Umělá inteligence (AI) a hrozby pro společnost

Michal Ševčík se zamyslel nad některými společenskými dopady a okolnostmi využití umělé inteligence.

Celkem rád čtu zamyšlení nad využíváním a riziky tzv. umělé inteligence. Nechci nijak kritizovat oprávněnost obav nad další vlnou digitalizace, ale dovolím si rozšířit nebo doplnit několik okolností, které s tzv. umělou inteligencí souvisí.

První z nich je, že AI (Artificial Intelligence) je hlavně marketingový název pro tzv. strojové učení, které pojmově výrazně lépe vystihuje charakter nástrojů, které umožňují na základě algoritmů a modelů se učit ze zkušeností. Inteligence je v prvé řadě pojem, který souvisí se schopností člověka se multifaktoriálně vypořádávat s větší či menší mírou efektivity s různými vnitřními a vnějšími podmínkami a okolnostmi a nacházet vhodná řešení pro přežití. Lidská inteligence není zdaleka dokonale prozkoumanou schopností možná proto, že lidská inteligence neumožňuje kognitivními schopnostmi úplné poznání sebe sama (a ovládnutí). Premisa, že strojové učení je předpokladem umělé inteligence je pouhou hypotézou plynoucí z karteziánského a osvíceneckého myšlení. Nástroje, které tedy umí generovat texty, obrazy a strojově tvořit různá „díla“ nejsou projevem (natož završením) inteligence, ale její částečnou manifestací a imitací. Strašit lidi, že je zde „konkurenční“ inteligence blížící se svými schopnostmi člověku je pouze odvrácená strana marketingu tzv. nástrojů strojového učení. Ostatně, jak psal správně Julius Evola, problém není v kybernetizaci, která nastala lidským uchopením jakéhokoliv nástroje (kosti, kyje, pazourku), ale lidskou tendencí zaměňovat instrumentální rovinu s rovinou řídící. Proto Evola psal, že nejhorší je panství ekonomiky nad političnem.

V našem světě vidím několik hrozeb, které s tzv. AI souvisí. Začnu s kvantovými počítači, které budou v brzké době realitou a jejich šifrovacími funkcemi, kdy mohou prolamovat stávající bezpečnostní infrastrukturu, neboť jsou násobně výkonnější. Vidím nebezpečí v neinformovanosti západních společností v oblasti kybernetické bezpečnosti, kdy veřejnost zcela neskrytě přijímá nápady a opatření předních dodavatelů softwarů a dalších služeb, to se týká zejména preferování cloudových služeb – kdy vaše data jsou vzdáleně v externích datových centrech bůhvíkde, protože poskytovatelům těchto služeb (zejména SaaS – software jako služba, prostě pronájem, např. Microsoft 365) na základě bezpečnostních certifikací, o jejichž pravosti lze rovněž pochybovat, někdo poskytuje samotnou lokalizaci dat v datových centrech, které sídlí neznámo kde a za neznámých bezpečnostních podmínek.

Virtuální prostor je třeba chápat jako relevantní dvojče fyzické reality se všemi úskalími, které si lze představit a rovněž je třeba, aby nabídka v této oblasti nebyla naprosto určující stranou dalšího vývoje v oblasti virtuální světa. Je třeba se technologickým gigantům bránit a zde se stýká minulost se současností a budoucností, napětí mezi poskytovateli a uživateli (společenský antagonismus?). Už od antiky platí, že soukromé vlastnictví (nemám na mysli vlastnictví výrobních prostředků) úzce souvisí se vztahem (ne)závislosti; jestliže veškeré softwary a datový prostor ovládnou technologičtí giganti a budou uživatelům poskytovat přístup k nástrojům strojového učení a virtuálního světa pouze v rovině pronájmu, nabízí se politická manipulace, sledování, porušování soukromí či jednoduše internetové bezdomovectví, které může být skutečným problémem. Mohl bych tady jmenovat desítky případů různých banů, zákazů a rušení, které byly iniciovány a uskutečněny samotnými poskytovateli bez předchozí intervence úřadů. Technologičtí giganti jsou pátou mocí v relativní nezávislosti na národních politikách a jsou silně ideologicky zatíženi postmoderním progresivismem, nehledě na regulace a příslušnou legislativu.

Pokles kognitivních schopností u dětí vlivem AI je v předivu celkového vývoje v oblasti vzdělávání a výchovy pouze malý střípek v mozaice tzv. přechodu k nižším životním strategiím, který můžeme ve velké části Evropy již u naší generace pozorovat. Souvisí to s co nejrychlejší recyklací produktu a jeho maximální výnosností. Proto nejsou žádoucí dlouhodobé cíle, schopnost soustředění se, nýbrž série rychlých vzruchů a soustředění na přítomný okamžik (vč. absence schopnosti plánovat). Je to moment, kdy nikoliv státy, nýbrž trh určuje, kudy se budou priority občanů ubírat, a přitom budí zdání, že se jedná o přirozený a objektivní vývoj. Schopnost se soustředit a plánovat byly úspěšně demokratizované lidské schopnosti, které se v dnešní době přesouvají do oblasti nadprůměru a zřejmě skončí jako kompetence společenské menšiny.

Proto stále platí pravidlo, že člověk musí umět rozeznávat příčinu a následek, prostředek a cíl. Se záměnou se vždy pojí otroctví.

Text vznikl i za pomoci strojového učení, ale celkové vyznění a myšlenka vznikla v autorově hlavě.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.