Politolog Petr Drulák píše o současné zahraniční politice a strategii Spojených arabských emirátů nejenom v Africe a konkrétně v Súdánu.
Na dvaatřiceti stránkách kazaňské deklarace shrnující závěry nedávného summitu zemí BRICS nejspíše ničím neupoutá odstavec odsuzující zářijový útok na rezidenci velvyslance Spojených arabských emirátů v Súdánu. Většina Evropanů vnímá Emiráty jako ropného boháče, luxusní letovisko či přestupní letiště a o Súdánu tuší, že leží někde v Africe a že tam asi není moc bezpečno. Tento nový člen BRICS s pouhým půldruhým milionem občanů a deseti miliony gastarbeitrů je však významnou regionální mocností co do váhy převyšující i násobně větší země. V oblasti Blízkého východu a Afriky má osm vojenských základen a udržuje speciální vztah s USA; v Dubaji mají největší zámořský přístav pro své námořnictvo, v Abú Dhabí velkou leteckou základnu a ve Fudžajře jednu menší námořní. Vzhledem ke svému rozmachu se Emiráty občas srážejí s řadou místních hráčů, regionálními mocnostmi, zejména Tureckem a Katarem, ale i partnery z BRICS Íránem, Egyptem a Saúdskou Arábií. Zmíněný incident byl důsledkem těchto rozporů.
V Súdánu od dubna loňského roku probíhá občanská válka mezi dvěma někdejšími spojenci, mezi oficiálními jednotkami pod velením šéfa vlády generála Burhána a srovnatelně silnými jednotkami jeho bývalého zástupce generála Dagola přezdívaného Hemedti. K moci se dostali společně v chaosu, který zavládl po svržení islamistického prezidenta Bašíra v roce 2019. Zatímco Burhán má za sebou standardní vojenskou kariéru Bašírova důstojníka, Hemedti a jeho jednotky vyrostly z dárfurských milic, které za Bašíra potlačovaly místní povstání. Jednali tak krutě, že to prezidenta stálo odsouzení Mezinárodního trestního soudu za zločiny proti lidskosti, poprvé, kdy v Haagu odsoudili úřadující hlavu státu, podruhé šlo o prezidenta Putina.
Zatímco Bašíra podporovaly islamistické skupiny v zahraničí včetně Hamásu, oba generálové obrátili směřování o 180 stupňů a nastolili pragmatický kurz dohody s USA a Izraelem. Jejich rozpory nemají ideologický charakter, spíše se nemohou shodnout na rozdělení mocenských pozic a výnosů z těžby súdánských zdrojů zejména zlata a ropy. Nejvíce se bojuje v Dárfúru, ale líté boje se vedou i kolem hlavního města Chartúm; Burhán raději úřaduje v Port Sudan. Důsledky jsou katastrofální, ekonomika se zhroutila a téměř čtvrtina obyvatel ztratila domov. Nicméně mír dnes není pouze otázkou dohody mezi dvěma generály, neobejde se bez podpory islamistů vedených bývalým Bašírovým ministrem zahraničí Kártím.
Každá ze stran konfliktu má své zahraniční sponzory a podporovatele. Nejsilnější koalice stojí za Burhánem, který je oficiálně uznáván za legitimního súdánského představitele. Zahrnuje země, které si jinak příliš nerozumí: USA, Írán, Egypt, Turecko a Saúdskou Arábii. Nejvýraznějším podporovatelem Hemedtiho jsou právě Spojené arabské emiráty, ale také Čad sousedící s Darfurem či nejsilnější libyjský hráč generál Haftar, který je sám jinak podporovaný USA a Tureckem. Emiráty mimo dodávek zbraní také Hemedtimu pomáhají se zahraničními kontakty. Tím si nejspíše vysloužily letecký útok na velvyslaneckou rezidenci v Chartúmu, z něhož obvinily súdánskou vládu, ta však svoji účast popírá. Připomeňme, že Saúdská Arábie i Emiráty jsou americkými spojenci, Emiráty dokonce letos po letošní návštěvě prezidenta Muhammada ibn Zájida v Bílém domě povýšili na „hlavního obranného partnera“ USA. Ještě dodejme, že americkým spojencem je i Katar, kde v exilu sídlí spolu s islamistickými radikály z celého světa i vůdce súdánských islamistů Kártí.
Zahraniční hráči také často hrají na obě strany. Rusko zpočátku podporovalo Hemedtího kvůli exportu zlata a možnosti zřídit námořní základnu u Port Sudan; Ukrajinci zase dodávali drony Burhánovi. Potom, co tuto oblast převzal Burhán a potvrdil, že o základnu stojí, ruská vláda se postavila za něho, nicméně wagnerovci prý dosud podporují Hemedtiho. Izraelské ministerstvo zahraničí podporuje oficiální vládu, ale Mosad pomáhá opozici. A koneckonců hlavní banka Burhánovy vlády je zase v Emirátech.
Emiráty vstupují i do somálského ohniska napětí. Somálsko sice formálně existuje jako jednotný stát, ale ve skutečnosti jde o tři politické celky: vlastní Somálsko s hlavním městem Mogadišu a pak zcela samostatné, ale mezinárodně neuznávané regiony Somaliland a Puntland. V letošním roce vypukla krize mezi Somálskem a Etiopií, když vnitrozemská Etiopie ve snaze pojistit si přístup k moři se dohodla se Somalilandem a slíbila mu mezinárodní uznání. Somálsko zareagovalo diplomaticky přerušením vztahů a hrozbou zrušení leteckého spojení. Současně získalo přízeň Egypta, který má s Etiopií dlouhodobý spor o Nil; Káhiře vadí etiopská přehrada na Nilu. Egypt posílá Somálsku po čtyřiceti letech vojenskou pomoc a dává podnět k trojstrannému summitu se Somálskem a Eritreou v eritrejské Asmaře na zbrždění etiopských ambicí. Obě nilské mocnosti jsou přitom novými zeměmi BRICS stejně jako Emiráty, které se v tomto sporu staví na stranu Etiopie. K nelibosti Mogadiša i v Abú Dhabí dohadují se Somalilandem využití přístavu Berbera, který si Emiráty vybraly jako opěrný bod svého vlivu v Rohu Afriky.
Emiráty v jejich zahraničním angažování motivují dva faktory: geopolitika a zadržování islamismu. Z geopolitického hlediska stojí o kontrolu nad oblastí Rudého moře, kudy prochází větší část jejich zboží. Nachází se zde šest z jejich osmi základen. V Jemenu, Egyptě, Eritrei, Somálsku, Somalilandu a Puntlandu. Další dvě najdeme v Libyi a Čadu, kde pomáhá silám bojujícím proti islámským radikálům. Šejk Muhammad ibn Zájid je příznivcem sekulární monarchie a za hlavní hrozbu považuje radikální islamisty především Muslimské bratry. To mu otevírá dveře do USA a staví do konfliktu s Íránem, Tureckem a Katarem.
Se Saúdskou Arábií si většinou rozumí, společně před lety zprostředkovaly mír mezi Etiopií a Eritreou, ale vždy tomu tak není. V boji proti Hussíjům v Jemenu podporují odlišné skupiny a jinak vyhodnocují i situaci v Súdánu. Patrně nejde o rozpory fatální, podobně jako neshody kolem Somálska nejspíše nenaruší spolupráci s Egyptem; letos posílenou 35miliardovou dolarovou investicí země šejků v zemi faraonů. Odstavec kazaňské deklarace odsuzující útok na emirátské zájmy v Súdánu podpořili nejen Saúdové a Egypťané, ale i Írán a Rusko, jakkoli v tomto konfliktu stojí všichni na opačné straně než Emiráty.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!