Politolog Petr Drulák píše, jak případ Polska ukazuje, že Komise si zvykla užívat evropské fondy jako jakousi odměnu, kterou strážci evropských pravidel udělují za dobré chování.
Evropská komise ukončila minulý týden řízení proti Polsku. Komise shledala, že právnímu státu v Polsku již nic nehrozí. Formálně tím stvrzuje své rozhodnutí z konce února, jímž zemi odblokovala kolem 140 miliard eur, které následně začínají proudit do země.
Premiér Donald Tusk může oslavovat, neboť aktuální bruselské rozhodnutí připomíná měsíc před evropskými volbami, že Tusk plní, co před volbami slíbil: napravil vztahy s Bruselem a především otevřel dveře k čerpání významných prostředků. To se doma počítá, Poláci vnímají EU především jako poskytovatele evropských fondů.
Strany Tuskovy koalice proto mohou doufat i v drobný volební bonus v těsném červnovém souboji s národně-konzervativním PiSem. Zastavení vyšetřování a odblokování peněz je jistě dobrou zprávou nejen pro Tuska, ale i pro Polsko. Přesto v širších souvislostech zanechává právě uzavřený spor s Evropskou komisí podivnou pachuť. Připomíná, že současná EU trpí soudcokracií, vydírá evropskými fondy a měří dvojím metrem.
Sedmiletý spor mezi Varšavou a Bruselem otevírá otázku, zda dnes členský stát EU vůbec může uskutečnit justiční reformu podle svých představ. Jedná se přitom o jedinou možnost, jak čelit rostoucí soudcokracii. Justice si uzurpuje politická rozhodnutí, která v demokratických státech bývají vyhrazena demokraticky voleným či demokraticky odpovědným orgánům (parlament, vláda, prezident).
V Polsku vše začalo na podzim roku 2015 spory o obsazení polského ústavního soudu. Země stála před volbami a vládnoucí Tuskova strana správně předpokládala, že prohraje. Na poslední chvíli v předstihu zvolila pět ústavních soudců, kteří se měli ujmout funkcí až po volbách. Tusk už byl v té době v Bruselu na postu šéfa Evropské rady, ale jeho lidé touto nominací porušili zvyklosti a částečně i zákony. Především pak rozpoutali válku institucí, která trvá dodnes.
Prezident Duda, zastupující tehdy opoziční stranu PiS, odmítl pětici soudců jmenovat. Mezitím vyhrál volby PiS a nová parlamentní většina nominovala na oněch pět míst své vlastní soudce, které Duda okamžitě jmenoval. Ale v témže okamžiku ústavní soud, obsazený nominanty předchozí garnitury, rozhodl, že zatímco dva soudci z oné původní pětice vskutku nemají na soudcovské křeslo nárok, zbývající tři mají být jmenováni. Duda to odmítl, ale pochybnosti o legitimitě jím jmenované pětice nesmazal. Následovala válka institucí, v níž si různé soudcovské orgány upíraly legitimitu, vláda se odmítala řídit rozsudky ústavního soudu a prezident vetoval zákony na reformu justice, které v parlamentu prosadila jeho vlastní strana.
V tomto právním chaosu se navíc vláda pokoušela o justiční reformu, která by omezila přímý vliv progresivistů a evropských institucí v polské justici. K nejkontroverznějším otázkám patřilo omezení funkčního období soudců nejvyššího soudu a nadřazování polských zákonů nad evropskými. Vládě se sice podařilo obsadit podle svých představ ústavní soud a prokuraturu, nedokázala se však vypořádat s odporem jiných částí justice. Reformy napadala opozice, mobilizovaly se mezinárodní právnické sítě. Nicméně hlavním protivníkem se staly bruselské instituce, Evropský soudní dvůr a Evropská komise, které opakovaně justiční reformy napadaly s tím, že ohrožují nezávislost justice a právní stát. Zablokování evropských fondů bylo asi nejcitelnější zbraní v této bitvě.
S nástupem Tuskovy vlády bitva institucí pokračuje: nejvyšší soud neuznává rozhodnutí ústavního soudu, vede se boj uvnitř prokuratury. Nicméně nominanti národně-konzervativních sil ztrácejí půdu pod nohama a jsou vytlačování příznivci evropské soudcokracie. Brusel obzvláště kvituje, když vláda potvrzuje nadřazenost evropského práva. Zde se však současná vláda dostává do těžko překonatelného rozporu, neboť navzdory své bruselské orientaci odmítá nový migrační pakt. Až další kroky ukáží, zda chce migraci čelit pouze slovy nebo také činy, jimiž by se však dostala do sporu s evropským právem. Vláda PiSu ve svém pokusu čelit evropské soudcokracii jistě často postupovala neobratně a dopouštěla se vážných chyb. Ale umožňuje vůbec panující systém soudcokracii omezit bez vážného konfliktu s Bruselem?
Celý spor se však ještě vyznačuje vydíráním a dvojím metrem. Evropská komise si v posledních letech navykla vydírat chudší členské státy blokováním evropských fondů. Toto vydírání je založeno na mylné představě, že evropské fondy jsou jakousi odměnou, kterou strážci evropských pravidel udělují za dobré chování. Jejich smysl je však od počátku zcela jiný. Systém evropských fondů se buduje jako jedna ze stran kompromisu spojeného s připojením chudších států k evropské integraci. Účastí na společnému trhu a později společném ekonomickém prostoru se totiž mimo jiné vzdávají ochrany svých národohospodářských aktiv (pracovní síly, půdy, přírodních zdrojů, infrastruktury). Dávají je k dispozici silným firmám z bohatších členských států.
Jinými slovy vstup do EU ohrožuje chudší státy ekonomickou kolonizací. Evropské fondy vznikají jako protiváha. Tato masivní rozvojová pomoc má chudším umožnit, aby se postupně dotáhly na úroveň bohatších, aby se nestaly jejich koloniemi a naopak navázaly s bohatšími členskými státy rovnoprávné vztahy. Tento záměr se nezdařil. Evropské fondy nikdy nenarostly do velikosti, která by mohla být protiváhou kapitálu z Německa, Francie, zemí Beneluxu a dalších. Navíc obranou proti kolonizaci není příliv prostředků rozdělovaných podle bruselských priorit, nýbrž politika ekonomické svrchovanosti, o níž se pokoušely například předchozí polské vlády. Přesto mohou být bruselské fondy odpovědí na některé dílčí otázky ekonomického rozvoje a když nic jiného jsou alespoň cenou útěchy. Jejich blokováním z ideologických důvodů porušují bruselské instituce jeden z klíčových kompromisů, na nichž stojí evropská konstrukce.
Ideologičnost celé polské operace je vidět na dvojím metru, jímž se v Bruselu měří polským vládám. Zatímco sporné kroky národních konzervativců vedly k ostré kritice a blokování peněz, právě tak sporný postup současné garnitury se setkává buď s mlčením nebo potleskem politicko-mediálních elit. Tusk v kampani slíbil, že po volbách instituce vymete „železným koštětem“. Slib plní. Když jeho vláda chtěl očistit veřejnoprávní média od nominantů předchozí garnitury, prostě nad nimi vyhlásila bankrot a pak je znovu založila se svými lidmi. Tuto operaci měl na starosti ministr kultury Sienkiewicz. S kulturou ho sice váže příjmení jeho pradědečka, slavného romanopisce Henryka, ale sám pravnuk je podplukovníkem zpravodajské služby a bývalým ministrem vnitra.
V lednu policie zatkla přímo v prezidentském paláci dva opoziční poslance, neboť v rámci justičních bitev jeden ze soudů zpochybnil milost, kterou před devíti dostali od prezidenta. Když jeden z nich zahájil ve vězení hladovku, byl podroben násilnému vyživování, což opozice označila za mučení. Ministr spravedlnosti Bodnar, který se v předchozím období v roli ombudsmana účastnil justiční války, odvolal národního prokurátora s tím, že jeho jmenování předchozí vládou je neplatné. Bodnar se tím dostal do sporu jak se špičkami prokuratury, tak i s ústavním soudem. Nicméně ústavní soud také čeká reforma, část členů se sice brání, ale vláda může počítat s podporou evropské soudcokracie i médií. O lednové stotisícové protivládní demonstraci se konzumenti mainstreamových médií ani nedozvěděli.
Pokud byl právní stát v Polsku ohrožen před rokem, je ohrožen i dnes. Pokud dnes není ohrožen, nebyl ani loni. Ale tuto otázku si musí vyjasnit sami Poláci. Demokraticky a bez bruselského vydírání.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!