Politolog Petr Drulák píše o nedávných pokusech cenzurovat minulost republikánského kandidáta na síti X.
Elon Musk loni koupil Twitter v reakci na to, jak síť cenzurovala informace i osoby, které byly nepohodlné demokratickému establishmentu. Vrcholem bylo doživotní vyloučení prezidenta Trumpa pro jeho údajnou podporu demonstrantům, kteří v lednu 2021 vtrhli do Kongresu. Mnozí se ptali, jak vážně to excentrický miliardář s bojem za svobodu myslí a jak dlouho mu to vydrží. Jako člen americké oligarchie má četná napojení na hluboký stát, jemuž mimo jiné dodává strategická zařízení. Už nějakou dobu se také profiluje jako jeden z nejviditelnějších podporovatelů Trumpovy kampaně; s příspěvkem 75 milionů dolarů zcela jistě nejštědřejší.
Jeho oddanost ke svobodě byla otestována koncem září, když Trumpova kampaň požádala síť X, jak se dnes Twitter jmenuje, aby zablokovala materiál o minulosti viceprezidentského kandidáta J. D. Vance. X nejprve autora nepohodlného příspěvku zablokovala a zrušila mu účet, podobné kroky podniknul i Google a další sítě s výjimkou Substacku. Když však o kauze začaly psát v Newsweeku, Washington Post či New York Times, Musk rozhodnutí zvrátil. Mohlo to dopadnout hůře. Svoboda přístupu k informacím nakonec zvítězila, ale její samozvaný obránce z celé kauzy jako vítěz nevychází.
Oč šlo? Mediální aktivista, spíše než novinář, Ken Klippenstein získal v září několikasetstránkový důvěrný materiál věnovaný slabým stránkám J. D. Vance. Text sepsali Trumpovi analytici, když počátkem roku prověřovali zranitelnosti možných viceprezidentských kandidátů. Za jeho únikem prý nestál nikdo z Trumpova štábu, nýbrž se k němu měli dostat íránští hackeři. Írán má mít obavy z Trumpova zvolení a snaží se ho proto oslabit. Když Trumpova kampaň žádala po sítích stažení, argumentovala právě tím, že jde o zásah cizí mocnosti do americké kampaně. Sám Klippenstein tvrdí, že ho v září navštívila FBI, aby ho upozornila, že se stal součástí zahraniční zpravodajské operace.
Nicméně nikdo nezpochybnil autenticitu textu. Nesepsali ho v Teheránu, aby pomohli demokratům, nýbrž v USA. Tím se tento materiál radikálně odlišuje od tzv. Steeleovy zprávy, kterou si před osmi lety objednal štáb Clintonové u vysloužilého britského zpravodajce. Obsahovala nepodložené spekulace o Trumpově vazbách na Rusko, které pak šířila mainstreamová média. Liší se i samotným obsahem. Nepřináší žádné pikantnosti z kandidátova soukromí, nepouští se do temných spekulací, nýbrž na základě citací z médií věcně rozebírá, jaká stanoviska Vance v minulosti zaujímal, s kým veřejně spolupracoval a jak to může ovlivnit potenciální Trumpovy voliče.
Něco z toho může Trumpovu kampaň poškodit, něco jí naopak může prospět. Podstatná část zprávy zachycuje, jak se Vance před osmi lety vůči Trumpovi tvrdě vymezoval, a dokonce dával najevo sympatie k demokratům a jak si ho Trump svým působením v Bílém domě získal. Hlavní politické zranitelnosti vyplývají z možných pochyb o Vanceových postojích u dvou důležitých voličských skupin: Trumpových republikánů a umírněných středových voličů.
Trumpovcům se nemusí líbit, že Vance z masové migrace do USA obvinil korporace žíznící po levné pracovní síle spíše než progresivistické aktivisty; odpovědnost přitom nesou jedni i druzí. Také opakovaně vyjadřoval svoji podporu odborům a skepsi k návratu fosilních paliv, kritizoval daňové úlevy i Trumpův boj proti Obamově reformě rozšiřující zdravotní pojištění. Trumpově administrativě také vyčítal likvidaci velitele íránských revolučních gard Sulejmáního, oprávněně poukazoval, že ke stabilitě v regionu nijak nepřispěje. Trumpovci také těžko chápou Vanceova slova o tom, že populisté jako Trump zprava a Sanders zleva by jednou mohli společně bojovat za stejnou věc. Naopak středové voliče může odradit jeho blízkost k Trumpovi. Zpráva zachycuje, jak Vance kritizoval volný obchod, některé sociální dávky, černošský a univerzitní aktivismus, a naopak podporoval tradiční rodinu či konzervativním soudce.
Ale žádného skutečného kostlivce ve Vancově skříni zpráva nenašla, nejenže kandidáta nediskvalifikuje, ale je dokonce sporné, že by ho poškozovala. V tom se liší od informací o kšeftech Huntera Bidena na Ukrajině, které před čtyřmi lety na pokyn FBI cenzurovala hlavní americká média, aby nepoškodila prezidentské vyhlídky jeho otce. Nepoškozuje ani autory, není nic špatného na tom, že si vlastního kandidáta důkladně prověřili. O to znepokojivější byl boj republikánů za její potlačení. Ukazuje, že svobodu projevu a přístup k informacím ctí stejně málo jako jejich demokratičtí rivalové.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!