Reakce: Pavel Tuček ve svém komentáři reaguje na článek Stíny klausismu a zdůrazňuje některé aspekty politiky Václava Klause, které by neměly ujít naší pozornosti ani dnes.
Každý jistě uzná, že reagovat na myšlenky dříve vyřčené je jistě snadnější než začít formulovat nové myšlenky od píky. Ačkoliv je zamyšlení nad „Stíny klausismu“ ve smyslu upozornění na rozporuplnost odkazu bývalého federálního ministra, předsedy vlády, a nakonec i prezidenta naší vlasti, našemu národu potřebné (jako praseti drbání), nedá mi to, abych se alespoň nepokusil otřásti některými klišé, které se s tímto politikem stále vlečou a bohužel ani Michal Ševčík se jich nedokázal vyvarovat. Předně mi dovolte upozornit, že nejsem ekonom (po bližším seznámení se s publikační činností Václava Klause zjistíte, že on také ne), takže po ekonomické stránce bude fundovanějším oponentem spoluzakladatelka !Argumentu a docentka ekonomie Ilona Švihlíková.
Já bych se na těchto řádcích raději soustředil na fakta, která jsou snadno ověřitelná a stimulují objektivnější pohled na ikonu postsocialistické transformace Č(S)R. Předně – klíčovým rysem Klausovy politiky byl naprostý rozpor mezi rétorikou a reálnou politikou, tedy konkrétními činy. V tomto ohledu si překvapivě v ničem nezadá se současným vysílačem modrých signálů Petrem Fialou, vůči kterému je přitom verbálně v opozici. Naopak si myslím, že oba dva pánové mají společného mnohem více než je na první pohled patrné a celkově oba přirozeně nesou typické znaky politiky ODS, kterými se ovlivňuje život v ČR již více než 30 let. Uvedu jen několik příkladů.
Václav Klaus se nikdy netajil svým obdivem ke kontroverznímu odkazu britské premiérky M. Thatcherové, která – jak známo – ve jménu pravicové ideologie neváhala masově propouštět státní zaměstnance (a nahradit je armádou) a ve výsledku čelila po dobu své vlády masovým stávkám, někdy dokonce delším než rok. Klausova vláda naopak využila značnou část zisků z rozprodaného národního majetku, slušně řečeno, k ucpání nespokojených úst státních zaměstnanců. Ano, tehdy se etablovala politická strategie cílení vládních stran na největší skupinu voličů, které si lze jednoduše koupit penězi z daní. S ohledem na fakt, že příjmy z privatizace (ani přebytky důchodového účtu v éře před Klausem) nebyly součástí státního rozpočtu, lze jednoduše vyvrátit fámu o údajně vyrovnaných rozpočtech a nízkém státním zadlužení za jeho éry. Také v roce 1997 při řešení nejznámější a největší stávky, které Klaus čelil, vyšel předsedovi železničních odborů Jaromíru Duškovi v podstatě ve všech požadavcích na ruku a zkrátil tak stávku na pouhé 4 dny – v tomto ohledu se ukázali jako daleko odhodlanějšími následovníky baronky Thatcherové premiéři Nečas s Fialou, kteří se se zástupci demonstrujících ekonomických skupin nehodlali bavit v podstatě vůbec (možnou příčinou je očividný diametrální kvalitativní rozdíl mezi novodobými odboráři a těmi ze staré školy).
Dalším klišé je připisování vzniku popřevratové tuzemské oligarchie Klausově liberalizaci tržních podmínek, resp. privatizaci. Na příkladu legendárního lichváře Petra Kellnera (ano, prokazatelně jeho největší bohatství vzniklo jako výsledek parlamentem legalizované lichvy na počátku tohoto století jejímž výsledkem je, že každá pátá domácnost je v současnosti postižena majetkovou exekucí, srážkami ze mzdy a sociálních dávek) lze ukázat, že v článku zmiňovaný novotvar „klausismu“ by bylo vhodnější použít jako pojmenování prorůstání politických a ekonomických elit. Jedny z mála faktů o počátcích podnikání v biografii Petra Kellnera (pokud by ji v posledních 30 letech někdo sepsal), který jako persona byl spíše neznámý než známý (a vykazoval tak mnoho znaků připisovaných spíše osobám plnících roli tzv. bílých koní), by byly dodávky dovážených kopírovacích strojů na MF ČR za éry Klausovy pravé ruky Ivana Kočárníka, jehož následnou trafikou byla pozice předsedy představenstva privatizované České Pojišťovny, kterou pomáhal Kellnerovi coby ministr získat. Není od věci připomenout, že Kellnerova PPF i prostřednictvím svých bývalých manažerů (Dvořák, Pražák) pak ovlivnila český telekomunikační a masmediální trha oligarcha Daniel Křetínský jakožto rodinný přítel Kellnerů značně ovlivňuje trh energetický či nakládání s odpady.
V podobném duchu lze popsat vznik dalších novodobých kapitánů průmyslu, jejichž vznikem Klaus rád obhajoval své transformační metody. Za všechny pojďme jmenovat legendárního automobilového závodníka Antonína Charouze, jehož tunel nazvaný Ford Charouz se nesl v duchu několikamiliardové půjčky od státní banky, kterou pak stát musel sanovat. Nabízí se již jen povzdech, kde dnes všichni ti Charouzové, Junkové, Sudkové a Stehlíkové jsou. Jan Keller se již před mnoha lety proslavil bonmotem, že pokud by se sečetla oficiální výše majetků popřevratových oligarchů, dostaneme se na sumu 3,5 bilionu korun, což byla (tehdy před 20 lety) celková vykazovaná výše státního dluhu.
Pro mě osobně, jako fanouška letectví, symbolizuje Klaus také rozhodnutí o výměně zánovních stíhaček MiG-29 (které dnes ještě po 35 letech bojují na Ukrajině) za Polskem postupně dodávané záchranářské vrtulníky Sokol. V kontextu korupční kauzy Gripen a aktuálního vládního závazku platby stovek miliard korun za americké nosiče jaderných bomb F-35 se toto rozhodnutí jeví ještě bizarněji.
V článku mi bohužel také naprosto chybí daleko adresnější a podstatnější kauza vztahující se k posledním dnům fungování Klause jako prezidenta v tandemu s tehdejším předsedou ODS Petrem Nečasem jako předsedou vlády. Jeho „postprezidentská“ amnestie, která selektivně ukončila vyšetřování případů korupce z transformačních let, kdy byl Klaus předsedou vlády. Tak nějak si Klaus možná ve skutečnosti představuje fungování své legendární neviditelné ruky trhu z původně v satirické bajky z pera Bernarda Mandeville, který v ní chtěl spíše upozornit na to, že každý zákon či „mravní hodnota“ byly původně obhajobou zištného zájmu nějaké skupiny.
Pokud bych měl Klause na závěr zhodnotit, tak nebyl a není ani geniálním, natož originálním ekonomem, transformace se nesla striktně v duchu Washingtonského konsenzu publikovaného ještě před převratem jako diktát MMF a WB rozvojovým zemím třetího světa (tzn. diametrálně jiné hospodářské kondice než bývalá ČSSR) výměnou za (obvykle) nesplatitelné úvěry v amerických dolarech. Také kuponová privatizace nebyla jeho nápadem – spíše byl prvním, kdo měl odvahu tento koncept majetkové transformace vyzkoušet na lidech. Dnes již naopak víme, že drtivá většina takto transformovaných podniků, které před převratem dokázaly vytvářet velké investiční celky a dodávat či servisovat je po celém světě (mimo protekcionistický Západ) a u nás postavily dodnes fungující jaderné elektrárny, skončila buď rozvrácená a zarostlá plevelem, nebo dnes vytváří miliardové dividendy zahraničním vlastníkům. Mnohem vhodnějším výrazem pro zhodnocení výsledků změny hospodářství na neoliberální kapitalismus, nad kterým se Michal Ševčík v závěru svého článku o klausismu zamýšlí, by byl rozvrat hospodářské struktury ČR, která se stala do velké míry národně nesoběstačnou a jejíž bankovní systém ovládají bankovní domy v majetku cizinců. Navíc umělé podhodnocení české koruny z období Klausových vlád nás katapultovalo na chvost Evropy, kdy reálná kupní síla po 35 letech od převratu je na cca 40 % ve srovnání se zeměmi tzv. západní Evropy (tj. jádrovými zeměmi EU), za to máme mnohdy vyšší ceny spotřebního zboží, potravin a bydlení.
Spor o Klause může v mnohém připomínat tradiční (a v dnešní době progresivního politického liberalismu již v podstatě irelevantní) ideologický spor pravice-levice. Výsledky popřevratového vývoje v ČR je nicméně možné nahlížet i striktně utilitaristicky – pokud společnost prosperuje, lidé zakládají rodiny, plodí potomky, kteří pak v dalších generacích udržují životaschopnost národa. Počínaje obdobím Klausových vlád je z grafu vývoje přírůstku obyvatel do roku 2019 přitom jasně patrné prudké vylidňování a nahrazování původního obyvatelstva české kotliny migranty. Lze s určitostí tvrdit, že po ukrajinské invazi nabral tento trend takřka epochální dimenze. Lze tedy s nadsázkou tvrdit, že mnoho slov, které svým spoluobčanům v posledních 35 letech adresoval Václav Klaus, bylo ve skutečnosti prázdných a falešných. Bohužel přiznat si to tváří v tvář žité realitě dokáže málokdo a lze předpokládat, že s přibývajícím časem se bude hodnocení odkazu tohoto nepřehlédnutelného politika spíše zlepšovat.