Politolog Petr Drulák píše o sbližování Ruska a Severní Koreji jako o součástí ruské globální ofenzivní strategie.
Největší vítězství a porážky mohou války přinášet státům, které do nich nejsou přímo zapojeny nebo hrají okrajovou roli. Když se dva perou, třetí se může smát, ale také ho ta pranice může zničit. Například osmanská říše a USA nebyly výraznými protagonisty první světové války, přesto byla válka osmanskou katastrofou a americkým triumfem. Probíhající ukrajinská válka podobný triumf nejspíše přinese Číně. Naopak Evropě hrozí osmanský osud. Do druhé řady vítězů směřuje Severní Korea. Po dlouhých letech izolace přivítal tamní vůdce Kim Čong-un v Pchjongjangu ruského prezidenta Putina, aby se dohodli na strategickém partnerství. Jde o munici, vojáky, rakety a řadu dalších věcí.
Severní Korea je státem v pravém slova smyslu totalitním. Železnou rukou tam vládne komunistická strana, jejímž jasným mocenským centrem je vůdce. Běžní obyvatelé žijí pod tvrdým dohledem, v izolaci od okolního světa a je téměř vyloučeno, aby vycestovali. Nejvyšší vedení je dynastické, současný vůdce je vnukem zakladatele státu Kim Ir-sena, širší rodina kontroluje mocenské páky. Severokorejcům není co závidět. Jejich stát však současně prokázal pozoruhodnou schopnost přežít v náročných geopolitických podmínkách.
Od samotného vzniku se v zemi kříží zájmy tří gigantů: USA, Číny a Ruska. USA je hlavním nepřítelem a současně ochráncem regionálních nepřátel Japonska a Jižní Koreje; obě Koreje už téměř sedmdesát let udržují příměří, ale mír nikdy neuzavřely. Čína je nejbližším spojencem, čínské mocenské a kulturní centrum je stálou součástí korejských dějin. Mao Ce-tung zachránil v padesátých letech severokorejský režim před porážkou Američany a jejich jihokorejskými spojenci, když poslal do korejské války milion čínských „dobrovolníků“. V posledních desetiletích je Čína především ekonomickým partnerem, bez jehož pomoci by režim nejspíše zkrachoval. Moskva hrála v sovětských dobách roli ideologického vůdce, modernizátora industrializující se ekonomiky, ale také druhého významného spojence vyvažujícího čínský vliv. To se hodilo, zejména tehdy když čínský spojenec měl chuť zasahovat do severokorejských záležitostí více, než byl Pchjongjang ochoten přijmout.
Vztahy s oběma spojenci, které nikdy nebyly jednoduché, se od osmdesátých let dále zkomplikovaly. Zatímco v Pekingu zahájil Teng Siao-pching ambiciózní reformy směřují k ekonomické modernizaci a Michail Gorbačov v Moskvě se rozhodl socialismus demokratizovat, Kim Ir-sen setrvával navzdory rostoucím problémům u původního korejského modelu soběstačné ekonomiky. Náběhy ke kapitalismu či demokracii odsuzoval. Zhroucení Sovětského svazu mu dávalo za pravdu, nástup Číny ukazoval, že se mýlil. V devadesátých letech v Moskvě i Pekingu vzhlíželi k USA a s rostoucími rozpaky hleděli na nepohodlného spojence, který setrvával na svém a jehož obyvatelstvo se propadalo do stále hlubší bídy. Neměli sice zájem, aby režim padnul a americký vliv se rozšířil na sever, ale jinak raději rozvíjeli ekonomicky výhodné vztahy s Jižní Koreou. Kim Čong-un navíc krátce po svém nástupu zjišťuje, že pekingská frakce v severokorejském vedení vedená jeho strýcem představuje vnitřní opozici, která se ho chce zbavit. K nelibosti Pekingu reaguje důkladnou čistkou všech exponentů čínského vlivu.
Pchjongjang si je vědom své rostoucí izolace a chápe, že v krajním případě vojenského konfliktu s jihem může nakonec být odkázán jen sám na sebe. Vše, co má, investuje do jaderného raketového programu, čímž si vyslouží nejen sankce USA ale i svých někdejších ochránců. Přelom představuje severokorejský jaderný test v roce 2009, který v Pekingu i Moskvě vyhodnocují jako nežádoucí eskalaci a hrozbu obnovení korejského konfliktu. Obě velmoci mají podobně jako USA zájem zachovat výlučnost vlastnictví jaderných zbraní v úzkém klubu jaderných velmocí a nestojí o válku mezi Korejemi. Navzdory rozporům s USA se proto obě eurasijské velmocí v Radě bezpečnosti OSN opakovaně připojují k protikorejským sankcím. Ještě v roce 2016 schvaluje Rada bezpečnosti poslední dávku sankcí.
Nicméně s rostoucím americkým tlakem, pro Rusko zejména na Ukrajině, pro Čínu především na Taiwanu, obě eurasijské velmoci přehodnocují vztahy se svým obtížným spojencem. Potom co si ještě v roce 2017 čínská a severokorejská média vyměňovaly různé invektivy, přijel v následujícím roce Kim na státní návštěvu do Pekingu a prezident Si mu ji rok na to oplatil v Pchjongjangu.
O něco pozdější ale o to výraznější byla obnova vztahů s Ruskem. Je motivována zástupnou válkou s atlantickým impériem, kterou Rusko vede na Ukrajině. V roce 2019 se Kim vypravuje do Vladivostoku na své vůbec první setkání s prezidentem Putinem. Krátce po ruské invazi uznává Severní Korea jako jeden z několika mála států nezávislost Doněcké a Luhanské oblasti, loni na podzim se oba lídři setkávají na kosmodromu Vostočnyj v amurské oblasti. Letos v březnu Rusko vetuje v Radě bezpečnosti monitorování protikorejských sankcí; Čína se pouze zdržuje. Sbližování vrcholí červnovou návštěvou Putina v Pchjongjangu. Když se Putina u této příležitosti ptají na pokračování sankcí, které Moskva před lety podpořila, řekne, že je třeba brát v potaz nové okolnosti a že blokády jsou nelidské. Situaci přirovnává k německé blokádě Leningradu za druhé světové války.
Podstatou strategického spojenectví však není prohlubování lidskosti na globální scéně. Rusko může Severní Koreji nabídnout jednak bezpečnostní garanci a jednak pomoc s raketovými a dalšími technologiemi, Severní Korea nabízí pro ruskou válku na Ukrajině nejen obrovské zásoby dělostřelecké munice, ale také vojáky. Zatímco vlaky plné korejské munice už nějakou dobu na Donbas směřují, v červenci tam mají dorazit už i první korejští vojáci. Navíc Moskva partnerstvím s Pchjongjangem posiluje své postavení na Dálném východě, čímž podstatně kříží americké zájmy v oblasti, kterou Washington považuje za prioritní.
Jedná se o další krok v globální ofenzivní strategii Ruska. Zatímco válka na Ukrajině byla motivována především obranou před americkou expanzí, na Dálném východě, Blízkém východě, Sahelu či Latinské Americe demonstruje Moskva svoji schopnost škodit americkým zájmům. Pokud Američané dělají vše proto, aby se Rusku ukrajinská válka nevyplatila, mohou očekávat z druhé strany totéž. Některé menší státy, jako Ukrajina, to zničí, jiné, jako Severní Korea, na tom alespoň krátkodobě vydělají.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!