Jan Schneider v dnešním díle jazzové neděle nabídne dvě verze skladby Tokyo Blues a skladbu Clap Hands.
Je tomu právě deset let, co nás v požehnaném věku 86 let opustil proslulý kapelník, pianista a skladatel Horace Silver. Dovolím si ho připomenout jeho velmi vydařenou skladbou Tokyo Blues z roku 1962, taktéž vydařeně provedenou jeho kapelou (trumpetista Blue Mitchell, tenorsaxofonista Junior Cook, basista Gene Taylor a bubeník John Harris jr.) V historii jazzové muziky to byla zlatá doba, protože hudebníci hráli sóla vynalézavá, avšak srozumitelná, a to páně kapelníkovo klavírní si zaslouží zvláštní pozornost pro svou jednoduchost. Ta doba byla zlatá svou normálností, protože muzikanti hráli tak, aby se to líbilo holkám, včetně těch japonských, řečeno stručně a jasně.
O tom, jak se interpretace jazzové skladby vyvíjí v čase, svědčí krásně živá nahrávka téže Silverovy skladby Tokyo Blues z Jazzfestivalu v Bernu roku 1987. Horace Silverovu kapelu tvořili tito hudebníci: trumpetista David ‚Dave‘ Douglas (později hrál ve famózním kvartetu Masada), tenorsaxofonista Vincent Herring, kontrabasista Brian Bromberg, bubeník Carl Burnett. Douglasovo sólo je energické a hravé s mnoha vtípky a finesami. Herring nezůstal nic dlužen. Silverovo klavírní sólo je opět velmi střídmé a nápadité, není to jen bezduché technické machrování, jak se mnohým stává, když stálým cvičením techniky se jim vytratily nápady. Pod tím skrovným klavírem inspirativně dusá rytmika. Pěkně dynamické bubny. Kontrabasová linka a zakrucování tónu velmi příjemně připomíná styl Jiřího Mráze. Basistova obouručná hra na hmatník a další finesy pak zdobí jeho sólo.
Na závěr něco uklidňujícího, z mé oblíbené oblasti písní napůl vyprávěných, napůl zpívaných. Kdo nezná Toma Waitse, bude možná chvíli rozpačitě váhat; kdo Toma Waitse zná, jistě sezná, že jde o jedno z vrcholných Waitsových čísel: Clap Hands ! U předchozí skladby jsem se v souvislosti s trumpetistou Dave Douglasem zmínil o tom, že hrál v úžasném freejazzovém kvartetu Masada. Kromě něj a zakladatele saxofonisty Johna Zorna tam hrál bubeník Joey Baron a kontrabasista Greg Cohen, s nímž se setkáváme v této skladbě Toma Waitse. Jeho fantastická, přitom nenápadná, avšak naprosto fundamentální basová linka určuje charakter této skladby, jejíž motiv a nádherná marimba vám jistě budou blahodárně znít v uších, čím déle, tím radostněji.