Veronika Sušová-Salminen se ptá, zda se smír mezi Slovenskem a Andrejem Babišem stane důvodem pro konec odvádění pozornosti pomocí antikomunismu a lustračního myšlení?
Slovensko se dohodlo s Andrejem Babišem ohledně jeho roky trvajícího sporu o evidenci v seznamu československé Státní bezpečnosti a jeho vědomé spolupráce s touto organizací. Roky trvající spor byl uzavřen smírem. Slovenské ministerstvo vnitra přitom konstatovalo, že důvodem ke smíru je vysoká pravděpodobnost prohry a jejích finančních následků pro stát. Ministerstvo dalo najevo, že nemělo v ruce dostatek důkazů, které by skutečně prokázaly Babišovu vědomou spolupráci s StB. Připomenulo, že ve všech sporech o ochranu osobnosti, které Babiš s Ústavem paměti národa vedl, obstál. Výjimkou bylo odvolání ke slovenskému Nejvyššímu soudu, kde ale došlo k procedurální chybě.
Slovenský stát tak dal najevo, že po 35 letech od konce minulého režimu mu nestojí za to riskovat finanční ztráty kvůli dokazování Babišovy spolupráce s StB, která je minulostí ještě dávnější a dnes zajímá stále méně voličů – i když někteří politici a novináři stále mají pocit, že se jedná o něco, co je snad zásadnější než včerejší události nebo události posledních deseti či dvaceti let.
Veřejnost v Česku i na Slovensku už dávno chápe, že spolupráce s StB se silně politicky využívala velmi často, což vedlo k značné relativizaci celého problému. Kromě toho jsou zde od začátku pochybnosti o úplnosti seznamů, nebo o tom, lze-li jim na sto procent věřit. Ostatně se jedná o záznamy represivního orgánu nedemokratického státu. Nic z toho samozřejmě neznamená, že by činnost StB a vůbec fungování celé mašinerie především vědomé spolupráce s režimem mělo být dnes mimo zájem práce skutečných historiků. Naopak. Chápat, jak funguje politická represe, je něco, co by mělo být součástí učebnic občanské nauky.
Lustrace snad měly svůj smysl v prvních letech po pádu minulého režimu, kdy docházelo k překotným politickým a společenským změnám. Dnes už je ale lustrační logika něco, co výrazně zastaralo. Morální aspekt sice nelze vyloučit, ale bohužel i ten se stal obětí relativizace. Proč by občana měla morálně rozčilovat tři a více dekády stará spolupráce s StB víc než korupční skandály dneška? Nebo třeba to, jak současná vláda zpackala digitalizaci stavebního řízení a kolik to bude státní rozpočet stát?
Českého premiéra Petra Fialu ale smír mezi Slovenskem a Andrejem Babišem rozčílil. Je jasné, proč. Jednak mluvení o Babišovi jako o „estébákovi“ bylo pohodlným způsobem, jak svého politického konkurenta oslabovat alespoň v očích některých, jednak je to již dlouhá léta způsob, jak ve veřejném prostoru uchovávat ducha antikomunismu, který české pravici už 35 let slouží jako ideologická „camera obscura“, obracející naruby politickou, ekonomickou a sociální realitu dneška. Připomeňme, že dnes už realitu, za kterou často nese politickou odpovědnost. Nepřekvapí tedy, že premiér Fiala se nechal slyšet, že smír je „politickým handlem“, který měl Babiš uzavřít se „spřátelenými politiky“ namísto toho, aby dostal prostor nezávislý soud (který ovšem před tím dal opakovaně za pravdu Babišovi jako žalující straně). Český premiér ale zaujal ještě jednou myšlenkou, když o Andreji Babišovi napsal: „V jeho světě není zjevně podstatné, jaká je pravda, ale jak fakta co nejvíce zastřít a ohnout ve svůj prospěch.“ Skoro by se zdálo, že pan premiér ve stínu některých svých výroků nemluví o bývalém premiérovi, ale sám o sobě.
Nemusíme se se však obávat, že by z české politiky v nejbližší době zmizela lustrační logika, archaický antikomunismus a už vůbec ne pokrytectví politického kýče. To se určitě nestane. Nejen mnoha politikům a novinářům se totiž pořád nechce začít dívat se kolem sebe a před sebe, a ne jenom do zpětného zrcátka.