Sociolog Jan Keller komentuje novou předvolební knihu Andreje Babiše a její snění o Česku v roce 2035. O čem knížka mlčí a proč?
Na rozjezd volební kampaně vydal Andrej Babiš knížku nazvanou O čem sním, když náhodou spím. Kniha vyšla nákladem 100 000 kusů, další objednávka ve stejném objemu je na cestě. Líčí v ní, jak by podle jeho představ mohlo vypadat Česko v roce 2035, tedy v době, kdy se letos narození stanou plnoletými.
Knížku není radno bagatelizovat. Podle informací, které obsahuje, je zřejmé, že se na jejím sestavení podílel tým, ve kterém nechyběl informatik, demograf, lékař, politolog, právník, bezpečnostní analytik, urbanista, psycholog a možná odborníci z několika dalších oblastí. Jejich podklady zpracoval zkušený stylista.
Je to kniha nesporně důležitá. Je v ní obsaženo zásadní téma: nakolik je početně malý národ schopen v první třetině 21. století ovlivňovat své vlastní osudy.
Tuto otázku lze rozložit do dvou kroků. Tím prvým je schopnost představit si ideální stav společnosti příznivý pro co největší počet těch, kdo v ní žijí. Andrej Babiš (touto zkratkou budeme označovat anonymní kolektiv autorů) se tohoto prvého kroku zhostil velice dobře. Poutavě a se smyslem pro živý detail a anekdotu líčí, jak by země našeho typu měla v ideálním případě vypadat.
Kniha se ovšem věnuje prakticky jen tomuto žánru a v tomto smyslu skutečně pojednává o snění. V zásadě se jedná o soubor představ, které lze nalézt v popularizační futurologické literatuře někdy od sedmdesátých let minulého století. Pouze v oblastech zbývajících se podnikáním, výkonem práva a politikou jsou úvahy založeny i na vlastní zkušenosti. Zbytek tvoří omáčka z manažerských příruček.
Mnohem méně je v knize obsažen druhý krok, tedy rozbor toho, jaká je šance dobrat se vylíčeného ideálního stavu, a analýza faktorů, které nám v tom budou bránit. Zde autor většinou apeluje na odhodlanost něco s tím udělat a jmenuje ty, kterým se jejich projekt zdařil. Návrhy konkrétních kroků jsou až na výjimky – opět především z oblasti podnikání a politického uspořádání – mnohem mlhavější anebo absentují vůbec. Některé z nabízených návrhů jsou problematické a existuje bohatá literatura, která jejich chybnost dokumentuje. Zmínky o ní se však v Babišových snech neobjevují.
Nabídka v rovině ideálních a idealizovaných představ o naší budoucnosti je skutečně pestrá a bohatá. Vychází z předpokladu, že provoz naší země, její výroba, správa i životní způsob občanů budou do roku 2035 nejen kompletně digitalizovány, ale staneme se dokonce předními světovými tahouny digitalizace. Především v oblasti kybernetické bezpečnosti se staneme lídrem a naši lidé budou tak dobří, že budeme uspokojovat poptávku z celého světa v této vysoce perspektivní oblasti.
Stejný nápad měl před více než čtvrt stoletím americký ekonom Robert Reich. V knize Dílo národů (1991) psal o tom, že pokud se Američané domluví, mohou dopřát špičkové vzdělání všem svým potomkům a učinit z nich tzv. „symbolické analytiky“, tedy experty v oblastech, jež táhnou výrobu, finance i průmysl zábavy. Stanou se z nich perfektně placení experti pro celý svět, zbytek obyvatel planety bude vykonávat pouze méně kvalifikované činnosti.
Jak známo, Reichův sen se nenaplnil. Namísto toho se v USA prudce prohlubují nerovnosti příjmů a bohatství a v oblasti zadlužení na studia se vytváří situace srovnatelná s krizí hypoték před deseti lety. Recept na to, jak se vyhnout chybám Američanů, u Babiše nenajdeme.
Zato je jeho snová vize plná kuriozit. Jsou v ní školy, kde zrušili klasické předměty a nové předměty mohou navrhovat sami studenti. Přitom tyto školy vzdělávají podle potřeb firem a při výuce pomáhají zkušení praktici z fabrik. Placení školného Babiš nevyžaduje, bude stačit, když budou školy vzdělávat v intencích komerčních projektů firem. Konrada Liessmanna asi před spaním nečetl.
Výrobní haly řídí skrze tablet experti vzdálení 200 kilometrů, čímž jim odpadá nudné cestování a zbude více času pro rodinu. Nejen oni, ale všichni mají v modernizované ekonomice mnohem více času než dnes. Jako kdyby Babiš snad nečetl ani knihu Juliet Shorové nazvanou Přepracovaný Američan.
Po polích jezdí kombajny, které nikdo neřídí, protože jsou naváděny satelitem. Zároveň na venkově vznikají desetitisíce nových pracovních míst, patrně obsluha satelitů.
Trochu pokrytecky znějí pasáže o ekologii. Po husté dálniční síti budou uhánět elektromobily, o jejichž přednostech pro ozdravění životného prostředí se v knize pojednává téměř stejnými slovy, jako se psalo v dobách počátku první světové války v amerických časopisech o přínosu automobilů pro zlepšení situace v ulicích velkoměst. Babiš píše o tom, jak budeme diverzifikovat polní hospodaření a měnit trasy polních a lesních cest s ohledem na hospodaření vodou. O řepce se nezmiňuje.
Andrej Babiš si je jist, že práce je dost a bude jí stále více. Doslova čteme: „Nikdo se nemusí bát, že ho průmysl 4.0 připraví o zaměstnání. Je pravda, že desítky a možná i stovky tisíc lidí opustí namáhavé nebo stereotypní profese. Ale my je naopak nutně potřebujeme v péči o děti, rodiny a seniory, ve službách pro volný čas, ale hlavně ve vzdělávání a celoživotním vzdělávání“.
Ani slovo o tom, nakolik úspěšně bude možno muže uvolněné z automobilek překvalifikovat na sociální pracovníky, kteří se budou starat o seniory, hlídat děti matkám uvolněným pro zaměstnání a podnikání a působit jako lektoři celoživotního vzdělávání. Konkrétně ve Spojených státech si bývalý dělník z automobilky dnes vydělá ve službách třetinu až polovinu své dřívější mzdy, aniž by přestal být hlavním živitelem rodiny.
Protože se staneme prosperující zemí, nebude problém vyplácet vysoké mzdy a důchody třeba i ve výši 70% průměrné mzdy. Přidá se nejen zaměstnancům ve firmách, ale také učitelům, sociálním pracovníkům, zdravotním sestrám a zaměstnancům v kultuře. A díky tomu si tito lidé budou moci ze svého připlácet na komerční důchodové připojištění, dobrovolně si připlácet na lepší zdravotní péči a včas začít platit na sociální služby, které budou potřebovat ve stáří. Miroslav Kalousek by to lépe nevymyslel.
Ve druhé rovině, tedy v rovině rozboru toho, jaká je šance dobrat se vylíčeného ideálního stavu a co nám v tom naopak bude bránit, je kniha o poznání méně inspirující.
V oblasti podnikání a politiky Babiš ví, o čem mluví, jeho návrhy působí seriózně a určitě se vyplatí brát je vážně. V ostatních oblastech jsou jeho úvahy hodně naivní a je vidět, že se nad dodanými podklady nestihnul příliš zamyslet.
Alespoň v jedné větě se zmiňuje o některých z řady problémů, které nám zatím brání stát se celoplanetárním tygrem. Najdeme zmínku o prodeji vodovodů a dalších strategických sítí do cizích rukou, o něco delší úvahu o neblahých důsledcích ztráty potravinové soběstačnosti, zmínku o vývozu obrovského kvanta dividend do zahraničí i jednu větu o daňových rájích.
Návrhy na řešení se však pohybují v rovině utopického kapitalismu. Babiš například prohlašuje, že přínosy nových technologií se musejí rozdělovat ve prospěch všech. Proč by to kapitalismus dělal, když přínosy dosavadních technologií ve prospěch všech nerozděluje?
Nikde nenajdeme nápad, jak změnit trend poklesu podílu mezd na hrubém domácím produktu, nenajdeme zmínku o šíření prekérních forem práce, které tomuto trendu nahrávají, nenajdeme nic o obrovské asymetrii moci a vlivu velkých korporací a drobného podnikání.
Babiš se domnívá, že snad všechny problémy vyřeší digitalizace ekonomiky a celého života společnosti. Nejenže se v jejím důsledku zcela odstraní papírování, zjednoduší se administrativa a zploští až dosud hierarchická struktura organizací. Přesně to samé se slibovalo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století od zavádění počítačů. Ve Francii se tehdy touto problematikou podrobně zabývala literatura o byrotice – informatice na úřadech. Nic z toho, co optimisticky předpovídala, se bohužel nesplnilo.
Celý efekt Babišovy knihy je postaven na dvou základních fintách. Vždy, když jeho líčení vypadá až hodně nereálně a moc přitažené za vlasy, podotkne, že se jedná přece jen takový jeho sen. „Zní to trochu naivně? Tak ve snu o zemi, kde se dobře žije, bych si přál, aby to takhle nějak bylo.“
S takovým tvrzením se polemizovat skutečně nedá, autora nelze v jeho informačním spánku nijak korigovat.
Druhá finta je docela otřepaná. Už od poloviny minulého století se v příslušné literatuře slibovalo, že v horizontu patnácti až dvaceti let se podaří vyřešit problém s vyhořelým jaderným palivem. Je to zcela ideální časové rozmezí. Sliby, které se týkají deseti a méně let, musejí být poměrně opatrné. Už po prvém volebním období by je mohl autorovi někdo připomenout. Sliby v horizontu třiceti a více let zase jen málokoho zaujmou, lidé mají pocit, že jich se už týkat nebudou.
Moudrý politik a zkušený hospodář se proto musí strefovat někam doprostřed tohoto intervalu. A musí vypálit ne dlouho, ale ani ne příliš krátce před volbami. Pak může snít klidně i o čtyřiceti procentech.