Keller bez cenzury: Jan Keller dnes reflektuje dnešní státní svátek a jeho symbolický i politický význam v současných podmínkách.
Jsme patrně jedinou zemí na světě, která si pravidelně a s patřičnou pompou připomíná vznik vlastního státu, přesněji toho státu, který si nedokázala udržet a který se jí rozpadl pod rukama. S hrdostí vzpomínají na zrod samostatného státu ti samí politici, kteří se odmítají setkávat s představiteli sousední země, s níž jsme si tehdy nezávislost vytrucovali.
Je vysoce stylové, že v den narozenin dnes již neexistujícího státu si přicházejí na Hrad pro medaile poněkud zmatení lidé. Mnozí z nich odmítali přijmout státní vyznamenání od člověka, jehož neměl v lásce minulý režim, který s odporem odsuzují. S vděčností přijmou medaili z ruky, jež přísahala minulému režimu věrnost až za hrob. Omluvou je jim snad domněnka, že generál svoji vojenskou přísahu třeba nemyslel tak úplně vážně.
Na Hradě se toho dne povedou slavnostní řeči s jediným cílem – zamluvit, jak na tom dneska vlastně jsme. O realitě, v níž jsme tak jaksi uvízli, se bude taktně mlčet, i když by ji šlo popsat velice jednoduše. Je po sezóně.
Je po sezóně, ve které se s vážnou tváří tvrdilo, že nyní již konečně můžeme překovat zbraně v pluhy. Současný stav našeho zemědělství činí ostatně pluhy natolik zbytečné, že se přímo nabízí překovat je ve zbraně, a ty někomu darovat kvůli posílení míru.
Skončila sezóna slibů o příchodu prosperity. Revoluční generace, které něco takového od počátku devadesátých let namlouvali, už pomalu spěje do penze, která se před ní vzdaluje jako mrkev před hlavou důvěřivého oslíka. Skončila víra, že k prosperitě se dobereme díky členství v Evropské unii. Samotná EU není v nejlepší formě, akutně by potřebovala injekci ve výši dvou Marshallových plánů. To by ještě nedávno nikdo nevymyslel. Po desítkách let úspěšného budování by potřebovala Evropa ke své záchraně dvojnásobek toho, co ji kdysi pozvedlo z válečných trosek.
Vypadá to, že jsme pěkní smolaři. Za vidinou ekonomického růstu jsme se vydali zrovna v době, kdy se jeho potenciál západně od našich hranic začal vyčerpávat a jediné, co narůstá skutečně dynamicky, je zadlužení. Na cestu konzumu jsme se vypravili těsně předtím, než začala Evropa ve jménu Green Dealu vydávat do té doby standardní spotřebu za planetární zlo. Možnost cestovat kamkoliv bez zábran se před námi doširoka otevřela zrovna v době, kdy se v destabilizovaných částech světa turisté stávají cílem teroristů, ve stabilnějších částech se proti masové turistice pořádají demonstrace rozhořčených místních.
Vydali jsme se do světa svobody slova a necenzurovaných informací jako z udělání zrovna v čase, kdy se ukazuje, že svoboda slova slouží zájmům našich nepřátel a hlásání pravdy je jen krycím manévrem prohnaných dezinformátorů. Ukvapeně jsme zrušili úřady kontroly médií a funkce cenzorů, i když je stačilo vlastně jenom vhodně a demokraticky přejmenovat. K demokracii liberálního střihu jsme se přihlásili na poslední chvíli. Stihli jsme to krátce před tím, než se zjistilo, že opozice není vlastně nic jiného než vnitřní nepřítel, mít svůj vlastní názor je projevem rozbíjení jednoty společnosti a plnění volebních slibů je znakem slabosti lídrů.
A tak nezbývá než to všechno pořádně oslavit. V památných dnech by nebylo slušné připomínat, že je po sezóně. Místo toho zazní hymny a vojenské pochody, budou se blýskat šavle, které jsme zatím ještě nedarovali spojencům nejvěrnějším. Mezi standartami se ze setrvačnosti jistě objeví i česká vlajka, tu si za žádných okolností zatím nikým vzít nedáme. Přední osobnosti našeho společenského a kulturního života přijmou v posvátných prostorách české státnosti medaile z ruky, která je zvyklá salutovat kdekomu. Následovat bude bohatá hostina.