Jan Zeman ve dvojdílném analytickém článku hodnotí nejen velkou povodeň letošního září, ale i další aspekty, které tento přírodní jev představuje.
Tragédie výstavby v záplavových územích
Povodeň signalizuje vyhlášení třetího stupně povodňové aktivity, tj. vodní tok se začíná vylévat ze svých břehů a vše na březích řeky ohrožovat. Kdo stavěl, kupoval nebo zdědil nemovitost – stavbu – v záplavovém území, získal ji i s rizikem možnosti jejího ohrožení velkou povodní. Levný nákup stavebního pozemku v záplavovém území se může hodně prodražit. Totéž platí pro stavitele železnic, silnic a dalších pozemních komunikací. Zde se ale nebezpečí velkých povodní obvykle nepodceňuje, byť významná nádraží Ostrava Svinov a později i Ostrava hlavní byla za povodně 2024 také zatopena, podobně mnohé silnice.
Historicky to je houpačka. Neodpovědní lidé staví domy i celá města v záplavových územích. Povodně jim tam občas jednotlivé domy, ulice i celá sídla pustoší. Lidé se je snaží před povodněmi ochránit stavbou protipovodňových hrází, ale sem tam přijde velká povodeň a tyto hráze překoná nebo je pro zchátralost protrhne, jak se v září 2024 stalo nad Hanušovicemi nebo na soutoku Opavy a Odry s následným zatopením Bohumína a části Ostravy. V případě delšího období povodňového klidu vymřou pamětníci a lidé začnou nebezpečí velké povodně ignorovat. Problém je, že to obvykle končí velkým mokrým a bahnitým povodňovým překvapením, viz červenec 1997 a září 2024 na Moravě a ve Slezsku či srpen 2002 v Čechách, v jiných společnostech zase jindy a jinde.
Šílené je, když se krátce po povodni staví v územích, kudy se prohnala. Teorie? Ne, drsná kapitalistická praxe. Stačí projít v Praze v srpnu 2002 velkou povodní zplundrovaný Karlín, dolní Libeň, dolní části Holešovic ad. Je tam nových, často velkých budov jako máku. Prý se vysmějeme povodni. Reálně se vysmíváme zdravému rozumu. Nakonec se bude velká povodeň vysmívat nám. Podobnou praxi najdeme i na dalších místech Prahy i v mnoha městech a obcích mimo Prahu. Je to prý kapitalismus, který byl za velkého jásotu množství naivních občanů po 17. listopadu 1989 nejen v tehdejším Československu obnoven.
Smutnou skutečností je, že po státním převratu koncem roku 1989 dostala neodpovědná výstavba v záplavových územích zelenou. Pravdou ale také je, že mnoho neodpovědné výstavby v záplavových územích jsme zdědili z minulosti, nejednou značně vzdálené. Na druhé straně známe řadu historických měst a obcí, postavených vysoko nad vodními toky, takže je ani největší povodeň nemůže ohrozit. Skutečností je, že zejména ve velkých městech a dalších ohniscích rozvoje se staly územní plány trhacími kalendáři a sem tam se stavělo i bez povolení, „načerno“.
Řádění velkých povodní, zejména v červenci 1997 a v srpnu 2002, vedlo k uzákonění zákazu nové výstavby v záplavových územích, a to v novém zákonu o vodách od 1. 1. 2002 a v novele zákona o územním plánování a stavebním řádu v září 2002. Tento zákaz ale nebyl v praxi důsledně vymáhán. Navíc byl poměrně brzy na to devalvován uzákoněním tzv. „demokratizace protipovodňové ochrany“. Záplavová území rozdělil na tzv. aktivní (plný zákaz výstavby) a pasivní (zde může investor vodoprávnímu a stavebnímu úřadu dokázat, že prosazovaný objekt nezhorší průběh povodně a že ho určitými konkrétními opatřeními před povodněmi ochrání) zóny, které umožňují investorovi žádajícímu o povolení stavby to ve věci protipovodňové ochrany na stavební úřadu „ukecat“, což se hojně stává. Podle všeho dochází i k podvodům při stanovování záplavových území v územních plánech v zájmu určitého, zpravidla soukromého investora. Pokud velcí soukromí investoři staví na kšeft, je jim vcelku jedno, zda po prodeji příslušné stavby ji postihne mokrá a bahnitá návštěva. Co je zvlášť tristní, ono to vesměs nezajímá ani kupující.
V této hazardní politice Česko důsledně pokračuje. Nejde přitom jen o soukromou developerskou i osobní výstavbu bytů, ale i o státem prosazovaný záměr postavit gigafaktory v Dolní Lutyni na Ostravsku či za 65 mld. Kč Dolní nádraží v Brně přestavět na hlavní nádraží Brno, přestože stávající ústřední osobní železniční nádraží je umístěno mimo záplavová území v centru města na hlavním uzlu tramvají, tj. v dopravně optimální poloze. Aktuálně lokalitu v Dolní Lutyni, kde ještě začátkem září předseda vlády Petr Fiala prosazoval výstavbu gigafaktory, zaplavila povodeň.
Spoléhání se na pojištění je také problém. Pojišťovna chce buď vysoké pojistné, až potenciálního pojistitele od uzavření pojistné smlouvy odradí, nebo odmítne pojistit stavbu za jakýchkoliv podmínek, takže obavy, že část staveb není proti povodním pojištěná, jsou na místě. Já osobně bych takovou stavbu nepojistil ani náhodou. Platí přitom, že čím blíž je uvažovaná stavba hladině vodního toku, tím je riziko jejího vyplavení povodní vyšší. Situaci zásadně ztěžuje skutečnost, že se výskyt velkých povodní nedá dlouhodobě předvídat, tj. vysoká míra nejistoty.
Povodně přicházejí draho
První odhad ekonomických škod způsobených povodní 2024 zní na částku 17 mld. Kč. Autorem je Česká asociace pojišťoven. Současně uvádí ekonomické škody z předchozích.
Druhý sloupec jsou přímé ekonomické škody způsobené povodněmi v příslušném roce. V třetím sloupci jsou tytéž přepočítané do současných cen. Čtvrtý sloupec navíc zohledňuje spíše hypotetické zhodnocení nemovitostí (v záplavových územích).
Všechny odhady škod způsobených povodněmi v Česku zahrnují pouze přímé povodňové ekonomické škody, nikoliv škody nepřímé (výpadky výroby ad.) a mimoekonomické (poškození zdraví, psychické šoky ad.). Jde v zásadě o sumaci hlášení přímých ekonomických škod, které byly formálně zkontrolovány a poté z nich byly odstraněny duplicity, zpravidla hlášení jednak odvětvově, jednak územně. Na jejich výši se nijak nevázala případná výše kompenzací z veřejných rozpočtů.
Trochu jiné odhady škod způsobených velkými povodněmi v Česku ukazuje tabulka č. 2:
Tabulky č. 1 a 2 bez ohledu na možné nepřesnosti říkají, že i přímé ekonomické škody způsobované velkými povodněmi jsou značné a není radno je podceňovat. Na druhé straně je celkem možné, že u některých škod je v tom povodeň nevinně, i když se jí připisují.
Je známo, že na ekonomických škodách způsobených povodní 2002 se hlavní město Praha podílelo plnými 25 miliardami korun, tj. víc než třetinou. Významně se o to zasloužilo tehdejší vedení hlavního města včele s primátorem Igorem Němcem (ODS). Zatímco v jiných krajských krizových štábech se nechávali podrobně informovat od pracovníků Českého hydrometeorologického ústavu, krizový štáb hlavního města Prahy pracovníka ČHMÚ vyhnal. Věřil předpovědím podniku Povodí Vltavy, že povodeň bude v Praze jen dvacetiletá a že ji Praha v pohodě zvládne. Povodňový model ČHMÚ, dále Armády ČR, Rakouska a Bavorska ale signalizoval povodeň více než stoletou, a i tyto modely ji poněkud podsekly. Takže Praha se na povodeň nepřipravovala, což se promítlo do výše povodňových škod. Co horšího, na základě dvojího možného výkladu předpisů o provozování metra ho zakázali uzavřít v pondělí 12. srpna 2002 večer, kdy Vltavou protékalo asi 1500 kubíků za vteřinu. Rozkaz „Jezdit, dokud to jde!“ skončil zatopením centrální části metra s následnou bezprecedentní dopravní kalamitou v Praze. Obnova metra přišla na 7 mld. Kč. Vyšetřování příčin zatopení metra shledalo, že trasa C se vzhledem k otevřené stavební jámě u Nádraží Holešovice zachránit nedala, ale trasy A a B ano, pokud by se metro začalo zavírat v pondělí 12. 8. 2002, tj. včas. Za ten hrozný povodňový výkon pražští voliči, obelhaní mainstreamovými novináři, v Praze vládnoucí ODS v následných komunálních volbách odměnili vyšším počtem hlasů, když se tři největší hříšníci obětovali a již nekandidovali do zastupitelstva hlavního města Prahy. Kromě primátora Němce šlo o radního pro dopravu a radního pro bezpečnost. Proto jsme tam, kde jsme.
Hazard se nejen za povodně draze platí
Pokud už jsme konfrontováni s velkou povodní, je nutné na prvním místě uznávat a respektovat její majestát a podle toho se chovat. Má to více dimenzí. První je být připraven na možnost výskytu velké povodně (týká se společnosti jako celku, jejich územních samospráv, podniků i občanů, resp. domácností). V případě výskytu povodně je nutné se chovat přiměřeně situaci, což znamená opustit ohrožená záplavová území a nepřibližovat se k dosahu velké vody. Může být dost zákeřná. Kdo se dostane do spárů velké vody, ten se pomoci nemusí dočkat. On si toho nikdo ani nemusí všimnout. Pomoc oběti unášené rozvodněnou řekou bývá těžké až nemožné. Ty tři nešťastníky, které u Lipové na Jesenicku velká voda uchvátila i s autem, dosud (v době psaní článku) nenašli.
Pokud už povodeň začala a objektu hrozí vyplavení, je na místě ho evakuovat, tj. pokud to čas umožňuje, zejména cenný mobilní majetek buď přestěhovat do vyšších pater, pokud je objekt vícepatrový, nebo ho odvést mimo dosah povodně. Před postupující povodňovou vlnou času mnoho nebývá, o možnosti zaplavení ústupových komunikací povodní či výpadku proudu nemluvě. Nemělo by se stávat, že se auta či jiné dopravní prostředky stanou kořistí povodně.
I ten největší blbec by měl vědět, že s povodní nejsou žerty. Zprávy, že se koupala v rozvodněné Malši v Českých Budějovicích či koupal v mírně rozvodněné Vltavě v Praze na Výtoni a ta ho nesla celé dva kilometry či že rozvodněnou řeku sjížděli na nějakém plavidle, jsou mimořádně smutné. Život je to nejcennější, co člověk má. Za katastrof parametrů současné povodně záchranáři zpravidla nevědí, kam dřív skočit, a to i bez další práce jim přidělané hazardéry. Bohužel sami mohou přijít k újmě. Nejsmutnější je, když je to kvůli nějakému hazardérovi. K zásadám bezpečného chování za povodně patří nepřibližovat se k břehům rozvodněných vodních toků. Nikde nevíte, zda velká voda nepodemlela příslušný břeh a že se s vámi neutrhne.
Mnohokrát došlo k utonutí poté, co někdo dělal něco na lávce, pod kterou se valily povodňové vody. Stačí malé zavrávorání a už tam spadnete a už se topíte. Mám za to, že ta či ona činnost počká, že se nezblázní.
Mosty, k jejichž korunám se blíží hladina rozvodněného vodního toku, nepřecházíme ani nepřejíždíme. Opatrnost je na místě i po opadnutí povodňové vlny. Most sice povodeň může vydržet, ale s vážným poškozením, resp. pozdější zřícení nelze vyloučit. Napřed by ho měl prohlédnout statik.
Jiným hazardem je odmítnutí se evakuovat. Já přece svůj byt a majetek neopustím. Mohou tím riskovat i svůj život a co je horší, mohou tak riskovat i život záchranářů.
I ten největší blbec by měl vědět, že za povodně, pokud není velkou vodou ohrožen, by měl, pokud možno sedět doma, a kromě cest do práce a za nákupem potravin (pokud jej neohrožuje velká voda) se nevydávat do nejistého terénu záplavových území, které narušila povodeň, i jinam. Při současných vydatných deštích dochází k sesuvům svahů, k častým pádům stromů atp. Takové a podobné hrozby je chybou podceňovat. Vycházku do lesa by mělo být samozřejmé odložit na dobu popovodňovou.
Tu a tam protipovodňová ochrana selhala
Plavou například Hanušovice, varování před povodní nepřišlo a podstatná část města byla během deseti minut pod vodou. Později se zjistilo, že se nad nimi protrhla protipovodňová hráz. Plave Bohumín a část Ostravy poté, co se na soutoku rozvodněných řek Opavy a Odry protrhla protipovodňová hráz. Těch protržených hrází a zaplavených míst je mnohem víc. Podobně tomu je za státní hranicí v polských Glucholazech či v Klodzku.
Velká tragédie nastala v polském městečku Stronie Śląskie na Kladsku, nad kterým se protrhla sypaná přehradní hráz. Zatímco železobetonová přehradní hráz snese i přelití velkou povodňovou vodou, sypanou hráz velká voda nesmí překonat, protože pak ji začne rychle destruovat a následně dochází k povodni způsobené havárií na vodním díle. Krátce poté bylo povodní zplundrováno městečko Lądek-Zdrój.
V Rakousku se rozběsnil zejména Dunaj. Dunaj byl také základním problémem stávající povodně na Slovensku. Ohrožoval zejména Bratislavu.
Místo závěru
Ano, poděkovat bychom měli především záchranářům. Konají mnoho velmi užitečné práce ve zlých pracovních a často i v nebezpečných podmínkách. Místo těch se ale vychloubají a dělají vlastní PR někteří politici. Není tomu tak poprvé.
Psali jsme: