Nový dvojdílný seriál historika Jiřího Malínského se věnuje tématu české kultury během nacistické okupace českých zemí v letech 1938-1945. Dnešní díl se věnuje východiskům okupační politiky ve vztahu k české kultuře.
Východiska nacistické okupační politiky
O utrpení a utlačování – skutečném i domnělém – během komunistického období se napsalo a ještě napíše – mnohé; zejména pro devadesátá léta minulého století bylo charakteristické „zanedbávání“ vnitřní periodizace této éry a jaksi se obcházely skutečnosti Druhé republiky a protektorátu Čechy a Morava. Ve většině publikací a prezentací převládají obraty o perzekuci, kolaborování, germanizačních ostnech, ale také se objevuje ne rezignace, ale nedostatek bližších údajů o české druhoodbojové rezistenci a jejích formách i úrovně, které nacistická perzekuce dosáhla a následků, které to pro válečné ročníky znamenalo do mírových let.
Východiskem dalších poznámek a údajů je již dnes sice překonaná, ale stále přínosná kniha předlistopadových statí historika dr. Jiřího Doležala (1925–1991) Česká kultura za protektorátu / Školství, písemnictví, kinematografie (1996), která stojí na pomezí současnické, stále tak trochu poválečné reflexe a věcného uchopení problémů druhého odboje a české protektorátní veřejnosti; to všechno má svůj přesah i do komunistického období a v relativně velkém rezonančním efektu také do polistopadové současnosti. Kniha je o to pozoruhodnější, že na jejích částech Doležal pracoval několik desetiletí a musel přitom překonávat hned několik vnitřních hodnotových bariér daných jeho vkotvením do poúnorové ideologie i normalizačním postihem. Jeho generační druh profesor Jan Křen (1930–2021) zachytil tyto rysy Doležalovy životní cesty v esejisticky pojatém úvodu.
Nacistické úsilí se mimo jiné soustřeďovalo na maximální znehodnocování obnovené české kultury, jak se konstituovala zhruba během prvních dvou třetin předminulého století a posléze, dosahujíc v zásadě úrovně světově vkotveného národního celku, začala dospívat od emancipace kulturní a hospodářské i k politickému zrovnoprávnění. Chorobné jasno se objevovalo i v nacistickém pohledu. V Neurathových a Frankových materiálech se začala prosazovat optika „počeštěných Němců“ podložená i závěry nacistické rasistické pseudovědy, podle kterých zhruba 65–70 % Čechů splňovalo kritéria pro začlenění mezi „nordické nadlidi“ jako součásti vládnoucího árijského národa (Herrenvolk). Kdo naopak rasově propadl, byli z podstatné části sudetizovaní čeští Němci.
Důvod, proč tento přístup sdíleli i Hitler a Heydrich, byl obdobně pragmatický: rychlé vyklízení někdejšího českého jazykového území by Německo s ohledem na své válečné záměry i následně se rozvíjející válečný konflikt nebylo s to zaplnit. Svou váhu měla i síla českého, zejména zbrojního průmyslu a tiše uznávaná vysoká kvalita české pracovní síly i relativní váha její početnosti (pověst o zlatých českých rukou, vzniklá v kapitalistické transformaci XIX. století, byla alespoň zčásti opřena o každodenní skutečnost). Proto také Karl Herrmann Frank tvrdil, že Češi se musí podřídit zájmům Berlína a oprostit se od údajných „dějinných lží, legionářských ideologií a od vlivu Paříže, Londýna, svých vystěhovalých, se Židy spřežených fantastů.“
Tyto procesy měly probíhat co nejpokojněji; proto také Hitlerův ustavující okupační výnos z 16. března 1939 svěřil protektorátní Eliášově vládě řízení českého kulturního života. Od samého počátku ovšem tyto působnosti podléhaly dohledu protektorátního úřadu (ÚŘP) řízeného Hitlerem jmenovaným říšským protektorem. To podléhalo i strohé direktivě: „kulturní autonomii nesmíme rozumět i jako úplné nedbání hlavních zásad platných pro tvorbu německou.“ Reinhard Heydrich k tomu na podzim 1941 dodával, že je „snazší převést Čecha do německé kulturní oblasti na poli kulturním“ a nikoliv náhodou k tomu zamýšlel užít také sport a tělovýchovu a rovněž získat vliv na mládež a děti.
Pokud se něco z rámce, vytčeného nacistickými okupanty, vychylovalo, disponovala okupační moc odstupňovanými formami perzekuce, které sahaly od administrativních postihů přes přímé zásahy gestapa či sicherheitsdienstu až po fyzickou likvidaci napadených buď na popravištích, nebo při výsleších a v posledku v koncentračních táborech nebo trestních jednotkách. Zvláštní pozornost soustředili nacisté na inteligenci jako základní zdroj odmítání jejich totalitní ideologie a hájení kontinuity demokratických zásad prvorepublikového Československa. Tato cesta začala podzimními událostmi z přelomu října a listopadu 1939, jejichž součástí bylo uzavření českých vysokých škol a deportace stovek vysokoškoláků do nacistických koncentračních táborů. Dnes se i oficiálně u nás připouští vznik studentského globálního svátku Mezinárodního dne studentstva 17. listopadu, který se narodil ve studentském vysokoškolském prostředí exilového benešovského prozatímního státního zřízení na počátku čtyřicátých let minulého století. Připomíná ho i pražská ulice 17. listopadu, která vede kolem Rudolfina mezi staroměstskými náměstími dnes Palachovým a manželů Curieových.
Tyto proměny měly i zřetelný vnějškový ráz. Byly odstraňovány pomníky prvorepublikových i historických československých celebrit: Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše, Milana Rastislava Štefánika, prvolegionářů, Palackého a dalších významných symbolů vzkříšeného národa. S odstraňováním národních symbolů tušil český vzdělanec i hrozící kulturní destrukci zejména mravní. Bylo nutné soustředit všechny síly na uchování holých základů češství. Je otevřenou otázkou, jak by tento vývoj pokračoval v případě dalších nacistických úspěchů. Ustavení antifašistické koalice Spojených národů l. ledna 1942 a zlomová léta 1941–1943, vytlačení Afrikakorpsu ze severní Afriky a Italů z východní Afriky, vylodění západních spojenců v Itálii, porážky wehrmacht u Moskvy, Stalingradu, Kurska nejen zlomily dosavadní průběh války a vedly nacisty k nástupu různě strukturovaných tzv. totálních mobilizací a postupně i k existenčním bojům o holé uchování a přežití Hitlerova režimu. To všechno odvracelo a podlamovalo hlavní směr germanizačních tlaků. Pro Berlín se za této situace hlavním cílem stalo uchování práceschopné české pracovní síly pracující podobně jako ostatní znásilněná Evropa pro německou válečnou mašinérii.
Písemnictví
Síť perzekuce české kultury, v prvním období protektorátu poměrně – vzato z nacistického hlediska řídká a chaotická – , začala nabývat na pevnějším, soustavnějším tvaru po Heydrichově nástupu do Prahy na podzim 1941. Goebbelsovské plameny nahradila polygrafická stoupa. Seznam prohibit vlastně nacisté nikdy zcela neuzavřeli. V Úřadu říšského protektora (ÚŘP) vznikla nejprve Skupina pro kulturně politické záležitosti (Gruppe Kulturpolitische Angelegenheiten), která se další byrokratizací vyvinula do kulturně politického oddělení (Abteilung–Kulturpolitik). Bylo to klíčové místo nacistické cenzury ve vnitřním Česku, které sledovalo nejen válečně determinovaný kulturní ruch v jeho jazykově českém i německém vyvedení. Vydávalo pokyny, směrnice i příkazy navazujícím protektorátním místům a ve vybraných případech sahalo k jejich přímému řízení. V Československé (České) tiskové kanceláři i Československém (Českém) rozhlase, ústředním elektronickém médiu doby, tak byly zřízeny nacistické pracovní štáby.
První seznam prohibit měli nacisté díky německočeským soukmenovcům (Volksgenossen) k dispozici záhy po 15. březnu 1939; zahrnoval 744 položek. Jeho další redakce z podzimu 1940 Seznam škodlivé a nežádoucí literatury v Protektorátu Čechy a Morava (Liste des schädlichen und unerwünschten Schrifttums im Protektorat Böhmen und Mähren) zahrnoval jména 1352 zakázaných autorů s 1894 tituly a mimoto skupinu 615 zvláště zavrženíhodných jmen. Jeho dodatek z 30. dubna 1941 obsahoval jména 21 těch pro nacisty nejzavrženějších autorů se 184 tituly. Nacisté se zdaleka neomezovali „pouze“ na české autory; svou pozornost věnovali i dílům anglických, francouzských, ruských a amerických autorů. Antifašistická koalice Spojených národů tu nalezla svůj svým velmi specifickým způsobem harmonický obraz. V letech 1941–1942 bylo zabaveno 1 850 000 výtisků knih, v roce 1943 211 000, v roce 1944 38 000. Zcela zakázána byla produkce osmi nakladatelství.
Česká rezistence působila i tady. Pohotovost a nápaditost kulturních pracovníků, v tomto případě nakladatelských redaktorů, typografů, knihovníků zaznamenala řadu i mimořádně cenných úspěchů (např. záchranou Masarykovy knihovny a zřejmě i archivu) . I nacisté totiž do značné míry sdíleli potřebu vlastní badatelské základny. V těchto propleteninách vznikaly nepominutelné díry v jejich systému, dalo-li se o něm vůbec mluvit v postupně se stupňujících válečných zmatcích.
Živá kultura
Obzvláštní pozornosti nacistických uchvatitelů se těšil zejména hraný film. Ovládnutí filmové výroby a distribuce bylo zvláště vábivé i pro goebbelsovskou „babelsberskou“ německou kinematografii. Na konci třicátých let rozvinutá kapacita českého filmového průmyslu byla s to zvládnout 120 filmů ročně (Barrandov, Košíře, Radlice, Zlín). V červenci 1939 pod konjukturální záminkou židovské povahy kapitálu barrandovských ateliérů byly tyto největší provozy českého (československého) filmového průmyslu převedeny do německého vlastnictví. Postupně se tak v německých rukou podařilo převést 75 % jejích kapacit. Svírací krunýř doplnilo opět poznenáhlu ovládnutí filmové cenzury, kterou do té doby vykonávalo ministerstvo vnitra. Rozhodnutím ÚŘP byla v září 1939 ustavena filmová zkušební komise (Filmprüfstelle) a podobně cenzorní ráz mělo i formálně dvojjazyčné Českomoravské filmové ústředí zřízené v únoru 1941 a kontrolované kulturním oddělením ÚŘP. Prováděly se „české“ úpravy filmových týdeníků, postihující od září 1939 zmínky o předválečných československých spojencích, k řadě škrtů docházelo i v hraných filmech. V letech 1939–1941 bylo zakázáno 1703 starších i novějších filmových děl, z toho 994 tvořily hrané filmy.
Podobně postižena byla i česká Thálie. Ve městech s německými divadly byla ta česká perzekvována nejrůznějším způsobem. Ve většinově českých Českých Budějovicích (německočeská menšina tu tvořila zhruba pětinu obyvatelstva) bylo české divadlo zcela zrušeno r. 1942. V případě nezbytí se často hrálo v náhradních prostorách; mj. ve výstavních síních, přednáškových sálech či filmových prostorách. V letech 1939–1940 21 českých divadel odehrálo 8055 představení, v letech 1940–1941 27 českých divadel nabídlo svým divákům 11 146 představení. I tady fungoval obdobný povolovací mechanismus jako v případě kinematografie: činnost protektorátních povolovacích míst byla sledována ÚŘP. V létě a na podzim 1941 bylo zakázáno uvádění her ruských a sovětských autorů a mimoto bylo znemožněno přibližování dramatického díla Williama Shakespeara a George Bernarda Shawa; totéž se vztahovalo citelně i na dramata německých klasiků typu Schillerova Wilhelma Tella. Obdobně byla postižena i hudba. Zběsile z ní byli s ohledem na své často obtížně prokazovatelné mlhavé židovství vykazováni nežádoucí interpreti i autoři; zcela zakázáno bylo 473 hudebnin (tento dostupný údaj pochází z r. 1943). A i tady se projevovala zřejmá účelovost podřízená konjukturálně momentálním potřebám hitlerovské kulturní politiky. (Zvlášť zajímavé bylo sledování a normování synkop v jazzu – hudbě „rasově méněcenných“ amerických černochů – , jak je ve svém povídkovém souboru Sedmiramenný svícen zachytil spisovatel Josef Škvorecký.)
Neméně citlivou oblastí bylo školství. Snaha ovládnout vzdělávání mladé generace byla podstatná pro nacistické protižidovské, proticikánské (protiromské) a germanizační snahy. Projevovaly se zvyšováním hodinových dotací pro výuku němčiny, skrytými i otevřenými postupy proti české jazykové výuce, dějinám české státnosti i snahou – postupně v průběhu války sílící – co nejrychleji dostat mládež do výroby a dalších pomocných manuálních prací. Likvidovaly se nepohodlné prvorepublikové učebnice, cenzurovaly jejich texty a sahalo se pod různými záminkami i k restrikčním reorganizacím školské sítě na všech jejích stupních obecnými školami počínaje a gymnázii konče. Tyto trendy zasahovaly i sport a tělovýchovu. Po rozpuštění Sokola (duben 1941) a Orla (1941, 1942) zůstaly Dělnické tělocvičné jednoty; jejich činnost však byla nacisty všemožně sledována a jakékoliv vlastenecké a demokratické prvky v jejich vzdělavatelské činnosti byly v zárodku potlačovány. Politickou – nacizační – funkci mělo Kuratorium pro výchovu mládeže založené ministrem Emanuelem Moravcem (1893–1945) z popudu válečného zločince Reinharda Heydricha (1904–1942) 28. května 1942; jeho germanizační antidemokratické aktivity postihly zhruba polovinu mladé české protektorátní generace.