Politolog Petr Drulák dnes píše o širších geopolitických souvislostech současných ukrajinsko-polských vztahů.
Navzdory oficiální rétorice je v posledních měsících z Varšavy cítit únava z války i z ukrajinských spojenců. Nasvědčují tomu jak průzkumy veřejného mínění, tak i kroky ministra zahraniční Sikorského, jehož legendární rusobijectví se doplňuje se silným smyslem pro politickou realitu a jehož podpora Ukrajině se začíná křížit s vlastními ambicemi. I Kyjev dává najevo únavu z Polska. Můžeme to chápat jako předzvěst hlubších posunů, které Ukrajinu čekají ve světle nevyhnutelné porážky a nutného zklamání ze Západu.
Mezi podporovateli ukrajinské války patří Polsko od samého počátku k těm nejvehementnějším, ať už za vlády prounijního Tuska nebo euroskeptického Kaczyńského. Vzhledem k pragmatismu, který Polsko obvykle projevuje v zahraničně politických otázkách, je zřejmé, že tento postoj nevychází z nějakých proukrajinských sympatií. Vztahy s Ukrajinou jsou historicky zatížené jako ty Ruskem či Německem; i když s každým trochu jinak. Spolupráci rovněž nesvědčilo, že Ukrajinci nedokázali po roce 1990 vybudovat akceschopný stát. V devadesátých letech proto Varšava ráda spolupracovala s Ruskem na jamalském plynovodu, který Ukrajinu přes Bělorusko obcházel; polský odpor vůči Nord Streamu byl dán tím, že vznikl na úkor původně plánovaného rozšíření jamalského plynovodu a obcházel Polsko.
Ale válka na Ukrajině dovolila Polsku uskutečnit několik geopolitických priorit. Především narušila partnerství mezi Německem a Ruskem, dvěma historickými nepřáteli Polska. Na této prioritě se potkává racionální geopolitický kalkul s autenticky polskou rusofobií a germanofobií. Očekávané oslabení Ruska z vyčerpávající války přicházelo rovněž vhod. Válka také posílila polské vztahy s USA a umožnila polské vládě, aby veřejnosti vnutila ambiciózní program zbrojení, který má z Polska učinit jednu z hlavních vojenských mocností kontinentální Evropy. Romantické představy o návratu západní Ukrajiny Polsku zůstávaly spíše na okraji, byly slyšet častěji z Moskvy než z Varšavy. Nicméně naděje, že by se Ukrajina stala juniorním partnerem mocného Polska jistě svoji roli hrála. Kyjevský Churchill potřeboval varšavského Roosevelta. Poláci do této naděje investovali. Prezident Duda mluví o celkové pomoci ve výši 3,3 % polského HDP, ministr obrany Kosiniak-Kamysz vyčísluje jen vojenskou pomoc na 15 miliard zlotých, počty polských „dobrovolníků“ a tajně nasazených vojáků se odhadují na tisíce.
Dnes, když se legenda o kyjevském Churchillovi hroutí spolu s ukrajinskou obranou a Rusko nejeví známky většího vyčerpání, začínají ve Varšavě ztrácet trpělivost. Polské veřejné mínění je rozdělené ohledně dalšího pokračování války. Méně než polovina (46 %) soudí, že by Ukrajinci měli dál bojovat. Že by se Ukrajina měla vzdát území za mír, je přesvědčeno 39 % a 44 % se domnívá, že to tak stejně dopadne. Dvě třetiny by nejraději uprchlíky v branném věku poslali zpátky na Ukrajinu. Podle ministra obrany daňovým poplatníkům vadí, když vidí, jak ukrajinská zlatá mládež prohání drahá auta a okupuje luxusní hotely.
Sílí hlasy, které vyčítají nevděk jak ukrajinským uprchlíkům, tak i kyjevské vládě. K nejvýraznějším patří ministr zahraničí Radek Sikorski. Tento protiruský jestřáb se v létě pohádal v Kyjevě kvůli ukrajinské neochotě důstojně pohřbít sto tisíc polských obětí banderovských masakrů na Volyni během druhé světové války. Aktuálně Ukrajině vysvětlil, že pokud budou od Polska chtít vojenské vybavení, dnes konkrétně stíhačky MiG, musí zaplatit, a navíc nemohou čekat, že jim Poláci dají něco, co sami potřebují. Kyjevu také vzkázal, že Polsko je připraveno sestřelovat ruské rakety útočící na Ukrajinu, ale museli by to jistit Američané, což nenastane. Z Varšavy dosud spíše zaznívala ujištění o neomezené a ničím nepodmíněné pomoci. Sikorského veřejný obrat ke zdravému rozumu lze vysvětlit dvěma souvislostmi: realistickým pohledem na svět, který občas probleskne z různých mediálních úniků (viz můj článek k Sikorskému), a snahou oslovit voliče, neboť by rád brzy vystřídal Dudu v prezidentském úřadě.
Trpělivost dochází i Ukrajině. Polské požadavky na důstojné uctění banderovských obětí považuje za vydírání a svého západního souseda obviňuje ze zadržování vojenské pomoci. Svoji nevraživost vůči Polsku dala najevo také způsobem, jakým v říjnu seznamovala spojence se Zelenského „vítězným plánem“. O jeho utajených dodatcích se Ukrajinci bavili jen s hrstkou nejbližších, do níž zahrnuli USA, Velkou Británii, Německo, Francii a Itálii. Polsko vynechali. Nejde o to, že by se Poláci jejich obsah nedozvěděli a pomiňme, že celý plán je jeden velký nesmysl postavený na blouznění o vítězství nad Ruskem. Ale Kyjev Polsko veřejně ponížil, když dal najevo, že spíše, než s Poláky se o budoucnosti bude bavit třeba i s Italy, kteří přitom k žádným pilířům podpory Ukrajině nikdy nepatřili.
Ale je jen otázkou času, než se ukrajinská nevraživost rozšíří i na další představitele politického Západu. Procitnutí přijde, až si kritická část kyjevských elit a vojáků uvědomí, že válka, k níž je Západ ponoukal, je prohraná a že co Západ sliboval, nebude. Nejenže Ukrajinci skončí bez Krymu, Donbasu a možná ještě dalších území, ale také bez členství v NATO, které si vložili do ústavy, neboť Západ nestojí o přímou válku s Ruskem, bez členství v EU, které jim v Bruselu slibují, neboť na to v EU nebudou mít ani vůli, ani peníze, za to však se zničenou ekonomikou a infrastrukturou, brutálním úbytkem obyvatel, horou dluhů a se statisíci demobilizovaných nespokojenců. Budou moci označit jednání Západu jinak než jako zradu?
V takových poměrech se těžko bude rodit demokracie, pro níž Ukrajina nemá historické základy, a ještě tížeji demokracie, která by se orientovala k proradnému a slábnoucímu Západu, jehož progresivistická ideologie stejně většinu Ukrajinců odpuzuje. I když se dnes nezdá, že by se nová Ukrajina mohla přiklánět k Rusku, v delším období je to spíše ta pravděpodobnější varianta. Z historie víme, že vzájemná válka nebývá na překážku budoucí spolupráci. Dobrým příkladem je finsko-sovětský vztah během studené války, jemuž předcházela sovětská agrese a zábor Karélie či americké vztahy s oběťmi jejich minulých agresí.
V případě Ukrajiny může být tento příklon navíc moderován širším geopolitickým rámcem. Ukrajinského nacionalistu ohrožuje jak Rusko z východu, tak i Polsko ze západu, pokud je polský faktor dnes moderován západními strukturami EU a NATO, ruský faktor může být do budoucna podobně zmírňován společenstvím BRICS; zatímco USA, Velká Británie a Polsko vedly Ukrajinu včera do války, Čína, Indie, Brazílie ji dnes přesvědčují o míru. Ať už se Kyjev vydá kamkoliv, bude dobře, pokud to dokáže na základě vlastního úsudku ku prospěchu obyvatel Ukrajiny. To samo by bylo průlomem.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!