Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje dějinám československého reformního procesu 80. let 20. století, a to konkrétně Obrodě, tj. Klubu za socialistickou přestavbu Obroda.

Sloučení s ČSSD

Čertovo kopýtko spočívalo v členské struktuře Obrody. Většina jejích členů byla srozuměna se sloučením obou subjektů, nikoliv však s integrací do ČSSD. V praxi se jednalo o individuální vstupy obrodářů na úrovni okresních a místních organizací ČSSD s výjimkou těch, kteří byli prokazatelně do února 1948 současně členy obou tehdejších politických stran (někdejší kryptokomunisté). Potíže vznikly i kolem Jiřího Hájka (1913–1993); starým sociálním demokratům nevymizela z paměti jeho pamfletická kniha Zhoubná úloha pravicových sociálních demokratů v ČSR z r. 1954 i úloha, kterou sehrál při tzv. sloučení r. 1948. Ale i zde se podařilo nalézt oboustranně přijatelný kompromis. Završení integrace mělo proběhnout na XXV. (druhém ostravském) sjezdu ČSSD v Ostravě (6.–7. dubna 1992); integraci schválilo 75 % přítomných delegátů, 6 členů Obrody bylo zvoleno do ÚVV a Jozef Wagner se stal ústředním tajemníkem. „Od schválení integrace nejvyššími orgány byli představitelé obou organizací vzájemně zváni na zasedání nejvyšších orgánů.“ (s. 322) dodává lakonicky na stránkách své memoárové knihy Paměť české levice Miloš Hájek. V květnu 1991 ukončil činnost Obrody její likvidační sjezd.

Na shrnujícím jednání výkonného výboru Obrody se ještě jednou objevil oponentní hlas. Miloš Hájek zdůvodnil krok spolku věcnými argumenty tvrdých dat: ČSSD získala v prvních polistopadových volbách 4 % hlasů a disponovala přibližně 12 000 členů (i tato evidence byla značně sypká byť podloženější než v případě Obrody; Obroda získala na kandidátních listinách 6 poslanců Federálního shromáždění a 1 v České národní radě spolu s obstojným odborným potenciálem). Při pohledu do tříštícího se Občanského fóra, jehož levý proud se na podzim téhož roku postupně vyhranil do Občanského hnutí, Hájek ve svých vzpomínkách dodal: „Bylo mi jasné, že koncentračním bodem demokratické levice se může stát pouze ČSSD také díky svému členství v Socialistické internacionále. A vůle k našemu přijetí byla silnější nahoře než dole.“ (s. 324).

Integrace neprobíhala hladce: v ČSSD byli proti ní antikomunističtí battěkovci; naopak vyvolávala nedorozumění skutečnost, že Obroda zůstávala v OF, z něhož odešla až po jeho zániku a následném formálním rozdělení na ODS a OF, z nějž se vykrystalizovalo Občanské hnutí (OH); mimoto vznikly i další organizační fragmenty typu ODA, KDS nebo LDS. Ve vedení Obrody se snažil podle Hájkova sdělení integraci zdržovat Vladimír Kolmistr, Slávka Povolná a Josef Domaňský ji otevřeně odmítali. Příznačná byla při jejich vstupu do ČSSD i nechuť obrodářů k vyplňování členských přihlášek. Naopak když Obroda byla vypovězena z Domu odborových svazů na Senovážném náměstí, Horák jí pohotově poskytl prostory v Lidovém domě a mezi své poradce od ledna 1991 zařadil na vlastní popud Josefa Kotrče. Zesílila i součinnost mezi ČSSD a nedobrovolně končícím Prognostickým ústavem ČSAV, jehož ředitel Valtr Komárek (1930–2013) se stal volebním lákadlem ČSSD v parlamentních volbách roku 1992 a jedničkou jihočeské kandidátní listiny byl zvolen jeho pracovník a poslanec Federálního shromáždění Miloš Zeman (nedávný třetí prezident České republiky).

Během let 1992 a 1993 vrostli obrodáři v Praze i regionálně mezi neustále se měnící členstvo ČSSD. Někteří z nich (Jozef Wagner) se stali členy druhého parlamentního klubu, někteří byli oporami odborného zázemí, jehož činnost nabrala na obrátkách po Zemanově předsednické volbě r. 1993. Namnoze se stali i oporami okresních a krajských organizací (např. letitou jihomoravskou jedničkou byl Václav Grulich, nar. 1932).

Bilanci Obrody po necelých dvou letech existence přes některé stíny (agenti StB v jejích řadách) chápal předseda Hájek věcně: „Ale podepsání závazku mně nestačí k tomu, abych nad někým zlomil hůl. Musel bych konkrétně vědět, co udělal.“ (s. 330). Činnost Obrody to však v žádném případě neovlivnilo: „Mohu prohlásit, že orientaci OBRODY aktivně a iniciativně vytvářeli z 90 procent Mencl, Císař, Šilhán a já. Přínos jiných byl především v korekturách předložených materiálů.“ (s. 330). Současně tento její přední nositel otevírá své nitro a fakticky tak na mikroúrovni mapuje rozdíly mezi nomenklaturním (stalinistickým) a československým reformním (leninským) komunismem nikoliv nedotčeným masarykovským a benešovským odkazem svou vzpomínkou z roku 1958: „Seděli jsme u Vetišky. Petrosofov (rusifikovaný Armén Petrosjan) mluvil o Svazu komunistů Jugoslávie: ,Éto ulíčnaja dévka.‘ A Heinz Abraham (za jméno neručím): ,Brandt byl také ve Španělsku. Tenkrát se nám ho nepodařilo dostat, škoda.‘ ´Říkal jsem si: co já mám s těmito lidmi společného? Brandt mi byl rozhodně bližší.“ (s. 336). Podobná východiska, která se utvářela v prostředí komunistické inteligence šedesátých let, určovala ráz Akčního programu, průběh vysočanského sjezdu, motivovala k podpisu Charty 77 a vedla sice k tápavému, ale jednoznačnému ideovému utváření a zakotvení Obrody. V ČSSD obrodáři patřili k jejím levým proudům. Když se v květnu 1991 Obroda rozpouštěla i de iure, pokusil se Hájek jako její předseda o přesné stanovení početnosti jejího členstva: k datu rozpuštění Obroda čítala 1200 členů, z toho zhruba podle jeho údajů 300 jich vstoupilo – hlavně zpočátku to neměli snadné – do ČSSD.

Strategie a idea

Za zaznamenání stojí v této souvislosti dnes velmi aktuální výrok dlouholetého finského prezidenta Urho Kekkonena, který si Hájek v kontextu srpnových událostí roku 1968 důkladně vštípil do paměti: „Historie nás Finy názorně až krutě poučila, že žádná země si nemůže dělat vše, co by si sama přála. Je třeba brát ohled na ostatní velké i malé země, sousedy, všechny, se kterými jsme jakkoliv smluvně vázáni. Někdy je nutné respektovat názor druhého i zásadně ustoupit, byť to není pro nás nejvýhodnější. I politici mají své ideály, mají své vize. Někdy je třeba se jich v dané etapě i vzdát, pokud se z hlediska vzájemných vztahů ukáží pro druhého partnera jako nevýhodné či dokonce nepřijatelné. Ale to neznamená, že na ně máme navždy zapomenout. Ve vhodné době se k nim vracíme a někdy, byť se zpožděním, uspějeme.“ Obdobně až překvapivě zní tato myšlenka – později mylně vykládaná jako výraz prezidentova údajného poraženectví – i  v táborském projevu československého prezidenta Edvarda Beneše z 21. května 1938: „Náš stát ve věcech nacionálních byl a je bezesporně v Evropě jedním z nejliberálnějších, srovnáváme-li jeho politiku národnostní s politikou daleko největšího počtu ostatních evropských států. To na československé straně bývá příčinou, že útoky na naši politiku národnostní ať uvnitř, ať v cizině se pociťují u nás jako nespravedlnost. Srovnáváme-li se s jinými státy a béřeme-li otázky ty z hlediska správné politické morálky – máme pravdu. Právem tudíž žádáme, aby to ostatním světem bylo bráno v úvahu. Naproti tomu však dlužno také objektivně přiznat, že každá země podle své historie, svého politického vývoje, vnitřní situace, dle své zeměpisné polohy a dle politiky svých sousedů má situaci zvláštní a že tedy musíme také dle těchto hledisek posuzovat politiku svého státu.“ (s. 641–642 knihy Benešových projevů z let 1935–1938).       

Jakási velmi volná pospolitost „postobrodářů“ vznikla, jak jsem již napsal, v Masarykově dělnické akademii během Bártova ředitelství. Tato generační ulita, byť nikdy ne zcela uzavřená, nebyla nezajímavá. V prostorách Masarykovy dělnické akademie a dalších místnostech Lidového domu proběhly desítky nejrůznějších setkání počínaje představováním vlastních edičních počinů Akademie, pokračuje setkáními s osobnostmi veřejného života domácího, exilového i zahraničního (namátkou jmenuji profesora Eduarda Goldstückera /1913–1999/, profesora Radomíra V. Lužu nebo italského prezidenta Giorgia Napolitana /1925–2023/). Mimořádně úspěšným podnikem byla dubčekovská konference k nedožitým osmdesátinám slovenského politika r. 2001 nebo odhalení pamětní desky Josefa Smrkovského). V posledních letech své politické dráhy se do tohoto prostředí vracel také prof. Zdeněk Jičínský (1929–2020) a v případě své dráhy odborné Hájkův blízký přítel makroekonom Miloš Pick (1926–2011).

Zběžný velmi průřezový výčet měl postihnout významný fakt důstojného osobnostního i odborného formátu této obrodářské inteligence a jejích sympatizantů. Pokud bych hledal průkazný indikátor přesnosti těchto myšlenek, dovolím si uvést jeden zajímavý fakt: aktivním členem Masarykovy dělnické a pak demokratické akademie byl komentátor RFE a politický vězeň padesátých let Jiří Ješ (1926–2011). Tuto svou aktivitu zdůvodňoval především schopností členů a sympatizantů MDA více méně věcně a kultivovaně i poučeně diskutovat.

Význam a odkaz

Jak je zřejmé, odkaz Obrody a její historické vyznění, jež jsou námětem tohoto článku psaného při příležitosti 35. výročí listopadového převratu (a tak trochu i založení Obrody), je dán mj. jejím sepětím s událostmi Pražského jara (Ledna 1968) a její vazbou na dnes nesporný nadčasový význam a přesah Dubčekovy osobnosti. Spory a nesnáze, které provázely jak její ustavování, tak krátkou existenci, nebyly zvláštností Obrody. Komunistické relikty, kterými se také vyznačovala, byly snad oproti okolní české společnosti silnější, ale současně soupeřící s dalšími duchovními směřováními podobně jako tomu bylo kdysi např. v Levé alternativě. Obroda také nebyla jediná, kdo směřoval k ČSSD; s Jiřím Horákem v této věci podle vzpomínky Michala Krause (nar. 1957) vyjednávalo např. Československé demokratické fórum (později transformované do Demokratické strany práce). Základní programové dokumenty polistopadové ČSSD vznikaly prací jejích členů či sympatizantů (např. Františka Šamalíka, Miloše Bárty, Zdeňka Jičínského, Jaromíra Císaře, Miloše Picka, Čestmíra Kožušníka, Otakara Turka, Miloše Hájka, Miroslava Hiršla, Milady Bartošové, Františka Vízka, Antonína Raška, Vojtěcha Mencla, Františka Velka, Julia Müllera). Míra ohlasu jejich práce byla přímým odrazem kvalit garnitur vedení ČSSD ztělesňovaných Jiřím Horákem a Milošem Zemanem počínaje a Bohumilem Sobotkou konče. Zcela jistě obrodářství postrádalo přímý kontakt s vývojovou neoliberalizací ČSSD během prvních dvou desetiletí tohoto století.

Míru a dosah vnitřního duchovního světa obrodářské generace charakterizují další hájkovské reflexe nejprve perem historika Václava Kurala „Pamatuju se na jednu dlouhou procházku s Vojtou (Menclem – JM) v Jizerských horách: diskutovali jsme, snažili jsme se vidět věci globálně a na otázku ,na koho mimo na PCI (IKS – Italskou komunistickou stranu – JM) se můžeme orientovat?‘ jsme našli shodnou odpověď: na Socialistickou internacionálu.“ (s. 338). Autorem druhé je Miloš Hájek: „Proces to byl bolestný. Musel jsem se dopracovat k poznání, že armáda, do níž jsem dobrovolně vstoupil, začala v jisté době vést nespravedlivou válku. Hrdé vědomí, že jsem vždy stál ,na správné straně barikády‘, muselo ustoupit poznání, že tomu tak vždy nebylo. Musel přijít i bolestný pocit spoluodpovědnosti za všechno zlo, které se u nás ve jménu pokroku napáchalo. … Byl jsem s hnutím příliš srostlý, měl jsem emocionální vztah k jeho symbolům. Mohu říci, že jsem po r. 1968 trpěl nostalgií po rudém praporu, přitom mi však sovětské vlajky v normalizované Praze šly na nervy. Nicméně mě dojímalo moře rudých praporů na Kreiského pohřbu a zážitek – kdy jsem – tak jako všichni účastníci – na jeho rakev vhodil rudý karafiát.“ (s. 338–339, všechny citace pocházejí z jeho vzpomínkové knihy Paměť české levice).

Jádro odkazu Obrody – zdá se být nesporným – spočívá mimo její někdejší integrační potenciál dnes ještě více v historicky založené integritě levicové kontinuity. Kontinuity, která si všímá základních rysů socialistické levice a důkladné analýzy pozdního kapitalismu. Kompromis sociálního státu, na němž byla založena ideová základna Evropských společenství a dnes Evropské unie, byl od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století postupně i generačně rušen nastupujícím neoliberalismem, jemuž sociální demokracie nedokázala zejména od přelomu století věcně a adresně čelit. Představy pozdních obrodářů o nadčasovém odkazu a významu i hodnot Pražského jara se právě v tomto bodě nezávisle na vůli Obrody kontinuitně pohybovaly – vždyť to byla nejvlastnější náplň jejich složitých životů. Jejich trýzně i nepomíjející naděje.