Komentář Petra Schnura o vlivu islamismu na Balkáně, především v Kosovu a v Bosně, v souvislosti s probíhající krizí mezi hlavními “sponzory” islamismu na Arabském poloostrově.

Prolog

Oba výše jmenované de facto protektoráty EU a NATO se staly nástupním územím ultrakonzervativního sunitského islámu na evropské půdě. Tato skutečnost evokuje nejen otázky kulturně-sociální a bezpečnostní, týkající se Evropy jako takové, ale zároveň i obecně strategické z hlediska blízkovýchodního, a tedy i celosvětového vývoje. Tyto nové otazníky vyvstaly především na pozadí nejnovějších událostí na Arabském poloostrově, poněkud zjednodušeně označených jako konflikt mezi Saúdskou Arábií a Katarem. Jeho průběh a důsledky se totiž mohou projevit i na Balkáně. A nejen tam.

Sebevražedná Evropa

Zatímco se v eurokuloárech rozbíhá pseudodebata o tom, zda několikarychlostní „Evropa“ zachrání EUropu, nabízí realita pohled z poněkud jiného úhlu. A v něm nejde o záchranu, ale o přežití, neboť jeho nefiltrovaní optika hovoří jasnou řečí: rozklad Evropy coby jedinečného sociokulturního celku je v plném proudu, a to dvoukolejně.

Na jedné straně evropské národy válcuje totalizující instituce zvaná Evropská unie, která pohřbila evropskou politickou a hospodářskou pluralitu a jejíž centralizační smlouvy přinesly Evropě postupující sociální devastace a války. Na straně druhé to je z pomyslné láhve imperiálního koktejlu vypuštěný duch islamistického terorizmu, který se jeho transatlantickým kmotrům očividně vymknul kontrole. Bezesporu je nutné si konečně uvědomit, že tyto dva fenomény spolu bezprostředně souvisejí, že se jedná o důsledky jedné a tytéž strategie, která uplatňuje imperiální tažení navenek a cementuje nadvládu tzv. finančních trhů jak nad občany, tak nad reálným průmyslem. V této úvaze však zůstaňme u multifunkcionálního „terorizmu“ a podtrhněme následující: džihád je možné vyzbrojit, vycvičit, vybavit dolary, opatřit nálepkou „freedomfighters“ a poštvat na nepohodlné hlavy států, které se ještě nepodařilo integrovat do globálního „trhu“ pod vedením Wall Streetu a City of London. A jak ukázaly příklady Jugoslávie (Bosna, Kosovo) i Libye, s pomocí atlantické „Legion Condor“ lze dosáhnout jejich pádu, ba i smrti.

Nicméně ti stratégové, kteří sunitsko-salafistický džihád zaplánovali do své strategie globální dominance „Západu“, jako by neznali lidové pořekadlo: s jídlem roste chuť. Navíc u těch, kteří jsou nezlomně přesvědčeni o své náboženské nadřazenosti a morální převaze. Kteří věří, že islámu patří budoucnost světa a kteří tuto – z našeho pohledu fanatickou – víru do důsledku praktikují. Navíc v prostředí Evropy, která abdikovala na sama sebe, na vlastní hodnoty, a která kromě „humanitárních intervencí“ po boku amerického „domini“ a totality finančních trhů nemá co nabídnout.

Nicméně i ve zdánlivě homogenním světě (ultra)konzervativního sunismu existují trhliny způsobené náboženskými rivalitami, osobními ambicemi tamních despotů a strategickými zájmy euroamerických přátel. A právě ony mohou opětovně otřást Blízkým východem a mít dopad i na Evropu. Ale nejprve k oněm dvěma balkánským protektorátům, které se přičiněním Západu a před jeho očima staly kvazi státními baštami salafismu v Evropě. Tento fakt musela nedávno přiznat i spolková vláda v odpovědi parlamentní frakci Die Linke, která na ni vznesla dotaz o aktuální situaci v Kosovu a Bosně.

Kosovo

V oficiální odpovědi se fakticky dozvíme to, před čím již léta varují nezávislá žurnalistika a ti politici, kteří nebyli ochotni obětovat vlastní rozum na oltář politického mainstreamu.

Doposud bylo registrováno více než 300 kosovoalbánských džihádistů vycestovaných do Sýrie, skutečné číslo je pravděpodobně daleko vyšší. Tento druh „turistiky“ je praktikován na pozadí masívní finanční a ideologické intervence golfských monarchií. Jejich vliv uplatňují jednak peněžními dary Islámské obci Kosova (BIK), jednak zakládáním a sponzorováním salafistických škol koránu, tzv. nevládních organizací, mešit, v neposlední řadě vysíláním wahhábistických kazatelů. Ve hře jsou jak soukromé osoby, tak polovládní či vládní organizace ze Saudské Arábie, Emirátů, Kuvajtu a Kataru.

Východoarabské monarchie ale nejsou jedinými aktéry ve „svobodném a nezávislém Kosovu“ se sochou Billa Clintona v centru Prištiny. Své zájmy již od 90. let tvrdě prosazuje i Turecko, které sleduje na Balkáně jednoznačný cíl: obnovit politický vliv v geografickém prostoru bývalé Osmanské říše na Balkáně. Tehdy korespondovala aktivní podpora, kterou Ankara poskytovala jugoslávskému separatizmu, zejména bosenským muslimům a kosovskoalbánské UČK, se strategickými zájmy Západu, který bral do party každého, kdo byl ochoten vytáhnout klacek na Srby. Dnes je transatlantické impérium konfrontováno s přímými důsledky vlastní imperiální politiky. Nejen v Kosovu, ale i v Bosně.

Visar Duriqi, investigativní kosovský žurnalista, který vyšetřoval průběh náborů pro syrský a irácký džihád v Kosovu a který nyní žije v německém exilu, popisuje fakticky volné pole působnosti pro islamistické NGOs, které nikdo nekontroluje a které se nemusí nikomu ze své činnosti zodpovídat.

Podle něj není kosovský „stát“ (poznámka: uvozovky nasadil autor tohoto textu) schopen proti narůstajícímu islamismu aktivně zasáhnout, v neposlední řadě díky vysokému stupni korupce a prorůstání islamistických struktur do státních a bezpečnostních orgánů Kosova.

Bosna

Zatímco se v Kosovu pozemní síly „mezinárodní společenství s.r.o.“ alias NATO rekrutovaly z nacionalisticko-mafiánského prostředí, což původní UČK vtisklo více méně sekulární tvář, v Bosně sehrál od samého počátku islám coby identifikačně-konstituční faktor vymezení vůči Srbům a Chorvatům hlavní roli. Od samého počátku tedy nešlo o nacionalismus, ale o průlom islámu na půdu Evropy, tehdy v rámci široké protisrbské koalice složené z NATO, Chorvatů a militantního islámu.

Přitom je naprosto vyloučené, aby západní služby nevěděly, že jednou z vůdčích složek bosensko-muslimské „armády“ jsou jednotky al-Kajdy, údajně největšího nepřítele USA. Zapeklitost celé situace dokresluje existence tzv. bílé al-Kajdy. Tímto názvem jsou označovaní její nearabští členové, bosenští rodáci, kteří se svým zevnějškem nijak neodlišují od průměrného obyvatele Bosny a Hercegoviny, resp. bývalé Jugoslávie.

Jak brizantní je celá situace dokazuje i to, že bohatí sponzoři ze Saudské Arábie, Emirátů a Kataru skupují v Bosně pozemky. Tak se stalo i v bezprostřední blízkosti chorvatských hranic, v kantonu Bihač. Podle italských novin Corriere della Sera se tam nachází na 2000 organizovaných salafistů a wahhábitů – chorvatská média na to měla upozorňovat již před třemi lety. Tak třeba vesnice Bosanska Bojna leží několik set metrů od hraničního přechodu do Chorvatska, a tedy do schengenského prostoru. „Zábranu“ tvoří jedna závora na polní cestě, okolo je volná příroda. Toto je tedy ona „vnější hranice EU“.

Evropsko-bosenskou odnož islamismu vedl imám Husein Bosnič, zvaný Bilal, který byl zároveň hlavním organizátorem náboru evropských džihádistů do Sýrie a Iráku. V listopadu 2015 byl sice za tyto aktivity odsouzen na sedm let do vězení, nicméně celkový bosenský problém nejen že trvá, ale podle přiznání německé vlády nabyl na dramatičnosti.

Na to upozorňoval v německém tisku mimo jiné již na začátku roku 2016 Igor Golijanin, vrchní velitel štábu Ministerstva bezpečnosti BiH. Podle něj spočívá skryté nebezpečí v nepřehledném množství zbraní nahromaděných v době vnitrojugoslávské války. Golijanin se zmínil o spolupráci s francouzskými úřady a uvedl, že munice a zbraně obou pařížských atentátů pocházely z Bosny, resp. z bývalé Jugoslávie.

Interní konflikt konzervativního sunismu

Před nedávnem otevřeně propukl na Arabském poloostrově konflikt mezi saúdskoarabskou koalicí ochotných a Katarem, který je západními médii buď ignorován nebo tématizován s příznačnou povrchností.

V rámci naší úvahy je možné pouze načrtnout možné důsledky pro Evropu bez toho, abychom se podrobně věnovali pozadí a průběhu této kauzy. V tomto okamžiku je důležité si uvědomit, že Saudská Arábie a Katar byly a jsou největšími finančními sponzory a politicko-ideologickými vůdci  libyjského a syrského džihádu. Vnitrokoaliční problém této islamistické koalice spočívá v konkurenčním boji mezi saudskoarabským wahhábismem a katarskou odnoží Muslimských bratrstev, které nyní opustilo zákulisní politiku a vystoupilo na světové jeviště. Dramatičnost tomuto konfliktu přidává fakt, že Katar podporuje nejen Turecko, jehož vláda AKP má rovněž ideologicky i politicky blízko k Muslimským bratrům, ale i šiitský Irán, hlavní rival Saúdů.

A jako by těch rivalit a konkurujících ambicí nebylo dost, nelze opomenout vnitroturecký rozkol mezi Erdoganovou AKP a konzervativním hnutím Hizmet náboženského vůdce Fetuláha Güllena.

Epilog

V souvislosti se situací v Kosovu a Bosně je otázkou, do jaké míry se saúdsko-katarský konflikt se všemi jeho mezinárodními souvislostmi odrazí v islamistických strukturách zmíněných zemí a celé západní Evropy s jejími islámskými ghetty. Nelze vyloučit, že se přenese i na půdu Balkánu a do západoevropských velkoměst. A potom je otázkou, jakými prostředky bude veden.

Nebezpečí násilných konfliktů mezi příznivci jednotlivých směrů ale nepředstavuje jedinou výzvu k zamyšlení nad celkovou situací, do které transatlantická EUropa sama sebe vmanévrovala. Jen nepoučitelný naivka může stále ještě věřit, že západní hrátky s islamistickým terorismem jsou výsledkem omylů nebo dokonce politické naivity. Islamistický terorismus se stal záminkou jak k nekonečným vojenským intervencím, tak k odbourávání demokratických svobod a postupnému oklešťování právního státu. Nelze tedy vyloučit další „protiteroristické“ intervence nejen na Blízkém východě, ale třeba i na Balkáně. V případě, že by se tamní situace transatlantickým stratégům skutečně vymkla z rukou. Nikoliv ohledně islamistického pronikání do Evropy, to je díky berlínsko-bruselské „vítací kultuře“ v plném proudu. Ale co kdyby obyvatelé bývalých jugoslávských republik pochopili nebo začali chápat, co rozbitím Federace ztratili. Nicméně v zájmu transatlantického impéria není silný, sebevědomý balkánský stát, ale malé gubernie, „římské provincie“ zcela závislé na vůli jeho mocenských center. Sýrie je tím nejlepším příkladem, k čemu tzv. boj proti terorismu ve skutečnosti slouží.