Michal Ševčík píše o konkrétní rovině nacionálně-socialistické ideologie, kterou je její proniknutí do liberalismu.
Čtenáři jistě vědí, že německý rasistický nacionální socialismus byl mnohovrstevnatý fenomén, který nelze odbýt bulvárním pořadem na jedné z komerčních televizí o Hitlerovi. Chci se v této eseji zaměřit na určitou konkrétní rovinu nacionálně socialistické ideologie a tou je její penetrace do prostoru první politické teorie, tj. do liberalismu. Pro popis vývoje nacismu a vztahu nacismu k liberalismu je důležitá třídní analýza německého nacismu a jeho vztahu ke kapitalismu.
Nacismus 20. let 20. století vzniká jako lidová a proletářská forma německého socialismu bez internacionální solidarity a námluv s marxismem, dokonce recipoval stavovské koncepce Othmara Spanna, které jsou patrné ve Federově programu z dvacátých let. Tento nacismus vzniká z deziluze první světové války jako reakce na politickou, ekonomickou a sociální nestabilitu Výmarské republiky. Nacisté v této dekádě zdůrazňují lidový nacionalismus, znárodňování velkokapitálu (ať už židovského nebo německého). Celá propaganda je zaměřena na prostého německého člověka, který je vykořisťován velkokapitálem a židovskými bankéři. Třídní základnou počáteční fáze nacismu byla zcela jistě dělnická třída a maloburžoazie, která byla ochotna akceptovat třídní hlediska propojená s nacionalismem a moderním biologickým rasismem. Pro sjednocení maloburžoazie s proletariátem a částečného odvádění pozornosti od skutečného třídního konfliktu nacismus používal právě německý revanšistický nacionalismus. Silnou základnou této fáze nacismu byly proletářské a lumpenproletářské SA a dále časem slábnoucí strasserovské křídlo v nacistické straně (sociálně revoluční národní socialismus s jasnými požadavky na vyvlastnění velkokapitálu), které bylo otevřené spolupráci s SSSR. Hovořme o tzv. prvním nacismu, který splnil svoji funkci v oslovování mas a velké a vážné konkurence v té době velice silné Komunistické straně Německa.
Dělící linie prvního a druhého nacismu je tedy třídní a národní zároveň. První nacismus stál jasně proti kapitalismu z třídních, ale i nacionálních a rasových důvodů. Nástup tzv. druhého nacismu byl symbolicky stvrzen Nocí dlouhých nožů v roce 1934, kdy se Hitler zbavil nejnebezpečnějšího sociálně revolučního křídla NSDAP, totiž SA v čele s Ernstem Röhmem. Reálně však odluka od sociálně revolučních aspirací NSDAP začala již v roce 1926, kdy se Goebbels přidal k Hitlerovi a Strassera a další socialisticky orientované nacisty vyloučili z NSDAP. Druhý nacismus, který trvá do konce druhé světové války, je následně v koalici se všemi klíčovými reakčními silami tehdejšího Německa; bývalého Reichsweru, velkostatku a velkých německých firem – tito všichni se obávali sociálně revolučních sil v NSDAP, které Hitler a jeho pohůnci z SS odstranili. Nyní v tomto zásadním třídním obratu NSDAP směrem k velkokapitálu (ke kapitalismu bez přívlastků a skrupulí) můžeme vidět určitá rezidua, která přetrvávají dodnes. Zde je drobný výčet společností, které se podíleli na průmyslu smrti a války, dodnes většina těchto společností aktivně působí po celém světě: Nástupci IG Farben (BASF, Bayer), Thyssen, Krupp, Siemens, Volkswagen, BMW, Daimler-Benz, Hugo Boss, Allianz, Adidas (respektive její předchůdce), Deutsche Bank, Flick Group, Porsche, Bosch a mnoho dalších.
Tento seznam není vyčerpávající, ale zahrnuje některé z nejvýznamnějších firem, které aktivně spolupracovaly s nacistickým režimem. Tyto společnosti měly různé role, od přímé výroby vojenského vybavení až po využívání otrocké práce a podporu nacistických ekonomických politik. Po válce se mnohé z těchto firem staly klíčovými hráči v globální ekonomice, přičemž jejich válečné aktivity byly často předmětem právních a etických sporů, avšak bez zásadních následků. Většina z nich participuje na nových byznysových agendách, které prostřednictvím sofistikované propagandy ožebračují střední třídu a mrzačí děti, totiž na utopickém Green Dealu a identitární politice.
Druhý nacismus (cca 1930–1945) se soustředil na alianci s velkokapitálem a válkychtivou konzervativní generalitou. Hitler tím získal jasnou podporu armády a příliv financí, které nutně potřeboval. Toto období do vzniku další světové války je obdobím konsolidace a stabilizace, úliteb německým pracujícím, ale také naprostým opuštěním všech socialistických principů, na kterých původní (první) nacismus vznikl. Po upevnění moci nacisté začali budovat válečnou ekonomiku, která těžila z masivních státních investic do průmyslu a infrastruktury. Velké německé firmy, jako Krupp, IG Farben, Siemens a další, profitovaly z válečných zakázek a průmyslu smrti. Není třeba nijak zastírat, že německý velkokapitál také bohatl z arizovaného majetku židovských občanů. Kdybychom přijali konspirační optiku, mohli bychom říct, že se kapitálu podařilo mistrně obelhat nacionálně laděné německé pracující a rovněž porazit německou komunistickou stranu prostřednictvím propracované socialistické kamufláže.
Skoro se zdá, že to nejodpornější z německého nacismu, tj. zcela cynický velkokapitál těžící z průmyslu smrti (mj. pokračoval ve výstavbě nového Německa za vydatné podpory a ochrany USA), jako jediný dodnes aktivně působí a strategicky vytváří prostředí tzv. konzumní společnosti. V 60. letech 20. století se ve Spojených státech a západní Evropě objevila silná kritika nedostatečné denacifikace a pokračující přítomnosti bývalých nacistických kolaborantů ve veřejných a soukromých institucích. Tato kritika vedla k narůstající nedůvěře k tradičním autoritám a k rozvoji postmoderního relativismu, který zpochybňoval univerzální pravdy a morální absolutismy (jako by morální absolutismus byl předpokladem totalitarismu…). Postmoderní relativismus, který se stal otcovskou ideologií progresivismu, zdůrazňoval pluralitu perspektiv, kulturní různost a kritiku dominantních narativů. Tento filozofický směr měl silný vliv na akademické a kulturní prostředí, kde formoval nové přístupy k sociální spravedlnosti, inkluzi a rovnosti, ale to není ještě to podstatné.
Co je snad nejvíce těžko uvěřitelné, skoro jako z nějaké brakové beletrie, že stejný byznys, který vyráběl prostředky na vraždění lidí dle rasového klíče, dnes potomkům postmoderní ideologie, kteří se chtěli s nacismem a kolaboranty jednou provždy vypořádat, poskytuje tu nejvyšší ochranu a podporu. Progresivismus jako dítě postmodernismu a liberalismu ve spojení s velkokapitálem představuje výhodnou symbiózu, která umožňuje neustálou tvorbu inovací a udržování zájmu spotřebitelů. Tato aliance však vytváří zcela novou generaci zákazníka, je to zákazník bez identity, který se může kdykoliv rozhodnout pro cokoliv (dnes si koupí značkové hadry pro muže, zítra pro ženu a pozítří pro psa). Zároveň války a konflikty jsou vnímány jako standardní byznysové příležitosti, kde výroba zbraní a vojenské technologie generují obrovské zisky. Tento nový zákazník dnes válku žádá (rodiče tohoto zákazníka proti válce často demonstrovali), pakliže je proti zlu, které si dovolí jeho fluidní identitu ohrozit. Tato cynická realita, kde zabíjení lidí a destrukce kultury a společnosti se stávají příležitostmi pro profit, ukazuje, jak hluboko jsou zakořeněny relikty druhého nacismu v současném kapitalistickém systému. Navíc je ještě spojuje pocit výlučnosti a elitářství, jednou to byla výlučnost rasová, dnes je to výlučnost v poznaném dobru, které je však beztvaré.
Takže pražská beseda nějakých neonacistů odkudsi z východní Evropy je jen drobným střípkem do mozaiky zločinů kapitalismu.