Historik Jiří Malínský se ohlédl za dílem a osobností slovenského spisovatele Ladislava Mňačka (1919–1994).
Letos v zimě uplynulo třicet let od smrti československy cítícího nejpřekládanějšího slovenského spisovatele nedávné minulosti Ladislava Laco Mňačka (1919–1994). Některými svými čtenáři byl tento socialista označován ne zcela přesně, ale přesto dosti výstižně jako československý Solženicyn; na Slovensku se mu dostalo i dalších přezdívek zuřivý reportér, slovenský Kisch a rudý Hemingway. Laureát Státní ceny, zasloužilý umělec a nositel Masarykova řádu (udělen posmrtně r. 2022) prožil nesnadný, ale plný život a zanechal po sobě dílo, které je právě takové jako jeho autor a život – rozporuplné a ve svých nepopiratelných vrcholech nesporně nadčasové a klasické.
Ladislav Mňačko se narodil na české straně česko–slovenské hranice ve Valašských Kloboukách, ale dětství a mládí prožil v turčianském Martině jako synek z dělnické rodiny v domě, který stál v Marxově ulici; svět svého mládí zachytil v povídkové knize Marxova ulica (1961). Od svého nejútlejšího mládí přirozeně tíhl k radikální levici; životní zkušenost živená hospodářskou krizí třicátých let ho po vypuknutí druhé světové války vedla k odbojovým aktivitám a posléze jako mnoho jeho generačních vrstevníků do koncentračního tábora. Odtud se mu roku 1944 podařilo uprchnout a přes Drážďany (zažil tu jejich pustošivé bombardování spojeneckými letadly v únoru 1945; tuto část jeho života zachycuje kniha-umělecká reportáž Nočný rozhovor /1966/). V posledních týdnech druhé světové války bojoval od 4. dubna 1945 v partyzánském oddíle-skupině Ploština (součásti brigády Jana Žižky z Trocnova) a byl nepřímým svědkem zločinecké zkázy této horské osady nacisty 19. dubna 1945; svůj otřesný životní zážitek podal v románě Smrť sa volá Engelchen (1959); z utrpěných zranění se zotavil v červnu 1945. Román už v době svého vydání vyvolal mimořádnou čtenářskou odezvu a byl dvakrát zfilmován: poprvé na Slovensku v titulních rolích s Ivanem Mistríkem a Květou Fialovou v režii Ivana Balady (1960), podruhé s Janem Kačerem a tragicky zesnulou slovenskou herečkou Evou Polákovou v režii proslulé česko-slovenské dvojice Elmar Klos–Ján Kadár, která tímto průrazným dílem zahájila svou pouť k proslulému oskarovému Obchodu na korze.
V roce 1945 vstoupil prostřednictvím Komunistické strany Slovenska do KSČ a poslušen svého bouřliváckého srdce začal pracovat jako nesporně talentovaný novinář, reportér a publicista. Byl redaktorem Rudého práva i Pravdy (1945–1953) a současně i čile cestujícím zahraničním dopisovatelem-reportérem. Postupně mimo řady jiných zemí navštívil Palestinu (1948), Izrael (1948, 1954, 1961, 1967, 1968), Zakarpatskou oblast (1956), Rakousko (1965, 1968), Vietnam (1965), NSR (1964), NDR (1965). Jako reportér sledoval i proces s válečným zločincem Adolfem Eichmannem; jeho průběh i své pocity zachytil v publikaci Já, Adolf Eichmann (1961). Neméně rozhleděný byl i na Slovensku. Jako Čechoslovák osudem i syn své doby se účastnil také práce ve Svazu československých spisovatelů a ve Zväzu slovenských spisovateľov; mj. r. 1956 působil i v předním slovenském časopise Kultúrny život.
Na podzim roku 1967 spolu se svou první manželkou opustil republiku a uchýlil se do izraelského exilu, protože nesouhlasil s oficiálním československým postojem k tehdejšímu červnovému arabsko–izraelskému konfliktu (třetí arabsko–izraelské válce). V souladu s tehdejší politickou praxí byl plně exkomunikován a zbaven členství v KSČ, státního občanství a všech svých dosavadních ocenění. V březnu 1968 se vrátil, vítán a v mnohém i oslavován. Po spuštění operace Dunaj (srpnové okupaci) odešel do emigrace podruhé; žil v rakouském Eisenstadtu ve spolkové zemi Burgenland s druhou manželkou Evou (s první se rozvedl roku 1968). Vznikla tu řada jeho dalších děl; z nich nejzajímavější jsou esej Siedmá noc (Die siebente Nacht z r. 1968) a román Súdruh Münchhausen (1972) věnovaný komunistické každodennosti, jak ji zažíval a v tomto satirickém románě zachytil. Z druhého exilového pobytu se do Československa vrátil na jaře r. 1990. Žil sice v Bratislavě, ale často se objevoval i v Praze. Vystupoval mj. i v dobově proslulém televizním publicistickém pořadu Co týden dal.
To, proč je někdy Mňačko nazýván československým Solženicynem, je soustředěno ve třech knihách: mimo už připomenutý román Smrť sa volá Engelchen (základní informace o něm už byla podána) to jsou povídková-reportážní kniha Oneskorené reportáže (1963) a román Ako chutí moc (1968). První kniha je mozaikou příběhů z padesátých let s vícetématickým záběrem (personální politika, hornická stávka, rentabilita investic a výroby) a nejlépe ji charakterizuje výrok jednoho z jejích hrdinů „Tempo té doby z nás nadělalo šrot.“ V druhé detailně zkoumá proměny charakteru a podmínek ve vedeních komunistických stran první poloviny komunistického období i to, jak jejich reprezentanti zvládali či nezvládali chudinské a pak naopak až lukulské části svých životů včetně politických zločinů během jejich vlády, k nimž docházelo. Tato tématika měla svůj odraz i v české tvorbě např. ve filmu Obžalovaný (1964) režisérů Kadára a Klose natočeného podle stejnojmenné povídky redaktorky Rudého práva Lenky Haškové (mimo titulní úlohu ztvárněnou slovenským hercem Vlado Müllerem tu herecky zazářil i režisér Jiří Menzel a zřejmě v první roli své umělecké dráhy se objevil Martin Štěpánek) nebo v trezorovém filmu Ucho scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni (v titulních úlohách na sebe upozornili Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová).
Není náhodou, že v životě tohoto bouřliváka, kterému zřejmě opravdu nic lidského nikdy nebylo zcela cizí, ústřední úlohu vedle válečných událostí a budovatelského úsilí padesátých let („domnívali jsme se, že postavíme sto či dvě stě továren a vztyčíme prapor socialismu“) sehrálo obrodné období šedesátých let vyúsťujících v naději Pražského jara (Ledna 1968). Bylo by dobré poznat hlouběji jeho druhoexilovou tvorbu rakouského období; fakt, že významné knihy této části Mňačkova díla zřejmě vycházely v předním vídeňském katolickém nakladatelství Molden (založeno 1964), nasvědčuje o jejich úrovni mnohé. Tak jako byl různorodý a někdy rozporuplně působící život tohoto zuřivého reportéra bytí, tak je i kvalitativně různorodé a rozprostřené jeho rozsáhlé literární dílo prozaické, dramatické, básnické i „pouhé“ novinářské řemeslo.
Konec Mňačkova života byl rovněž rozporuplný. Když se během jara 1990 objevily první náznaky česko–slovenských rozporů (tzv. pomlčková válka) násobené z obou stran občas velmi roztodivnými nápady (federální dvojdomek) a českoslovenství začalo být oboustranně a značně vnějškově zužováno na byrokraticky deformovanou „federaci“, Mňačko se stal jedním ze zastánců další existence letitého a v podstatě historicky mimořádně úspěšného našeho společného státu. Po účetním neústavním zániku Československa k 1. lednu 1993 se z Bratislavy přestěhoval do Prahy a na Slovensko zajížděl jen ke kratším pobytům. Během jednoho z nich ho v bratislavské ružinovské nemocnici zastihla nečekaně 24. února 1994 smrt. Jeho přítel, autor několika mňačkovských knih profesor Jozef Leikert (°1955) se ve svém nedávném vystoupení v Matici slovenské pozastavil nad neobvyklou a nečekanou rychlostí spisovatelova skonu. V Česku dnes Mňačka připomíná lavička odhalená na valašskoklobouckém Masarykově náměstí před 5 lety v srpnu 2019 při příležitosti 100. výročí jeho narození; nachází se poblíž sympaticky neobvyklého ojedinělého pomníku Česko–slovenské vzájemnosti.
Pozůstalost literáta, který zesnul a je pohřben na Slovensku, byla jeho druhou ženou Evou věnována Památníku národního písemnictví. Právem. Klasický odkaz tohoto Čechoslováka slovenské národnosti patří k tomu nejlepšímu, co zůstavilo komunistické období ze své kritické sebereflexe a vedle Jaroslava Haška (povídkový bugulmský seriál) a Jiřího Weila (román Moskva hranice) přibližuje současným občanům obou spřízněných států do hloubi systém doby, ve které někdy až příliš často povinná jásavost zastírala méně povzbudivé stránky horších částí své čtyřicetileté historie. Československý rozměr Mňačkovy osobnosti nadto tvoří další z významných praménků současné kontinuitně více než 130 let stále trvající česko–slovenské vzájemnosti.