Nový dvojdílný seriál historika Jiřího Malínského se věnuje tématu české kultury během nacistické okupace českých zemí v letech  1938-1945. Dnešní díl se věnuje heydrichovskému konceptu a odbojářské reflexi.

Heydrichovský koncept

Pro své germanizační záměry nacisté hledali v tehdejší české společnosti oporu; nejvhodnější typy nalezli mezi služebnými novináři a publicisty. Osloveni byli i měšťanští demokraté, socialisté a komunisté; mísou čočovice měl být soukmenovský status povyšující je mezi nacistické „nadlidi“. Právě lidé tisku a rozhlasu byli předmětem jejich obzvláštní pozornosti: pozvánky na tiskové konference, ale i tematické cesty po říši a okupované Evropě byly poměrně časté. Kolaborantská mikrokomunita, která se takto i účinem prvních vítězství bleskové války vytvořila, však byla nepočetná a její ohlasy v české společnosti méně než nepočetné. Dost výstižně tento trend vystihl ministr propagandy Joseph Goebbels ve svém pražském projevu prosloveném ve Veletržním paláci 5. listopadu 1940: „Před evropskými národy vyvstala otázka, zda je něco nečestného všemi silami spolupracovat na novém uspořádání tohoto světadílu.“ Posílení tohoto kurzu přineslo heydrichovské období stroze požadující po české společnosti plné podřízení říšské linii v protektorátu. Vnějšími výrazy tohoto posunu byly obě heydrichiády i Moravcova ministerská inaugurace 28. září 1941.

Úskalí i úspěchy nacistické glajchšaltace

Navenek se přitom nic neměnilo. Spodní proudy rezistentního působení však vnímaly a musely se vyrovnávat s právě opačným germanizátorským a fašizačním nacistickým kursem. Projevovalo se to neúměrným vyzvedáváním významu němectví v českých dějinách, odvozováním češství výhradně z němectví, potlačováním českých geografických názvů (Vídeň–Wien, Drážďany–Dresden apod.), opět potlačováním osobností židovského původu ať náboženského, ať etnického (sionismus), potlačováním české umělecké tvorby např. filmové (prvorepublikový roční průměr 30–40 vznikajících filmů považovali nacisté za přílišný; propříště měly více proklamativně než skutečně německé filmy tvořit 60 % repertoáru promítaného v kinech).

Součástí snahy o kompromitaci české národní kultury bylo i nacistické glajchšaltační (násilně usměrňující) úsilí o znevažování předních osobností českého veřejného, zejména kulturního života prostřednictvím navazování na prvorepublikovou tvorbu manifestů, veřejných prohlášení apod. Patřilo k tomu např. vyznamenávání Svatováclavskými orlicemi (v tom vynikal český quisling Moravec), snahy o vydání odsuzujícího stanoviska-manifestu po atentátu na Heydricha, ovládnutí klíčových trpěných českých nakladatelství treuhändry-„poručníky“ apod.

Rubem těchto tendencí byla produkce braku a kýče; současně byla vynucována zvýšená produkce učebnic němčiny (v letech 1941–1943 jejich náklad vzrostl z 424 334 na 4 535 923 kusů) a naopak byly potlačovány poměrně i množstevně náklady beletrie a literatury pro mládež (v případě české beletrie se její náklady v letech 1941–1943 snížily z 2 984 880 na 808 180 kusů, u literatury pro mládež se celkový náklad z 1 559 680 kusů snížil na 361 130 výtisků knih). Obdobné trendy panovaly i v případě dalších literárních žánrů. Stejně v různých formách bylo postihováno i školství zásahy do osnov počínaje, cenzurováním učebnic pokračuje a přímými perzekucemi konče. Svérázným příspěvkem nacistické nápaditosti byla podpora výuky nářečí na úkor spisovného jazyka a regionalismů rozptylujících povědomost o jednotném českém jazykovém území. Ve školním roce 1941–1942 byla zastavena výuka dějepisu, dějin literatury, církevních dějin a na gymnáziích úvodu do studia filozofie. To vše v duchu potřeby respektovat „duch nových poměrů politických a napomáhalo se všemu, co přispívalo ke spolupráci a dobrému vztahu mezi českým a německým národem v Říši.“ Shodně se nakládalo i s národními historickými tradicemi. Reinhard Heydrich hodnotil – nikoliv nevýstižně – české pedagogy jako skutečný i potenciální zdroj protiněmecké (protinacistické) opozice. Současně si uvědomoval, že nemůže české učitele internacemi nebo fyzickou likvidací vyhladit jako celek. Obdobné až likvidační-vyhlazující zásahy měly přijít na pořad dne „až“ po předpokládaném vítězství nad Spojenými národy.

Od druhé poloviny roku 1943 nastaly nacistům zcela odlišné starosti. Expanze se měnila v defenzívu a ta přecházela do svézáchovných stádií, během kterých nacistický režim prokazoval stále silněji časovou omezenost svého trvání. Selhávala i goebbelsovská propaganda. Vztah k české inteligenci, ale i k českému dělníkovi, zemědělci, živnostníkovi i podnikateli ztrácel svou imperativnost a zejména hlasu exilového československého vysílání BBC (i moskevskému rozhlasu) začalo být nasloucháno stále bedlivěji. Právě tak byly vnímány i celonárodní protektorátní oficiální kulturní akce (nacisty např. zaskočil veřejný ohlas zlínských Filmových žní 1940 a 1941). Do repertoárově vyprázdněných kin se vracely nemnohé prvorepublikové české filmy idylizujícího rázu. Národní sentiment, který se tu objevoval, nebyl prost spontánního obranného vlastenectví.

 Odbojářské koncepční reflexe

Špičky domácího odboje již od roku 1940 přemýšlely o životě ve vzkříšené, osvobozené vlasti. Znárodnění filmu, důsledná denacifikace (retribuce, retribuční prezidentské dekrety), přípravy prvních poválečných kulturních i hospodářských projektů i úvahy o tom jak si počínat v pohraničí po vysídlení (transferu) německočeského obyvatelstva patřily k těm momentům, které decimovanému domácímu druhému odboji v závěru druhé světové války dávaly sílu a odhodlání.

Postoje českého obyvatelstva plynuly z taktiky, kterou zvolili nacisté; potřebovali českou pracovní sílu pro realizaci svých válečných záměrů. Ale také z faktu Mnichova a systémového smiřovačského selhání západních demokracií, které Evropu na přelomu třicátých a čtyřicátých let přivedlo až na pokraj válečné porážky. Benešovská rozvážná statečnost umožňovala poměrně účinné působení domácího odboje a relativní minimalizaci jeho ztrát; přes svůj množstevně relativně nepatrný počet však byly ve skutečnosti kvalitativně tíživé. Národ, který sotva stačil vytvořit svou inteligenci, v řadě oborů, českou kulturu v to počítaje, utrpěl citelné ztráty právě mezi tvůrčími jedinci. Naděje, kterou si bezprostředně po osvobození na jaře a na podzim 1945 uvědomovali nemnozí, tkvěla v soukupovských Masarykových dětech a Benešových vojácích, v generaci, která do společenského dění za odlišných, ale neméně komplikovaných poměrů postupně nastupovala kolem poloviny padesátých let.