Politolog Petr Drulák komentuje politickou situaci v Nizozemsku, kterou charakterizuje vítězství G. Wilderse a neprohra jeho oponenta F. Timmermanse.
Půl roku po parlamentních volbách hlásí z Haagu vznik nové vlády. Nizozemsko chce zavést nejpřísnější imigrační politiku v Evropě a odstranit nejhorší výstřelky Green Dealu. Podstatný obrat v zemi, která dala Evropě Franse Timmermanse, jenž v předchozích deseti letech jako místopředseda Evropské komisi poháněl bruselský extremismus v klimatu a migraci.
Hlavním architektem vlády a jejího programu je Geert Wilders, enfant terrible nizozemské politiky. Nicméně ani on sám ani předsedové dalších koaličních stranu členy vlády nebudou. Nizozemsko se vrací k modelu, v němž vládnou úředníci a politika se dělá v parlamentu. Tento model dokáže neutralizovat spory a sklidnit emoce, není však zřejmé, že zajistí radikální obrat.
I tak je úspěch, že nizozemská vláda vůbec vznikla. Wildersovo vítězství v listopadových volbách doprovázely hluboké pochyby, zda jeho Strana svobody (PVV), označovaná umírněnými oponenty jako populistická a těmi radikálními jako fašistická, má vůbec nějaký koaliční potenciál. Wilders přitom potřeboval ke svým 37 poslancům najít čtyřicítku dalších. Ale témata, s nimiž vyhrál volby jako likvidace mešit a islámských škol, referendum o vystoupení z EU, zákaz dvojího občanství či ukončení Green Dealu, byly pro ostatní strany příliš silné kafe. PVV se nevymyká pouze programem ale i svojí strukturou. Wilders se elegantně vyhnul problému s nespokojenou členskou základnou – omezil ji na sebe sama, jiné členy strana nemá.
Od počátku mohl počítat se sympatiemi nové strany BBB, které vzešla z protestů zemědělců. Ale to na většinu zdaleka nestačilo. K té ještě potřeboval alespoň dvě další strany. Do karet mu však hrálo to, že ještě komplikovanější než vláda s Wildersem, by byla vláda bez Wilderse. Taková většina politicky nedávala smysl, jedinou alternativou byly nové volby.
Wilders dostal příležitost nasadit veškerý um, kterého nabyl za třicet let ve vrcholné politice. Tento nejdéle sloužící poslanec nizozemského parlamentu začíná v devadesátých letech u pravicově liberální VVD, aby následně založil vlastní stranu s hlavními tématy hrozba islámu a omezování muslimské migrace. Tím provokuje nejen politicky korektní elitu ale i radikální muslimy. Pod policejní ochranou žije posledních dvacet let, od vraždy režiséra Theo van Gogha, kritika islámu zavražděného Nizozemcem marockého původu. Postupem času opouští i neoliberální ekonomické představy a stává se umírněným zastáncem sociálního státu.
Klíčovým partnerem v nové koalici je právě Wildersova původně domovská VVD. S tříletou přestávkou byla součástí každé nizozemské vlády posledních třiceti let. Předchozích čtrnáct let pod vedením Marka Rutteho dokonce stranou premiérskou. Ve volbách sice přišla o třetinu hlasů, ale i tak zůstává třetí nejsilnější stranou země. Její současná předsedkyně, Dilan Yesilgözová, která strávila prvních sedm let života v rodném Turecku, od počátku dávala najevo, že si spolupráci s Wildersem dokáže představit. Jako Kurdka z alavitské rodiny lidskoprávních aktivistů nemá na rozdíl západních lidskoprávníků žádné iluze o soužití evropského právního státu s islámskými tradicemi. Jako ministryně spravedlnosti proslula důsledným trváním na dodržování nizozemských pravidel.
Nejtvrdším oříškem byla strana Nová sociální smlouva (NSC). Její předseda Pieter Omtzigt v kampani spolupráci s Wildersem vylučoval a když o ní začal jednat, opakovaně jednání opouštěl. Trval na tom, že vláda musí respektovat všechny ústavní i mezinárodní závazky, což dosti omezuje možnosti boje s masovou migrací. Omtzitgt byl dlouhá léta členem křesťanských demokratů, tradičně nejsilnější nizozemské strany CDA, která však v posledních volbách téměř zmizela. Její voliče přebrala právě Omtzigtova NSC. Založil ji krátce před volbami s programem změny politické kultury, reformy volebního systému a návratu ke křesťanským principům v politice.
Nakonec se strany dohodly. Základním tématem připravovaného vládního programu jsou desítky opatření na omezení migrace, mimo jiné, ochrana hranic s Belgií a Německem, posílení odsunu nelegálních migrantů, zpřísnění azylového řízení či zpřísnění pracovní migrace. S tím souvisí i boj se zločinem, většina opatření cílí na zločinnost spojenou s migranty, například tvrdší postihy pro nezletilé, stíhání antisemitismu či zbavení občanství. Důležité jsou také posuny v energetice, mimo jiné, posilování energetické nezávislosti, podpora jádra či odbourání greendealové restrikce proti majitelům nemovitostí. Program má také výraznou sociální stránku, ať už se jedná o ambiciózní bytovou politiku či podporu sociálně slabším, kteří pracují a přispívají do systému.
Zatímco v domácí politice a vztahu k EU se rýsují podstatné změny, zahraniční politika se příliš nezmění. A pokud ano, pouze se posune ještě blíže k zájmům atlantického impéria. Koaliční strany se shodují na bezpodmínečné podpoře NATO, Ukrajiny a Izraele. Sám Wilders ve své podpoře Izraele jde ještě o něco dále než většina evropských národních konzervativců. Vedle Margaret Thatcherové je jeho velkým vzorem Ariel Šaron, několik let v Izraeli žil a uvažoval o přesídlení, krajně pravicovou izraelskou stranu Avigdora Liebermana považuje za blízkého spojence.
Wildersovi se podařilo sestavit širokou pravicovou koalici, v níž se spojila pravice liberální s populistickou. Tato konstelace bude mít politickou formu, která je mimo Nizozemsko neobvyklá. Političtí šéfové zůstanou v parlamentu, v čele parlamentních skupin svých stran, a vládu obsadí ideologicky spříznění úředníci či politici druhého ranku. Dick Schoof, který se nejspíše stane premiérem, dosud působí jako generální tajemník ministerstva spravedlnosti a celý život se pohyboval ve vedení bezpečnostních struktur. Ještě se ukáže, zda lze ambiciózní politickou změnu uskutečnit bez přímé politické kontroly nad chodem ministerstev. Toto uspořádání má však i podstatné výhody: odpovídá staré nizozemské tradici depolitizace vlády a ubírá na politickém tlaku, který nutně bude působit z opozice, hlavních médií a evropských institucí.
Nejvíce bude tlačit vzpomínaný Frans Timmermans. Krátce volbami se vrátil z Bruselu do nizozemské politiky do čela koalice své domovské, umírněně progresivistické sociální demokracie (PvdA) s extrémně progresivistickou Zelenou levicí (GL). Volby sice nevyhrál, ale přesto triumfoval. Jeho progresivistická koalice skončila na druhém místě s 25 křesly, což je o osm více, než měly obě strany dohromady v předcházejících volbách. Uvidíme, jak se bude úředníkům vládnout v zemi, kde Wilders vyhrál a Timmermans nebyl poražen.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!