mladým lidem sděluje, ať mažou pořádně makat někam k soustruhu či do kanclu (jak „trh práce“ káže) a ani se nepokoušejí dělat v životě něco, co by je opravdu bavilo. Zaměňovat potřeby společnosti s trhem práce je ovšem naprosto hrubá chyba.
Humanitní a sociální vědy jsou velmi lehce zpolitizovatelné a ideologizovatelné, v podstatě dýchají a žijí spolu se společností. To ústí nejen v „angažovanost“ některých vědců a jejich službu nikoliv ve prospěch společnosti, ale moci; vede to bohužel i k nerespektování hranice mezi vědou a diskurzem amatérů či laiků. Právě v případě témat z humanitních a sociálních věd nejčastěji sledujeme, že amatéři mají odvahu zapojovat se do vědeckých debat, aniž by znali jejich pravidla a osvojili si pojmosloví a metody práce. Co víc, dokonce se snaží autoritativně tato pravidla určovat.
Pravidla vědecké diskuse, pojmosloví a také metody se ale vyučují právě na těch fakultách, které by někteří rádi zrušili pro „nepotřebnost“ či pokračovali v jejich podfinancování. Zajímavé, i když příznačné, je také to, že „hraběcí rady“ nedostávají atomoví fyzici nebo chemici. I když se některá zapojení laiků do vědeckých debat v humanitních vědách obrazně rovnají „výbuchu atomovky“, v případě jaderné fyziky či chemie by se mohlo jednat o důsledek doslovný. Proto se veřejné kádrování toho, co je nebo není potřebné zkoumat, omezuje hlavně na sociální a humanitní vědy. Nejsou tu žádné brzdy. Problém je dvojí: i poměrně konkrétní a marginální témata mohou obecnější znalosti o nějakém jevu posunout, byť se zvenčí opravdu jedná o dílčí témata pro odborníky, kteří jsou často jediní, kdo dovedou potřebnost tématu posoudit. I v humanitních a sociálních vědách funguje dělba práce – a dílčí poznatky se často následně dávají do syntézy a srovnání, které už mají obecnější platnost a význam. A za druhé – říkáme snad jaderným fyzikům, chemikům nebo lékařům, zda jejich výzkum bakterií v africkém Kongu je nebo není společensky potřebný? Staráme se o to, zda vědci z jiných oborů zrovna nevybrušují nový komponent nějaké zbraně, určené k zabíjení jiných lidských bytostí? Jak v takovém případě mluvit o potřebnosti či nepotřebnosti?
Českým akademikům v humanitních a sociálních oborech by určitě slušelo víc odvahy stát na straně bezmocných (a ne mocných), i víc peněz. Veřejnost by si měla uvědomit, že tyto obory jsou opravdu hlavními nástroji k pochopení společnosti, ve které žijeme. Proto jsou pro každou moc nepohodlné a jejich podfinancování je jen jednou z forem jejich kontroly. Proto média hlavního proudu budou dávat prostor jen některým z nich. Dost možná, že tyto tři věci, větší odvaha, podpora veřejnosti a více peněz, jsou ve skutečnosti spojené nádoby, které by mohly přinést změnu.
Článek najdete také na platformě Substack: