Veronika Sušová-Salminen rozebrala jedno ze zákoutí ruské regionální politiky. Jaká je budoucnost autonomie klíčového Tatarstánu v rámci Ruské federace?
Současná federální struktura Ruska je výsledkem tří vlivů: putinské konsolidace, která šla ve šlépějích ruských dějin a snažila se centralizovat a zastavit „parádu suverenit“ rozpadu SSSR; jelcinské decentralizace, která ale byla do značné míry dílem chaotického vývoje po konci sovětského státu. A konečně potom byla dědicem samozřejmě sovětského etnofederalismu, který do značné míry utvořil strukturu předchůdkyně Ruska RSFSR. Celý tento příběh je vtištěn do složité struktury federálního systému s různou formou samosprávy. Vedle federální republiky (22) jsou tu kraje (9), federální oblasti (46), autonomní oblasti (1) a okruhy (4) a také města federálního významu (2 + Sevastopol).
Federativní vztahy jsou dodnes otázkou poměrně citlivou, nikoliv jenom kvůli vztahu ruského centra k neruským okrajům na jihu či na východě, související s otázkou mezietnického smíru, ale rovněž díky vnitřním asymetriím mezi regiony ve smyslu nejen velikosti, ale také ekonomického bohatství a zdrojů. Nicméně, nutno dodat že formálně jsou si všechny tyto celky rovny – čili Rusko je papírově symetrickou federací.
Čtyři Ruska
Pokud se odvoláme na pojetí ruské socioložky Natalie Zubarevičové je dnešní Rusko rozděleno do celkem čtyř oblastí, které se od sebe významně liší hospodářskou strukturou a příjmy. K tomu je nutné si přidat regionální, často také etnický a kulturní a symbolický rozměr, stejně jako velké zeměpisné vzdálenosti. Jinak řečeno, Rusko je svým územím dost nerovnoměrné a moskevské centrum tak stojí podobně jako všichni jeho historičtí předchůdci před otázkou, jak dobře spravovat tak velkou sociální, etnickou a kulturní rozmanitost v jednom státě, který se fakticky přihlašuje k tradicím západních národních států v tom smyslu, že hledá vnitřní jednotu. To samo o sobě představuje dilema.
Hospodářská krize posledních let se negativně promítla na centrální rozpočet a na možnosti centra efektivněji přerozdělovat bohatství mezi ruskými regiony. Podle kritických hlasů jsou to právě regionální rozpočty, které v řadě případů ekonomicky utrpěly. Krize oslabila přerozdělování a posílila velké rozdíly mezi jednotlivými částmi Ruska, což vedlo k posilování kontroly centra jinými prostředky, často výměnou na postech gubernátorů a hlav regionů v souvislosti s pokusy o boj s korupcí. Na regionální úrovni v nepříznivých podmínkách krize došlo k tomu, že naopak po regionech se nyní požadovalo posílání více peněz (tedy výběr daní) do centra, což se neobešlo bez problémů. Tyto problémy ještě zesílily některé skandály korupčního rázu, které nicméně často souvisí se subjektivní politickou hrou, a nikoliv s principiálními postoji právního státu. Ke konci roku 2016 byl deficit regionálních rozpočtů na úrovni 3,5 % HDP Ruska.
Putinská autonomie
Následky jelcinského období jsou ve federální struktuře patrné do dnešních dnů, i když byly během putinské konsolidace zkroceny. Existují ale regiony s poloautonomním statusem, kam centrum zasahuje jen ve výjimečných situacích za fungování určitých pravidel. Patří k nim Čečensko, Jakutsko, dále pak Kemerovská a Bělgorodská oblast a také Moskva a Petrohrad.
Do této skupiny patří také případ republiky Tatarstánu, která si do dnešních dnů ponechala velkou míru autonomie a v symbolické rovině dokonce – jako jediná po provedených změnách v roce 2010 – titul prezidenta. Letos v červenci vypršela platnost poslední dohody o rozdělení pravomocí mezi Kazaní a Moskvou, která se uzavírá na 10 let a která je jediným platným rudimentem 90. let, jak napsala případně Nězavisimaja gazeta. A kolem statusu Tatarstánu panuje napětí a nejistota. Poslanci tatarského parlamentu už požádali Vladimira Putina, aby dohoda byla prodloužena a s tím i tatarské výjimky. Pro tatarské elity se nejedná vůbec o maličkost.
Republika Tatarstán je svojí rozlohou o něco menší než Česko, žije tu téměř 4 miliony lidí, z nichž je 53 % Tatarů a asi 38 % Rusů. Region leží v oblasti Povolží, blízko vstupu do Sibiře s hlavním městem Kazaní a s poměrně velkým podílem těžby ropy a energetického či chemického průmyslu. Z hlediska ekonomie je to (pro rok 2015) šestý nejbohatší region Ruska. Z hlediska zeměpisu leží nikoliv na okraji ale ve středu země, což zdůrazňuje jeho význam.
Postsovětský vývoj v Tatarstánu vedl k tomu, že v roce 1990 Tatarstán deklaroval svoji suverenitu, následně v roce 1992 schválil 62 % většinou vlastní ústavu, která zemi definovala jako suverénní stát. Takové snahy navazovaly na historii regionu i na jeho kulturní a politickou tradici. Nicméně tento proces neuznalo centrum, které obojí prohlásilo za nekonstituční. Nakonec došlo ke kompromisu: Tatarstán si zachoval řadu výjimek, včetně například vlastních pasů, titulu prezidenta, možnosti vyjednávat si mezinárodní smlouvy, ale ne bez součinnosti s ministerstvem zahraničí v Moskvě, téměř plnou rozpočtovou autonomii či kulturní a jazykovou politiku apod. V Povolží k čečenskému scénáři 90. let nedošlo a republika tak zůstala v rámci soustavy Ruska.
Jedním z důvodů, proč byla Moskva sdílnější a proč se malé republice v Povolží podařilo udržet si řadu prvků autonomie z 90. let je geopolitika a také dějiny. Tatarstán je v podstatě pozůstatkem slavné Zlaté hordy, která ovládávala velké části západní Sibiře, jižního Ruska a také severozápadní oblasti států bývalé kyjevské Rusi (zde pomocí tributu). Dobytí Kazaně v 16. století (1552) bylo jedním z kroků moskevského státu směrem k ruskému impériu. A budování tohoto impéria se neobešlo bez absorbování tatarských tradic a praxe do té moskevské. Jedním z příkladů budiž přijetí titulu car, které – překvapivě – nebylo odvolávkou k byzantskému či západnímu césarovi, ale k mongolskému či tatarskému chánovi. Tyto detaily sice v národním vyprávění ruských dějin lkajících nad „tatarským jhem“ nenajdeme, ale zůstávají nicméně skutečností.
Tatarstán a geopolitika
Tatarstán s hlavním městem Kazaní byl ale vždy také významným centrem ruského islámu a ruským oknem na východ, hlavně do turkického světa. V tomto smyslu je otázka budoucnosti vztahů Moskva – Kazaň důležitá a také patřičně citlivá. Týká se střední Asii a významného spojence Moskvy v regionu i v rámci širšího postsovětského prostoru – Kazachstánu, ale v kontextu připojení Krymu také v mediační roli Kazaně s krymskými Tatary. V širších souvislostech je tu také vztah k současnému Turecku. A rovněž k islámu.
Kazaň byla v minulosti výrazným centrem panturkického hnutí, představovala silné intelektuální podhoubí umírněného islámu. Připomeňme si, že islám je v Rusku třetím nejvýznamnějším „tradičním“ náboženstvím, na 10 až 15 % občanů země je muslimského vyznání a otázka islámu má bezpečnostní dopady ve vztahu k politickým ideologiím a extrémismu. Někteří dokonce projektují velkou demografickou změnu a proměnu Ruska v dominantně muslimskou společnost. Každopádně má otázka umírněného ruského islámu a jeho vztahů k politickému centru a ruskému státu význam, který nejde brát na lehkou váhu.
Konečně představoval tento region v posledních letech v určitém smyslu „výkladní skříň“ spolupráce centrum-region, která se týkala například infrastrukturních a dalších projektů.
Zatím jen otazníky
Zatím se v ruských médiích objevují informace o tom, že Kreml neplánuje prodloužení smlouvy o vymezení pravomocí s Tatarstánem. Putinův mluvčí se k věci vyjádřil velmi nejasně, s tím, že se bude řešit později, což vytváří prostor nejen pro spekulace a nejistotu, ale také pro zákulisní vyjednávání a kompromisy, které jsou běžnou součástí ruské (nejen) regionální politiky.
Jestli Kreml bude chtít opravdu dokončit konsolidaci vertikály i v tatarském případě i za cenu odcizení místních politických a kulturních elit, je v daný moment otevřená otázka. Rizika takové kroku existují, i když mohou být spíš dlouhodobá, nikoliv krátkodobá. Ve velmi krátkém časovém horizontu se očekávají klíčové prezidentské volby, což je – navzdory popularitě Putina – doba vnitropolitické nejistoty. Což by spolu se shora řečenými faktory volalo po kompromisu mezi elitami.
Na druhou stranu centralizace vždy byla určitou posedlostí moskevského centra, kterou se vláda snažila posilovat jednotu země odsouzené k obrovskému prostoru a rozmanitosti – často marně a mylně. Jak na toto dilema, nyní v tatarské podobě, odpoví Vladimir Putin?