Historik Jiří Malínský mapuje kontext a význam bitvy u Zborova, jejíž stoleté výročí si připomínáme v těchto dnech.
Macešsky odbývané tradice prvního odboje související s tendencí k přezíravému vztahu k československé státnosti, jak se v naší zemi vyvinuly po kontroverzním ukončení československé státnosti na konci roce 1992, dospěly v těchto dnech k dalšímu klíčovému mezníku: zborovské bitvě. Dnes ukrajinské město připomíná pojmenování jedné z předních pražských ulic na území Malé Strany a Smíchova. Stop zborovské tradice však i dnes existuje více. A vzdorují postmoderní skepsi.
Výchozí situace
Budování armády se v průběhu počáteční fáze prvního zahraničního odboje jevilo jako klíčové pro důvodnou naději na úspěch akce. První opravdu spontánní stopy nalezneme již v počátečních týdnech první světové války: na západní frontě bojují Češi v rámci roty se sokolským názvem Nazdar a v prostředí ruské krajanské menšiny vzniká proslulá, původně na režim cara Mikuláše II. orientovaná Družina. Další Češi a Slováci, zpravidla váleční zajatci, bojují se srbskými slovanskými přáteli na jižní soluňské frontě. Obdobné snahy se objevují i v prostředí českých a slovenských amerických krajanů. Známou osobností rodící se Masarykovy akce se stal i posléze generál francouzské armády astronom – a pak oceňovaný letec – Milan Rastislav Štefánik.
Nejpříhodnější podmínky pro budování zahraniční armády existovaly v Rusku, a to navzdory jeho zpátečnickému režimu a těžkým porážkám, jimž carská vojska byla od podzimu 1915 opakovaně vystavována zejména na východní frontě. Křehkost ruské ekonomiky se jen obtížně vyrovnávala s rostoucími nároky úmorné zákopové války a postupně spěla k nevyhnutelnému kolapsu. Známky rozvratu a hrozícího zhroucení sílily zejména na podzim a v zimě let 1916 a 1917. Ponurý obraz strádající a v týlu krvácející ruské společnosti, rozervané do regionálně, konfesionálně i etnicky i světonázorově nepřehledné tříště, jak ho známe z let tragické občanské války, se rodil právě tady, v této době.
Úsilí o budování ruských legií za těchto okolností po konečném pádu nadějí na to, že by na hrad českých králů mohl zasednout ruský Romanovec (alespoň tak si to představoval tehdejší miláček národa, předseda mladočeské strany Karel Kramář), posilovalo v ruské vládě vůči myšlenkám na vybudování silných jednotek skepsi a odstup. Vzbouřený poddaný – Mikuláš II. a jeho okolí myslelo tak či onak v pojmech povýtce až byzantinsky středověkého rázu – byl prostě vzbouřeným poddaným. V této nejistotě, ale také klesající schopnosti carského režimu cokoliv věcně řešit, zůstal osud československé věci až do pádu režimu v březnu 1917.
Situace v Rusku
Pád cara Mikuláše II. a s ním i celé romanovské dynastie však v ruské společnosti neposílil bojovnost – jak by si byly přály Paříž, Řím a Londýn, ale naopak vedl k zesílenému volání po míru ve válce, jejíž smysl ruským vojákům, vyčerpaným těžkou válkou, zůstával stále utajenější a cizejší. Tedy k opaku toho, po čem toužila významná menšina mezi českými a slovenskými válečnými zajatci a s nimi i pařížský Československý národní výbor stále oscilující mezi přívaly naděje a skepse ve věci, pro kterou vznikl. Silou a rozhodností nevynikala ani nová moc: oficiální Prozatímní vláda horečně střídala nejen ministry, ale i premiéry, a navíc byla konfrontována se silnými pozicemi druhého mocenského centra únorové revoluce: dělnickými, rolnickými a vojenskými sověty, v nichž měli zprvu rozhodné slovo ruští demokratičtí socialisté – sociální demokraté (menševici) a sociální revolucionáři (eseři zrcadlící požadavky vysávaného venkova). Ruská státnost se rozkládala před očima, moc ležela – řečeno bolševickými (radikálně sociálně demokratickými) Leninovými a Trockého slovy – doslova na ulici a čekala na toho, kdo ji bude s to zvednout.
V této době přijíždí z Londýna do Ruska vůdce zahraniční akce, budoucí prezident Osvoboditel prof. Masaryk. Navazuje na své předválečné kontakty (mezi jeho přátele patřila vůdčí osobnost strany liberálních konstitučních demokratů Pavel Nikolajevič Miljukov a myšlenkově ani lidsky vzdáleni mu nejsou ani ruští demokratičtí socialisté). Příznivá východiska snah o vybudování ruských legií posiluje i zoufalé volání západních demokracií deptaných těžkými krvavými boji na západní frontě. Nový ruský premiér Alexander Fjodorovič Kerenskij-Burštejn, charismatický řečník, muž silných slov a kontroverzních, často zmatečných aktivit a činů, touží zastavit pádivě postupující rozvrat slovanské velmoci, a vychází jim vstříc. V letních měsících roku 1917 se ruská armáda na karpatské frontě, povzbuzována vlastenecky smýšlející generalitou a naopak oslabována stupňující se letargií strádajících vojáků a zázemí, pokouší o zvrat. Do dějin tento pokus vejde jako Brusilovova ofenzíva.
Zajatí čeští vojáci – a mezi nimi nemnoho Slováků – naopak odrážejí civilizační úroveň nejrozvinutější části podunajské habsbursko-lotrinské monarchie. Jejich dobrovolnická menšina, která se rozhodla bojovat za Masarykovu a českou věc, za československou státnost, dělníci, rolníci, sedláci, živnostníci, učitelé, právníci, malí a střední podnikatelé, působí v tomto prostředí rozvratu a zoufalství jako zjevení. Plane odhodláním, touhou zkrotit nenáviděnou moc úpadkové dynastie, tísnící utlačovanou vlast a vítězně skoncovat s válečným šílenstvím, jež jim bylo vnuceno.
Zborovské drama
Na počátku července proti sobě stojí na československé straně, disponující chabou výzbrojí, ale o to větším odhodláním a vojenskou nápaditostí, československá brigáda, základ budoucí Husitské divize (čítá zhruba 3 500 mužů), na straně druhé dobře vyzbrojená, značně početnější rakouská jednotka, složená z maďarských a českých vojáků, zvyklá na ruskou limitovanou bojeschopnost (5 500 mužů). Legionáři však drtivým náporem smetají zdánlivě neprostupnou hráz rakouských zákopů a vzdor tomu, že, jak říká tradice, tu v řadě případů bojovali otcové proti synům a bratři s bratry, proniká vypjatým úsilím a heroickou obětavostí 5 km do hloubky nepřátelských pozic. Mikroměřítko se v tomto případě stává zářícím démantem: ruští velitelé jsou dojati, Kerenskij ohromen, Masaryk nadšen. Za cenu 176 padlých (a 11 nezvěstných, podle všeho popravených za vlastizradu) a 700 zraněných zajímá 3 300 nepřátelských vojáků a ukořisťuje velké množství jejich výzbroje a výstroje. Vrchní velitel ruských vojsk generál Alexej Alexejevič Brusilov napodobí gesto úcty svého velkého předchůdce kateřinské éry admirála Fjodora Fjodoroviče Ušakova: uctí českého velikána, vrchního velitele ruských legií prof. Masaryka hlubokou mužickou (selskou) úklonou do půl pasu.
Československá věc sílí, pověst, následující a rozvíjející zborovskou apoteózu, posiluje pařížské centrum kolem Edvarda Beneše, dává novou sílu domácímu odboji (legendární Maffii) a hmatatelnou naději strádajícímu českému vnitrozemí. Zborov je počátkem další strastiplné cesty prvního odboje, dalších krvavých obětí a utrpení, ale také ouverturou rozjásaných pražských ulic pozdního říjnového a listopadového podzimu osmnáctého roku.
Zborovské děje se stávají mýtickým faktem. Rodí se a vzniká neméně vzrušující zborovská tradice.
Tradice a dnešek
Není v silách jednoho, byť rozsáhlejšího článku, zobrazit a pojednat tak závažnou věc in toto. Začněme připomínkou životních osudů alespoň některých přímých protagonistů zborovské bitvy.
Armádní generál Jan Syrový byl těžce zraněn – podobně jako jeho bojový druh generál Otakar Husák (pozdější náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky) – již při dělostřelecké přípravě předcházející útok československých sil. Přichází o jedno oko (prvorepublikové Československo ho nepříliš šťastně přirovná k Janu Žižkovi z Trocnova) a stane se faktickým velitelem ruských legií během sibiřské anabáze. V meziválečném státě projde řadou velitelských funkcí a jeho dráha vyvrcholí na konci první a v druhé Československé republice uvedením do premiérského a následně ministerského křesla. Je to vrchol, který se vzápětí mění v strmý Syrového pád. Po druhé světové válce je – nesmyslně – obviněn z kolaborace a dožívá v nouzi a osamění.
Skutečně temný osud provází další životní cestu budoucího plukovníka Emanuela Moravce. Oblíbený vojenský prvorepublikový komentátor Lidových novin přispěje svou glosou do knihy smutku věnované památce zesnulého prezidenta Masaryka, ještě 2. října 1938 se u Beneše dožaduje odvolání souhlasu s mnichovským diktátem, aby se během několika měsíců stal oporou nacistické okupace, krhounkovským (hujerovským) ministrem národní osvěty, hlavní kolaborantskou osobností druhé heydrichiády i jejích dozvuků a postupně nejnenáviděnějším Čechem své doby. Svůj život uzavře kulkou z vlastní pistole na prahu pražského Květnového povstání.
V podstatě řadovým vojákem bitvy byl také budoucí armádní generál Ludvík Svoboda. Po válce střídá prvorepublikové posádky a postupně stoupá k vyšším důstojnickým hodnostem. Jeho životní dráha se láme na počátku druhé světové války. Stane se velitelem východní druhoodbojové jednotky, jež se z původního praporu nakonec přetvoří v armádní sbor a změní se v zárodek poválečné československé armády. Přes krátkodeché intermezzo na počátku komunistické moci se mu dostává perzekuce, z níž ho mimovolně vysvobodí vzpomínka a úcta ruského sovětského nezaměnitelného státníka Nikity Sergejeviče Chruščova při návštěvě Československa roku 1954. Pražské jaro se stává vyvrcholením generálova života. Je zvolen třetím a posledním legionářským prezidentem a v časově omezeném období, dokdy může být sám sebou, soustředěně pracuje na nápravě padesátých let (rehabilitace národního hrdiny generála Heliodora Píky, udílení vysokých vyznamenání československým demokratům – mj. ministru Ivanu Dérerovi, dokončování pozoruhodných dvoudílných memoárů CESTAMI ŽIVOTA). Do konce života vzpomíná na své spolubojovníky-přátele generály Bohumila Bočka a Karla Klapálka (rovněž účastníky druhého odboje). Vyčerpán, stařičký a posléze necitelně odsunut na vedlejší kolej umírá na konci sedmdesátých let.
Neméně pestrá je činnost dalšího zborovana Zdeňka Fierlingera. V dalším období se přesune do Paříže, kde se stane blízkým spolupracovníkem Edvarda Beneše, po 28. říjnu vstupuje do diplomatických služeb a na počátku dvacátých let i do řad československé sociální demokracie. V blíže nezjištěné době o něj projeví zájem ruské zpravodajské služby a během druhé světové války hraje v zahraničním odboji úlohu trojského koně sovětizace Československa. V poúnorovém politbyru, kam ho dovedla vedoucí funkce v třetirepublikové sociální demokracii, patří k těm, kdo si uvědomují skutečný stav věcí a podle svých sil a možností ses snaží alespoň v některých případech otupit krvavé ostří politických procesů padesátých let. Dožije se ještě Pražského jara a prvních let normalizace. I on umírá v osamění a zapomnění. Zanechává po sobě několik memoárových knih značného, současně však i velmi proměnlivého významu a kvality.
Do dějin zasáhli i další zborované. Vůdčí osobnost českého fašismu generál Radola Gajda, budoucí velitel českolovenských letců na západní frontě generál Karel Janoušek, velitel Národního památníku na Žižkově, spisovatel a dramatik generál Rudolf Medek, tragická oběť anabáze, první republikou až nekriticky vzývaný důstojník ruských legií Josef Jiří Švec, autor jedinečné historické knihy CESTA REVOLUCE a románové epopeje PRAMENY major Jaroslav Kratochvíl a mnoho dalších.
Zborov se stává zrodem specifické legionářské subkultury spisovatelů, důstojníků, ale také dramatických umělců a řady dalších předních osobností československého veřejného života. Nejlépe tuto skutečnost vyjadřují osobnosti Františka Langera a vskutku lidového muže, spisovatele a bohéma světového jména Jaroslava Haška či velkého českého herce Zdeňka Štěpánka. Určitého vzkříšení by si nepochybně zasloužil stejnojmenný prvorepublikový film: více jako dokument doby než jako výsostný umělecký čin.
Zborov a současnost
Zborovský moment provází i závěr Masarykova života. Poslední veřejný výjezd prvního československého prezidenta na počátku července 1937 spadá právě k tomuto – tehdy kulatému – výročí. Vyjel ze svého lánského zátiší automobilem a v automobilu také přijímal hold jásajícího publika na stadionu, který tehdy nesl jeho jménu a dnes je v nedůstojném stavu, který živě připomíná rozvinutou havlovskou „blbou“ náladu naší současnosti. Náladu, která tolik kontrastuje s jásavými verši příležitostné básně národního umělce, básníka a dramatika Vítězslava Nezvala 4. ČERVENEC 1937.
Kdy a jak přidá tato země a lidé, kteří ji obývají, něco nového a podnětného k události, od níž v těchto dnech uplyne neuvěřitelných sto let?