Přečetli jsme: Proč špatné úvěry italských bank ohrožují projekt bankovní unie? Jak vznikly a jak by se daly řešit s ohledem na politickou realitu?
Politická rizika jsou slabší, ale krize zanechala stopy v bilancích bank, píše pro Financial Times Philipp Hildebrand a dále tvrdí, že úvěry v selhání nejsou jen doménou Itálie.
Francouzské prezidentské volby proběhly, takže obavy z politického rizika v Evropě zmizely. Navíc teď rovněž makroekonomické prostředí vypadá dobře. Ale finanční krize zanechala dědictví vysokého dluhu a špatných úvěrů v rozvahách bank v několika zemích. Itálie je z nich největší.
A tyto dluhy by mohly dobře se vyvíjející situaci pokazit, pokud se úrokové sazby dostanou do normálu. Už byly učiněny pozitivní kroky. Měly by být doprovázeny přístupem založeným na dlužníkovi a použitelným nejen v Itálii.
Itálie má druhý největší veřejný dluh v eurozóně a jedno z nejnižších temp růstu. Navzdory tomu, že má velké primární fiskální přebytky a díky ECB i rekordně nízké úrokové sazby, tak se její dluhové břemeno jen stabilizovalo. Jediný způsob, jak zabránit tomu, aby se italský veřejný dluh nestal neudržitelným, když úrokové sazby vzrostou, je růst rychleji. Je zde mnoho důvodů, proč si Itálie vede tak špatně, ale jeden klíčový je bankovní sektor plný špatných úvěrů: vždyť tzv. úvěry v selhání převyšují 15 % úvěrů a tvoří 20 % HDP země.
Tato skutečnost přispěla ke slabému růstu úvěrů v Itálii v posledních letech, BIS dokonce uvádí, že tzv. negativní úvěrová mezera je srovnatelná s Řeckem.
I když nyní úvěry o něco vzrostly, úvěry pro malé firmy klesají. Náklady na velkém množství úvěrů v selhání mohou dosahovat až 2 % HDP ročně. Jedním z důvodů je, že vzácné financování se utápí ve skomírajících firmách, a ty nové s vysokou produktivitou mají smůlu.
Itálie nebyla sama
Itálie nebyla jedinou zemí, kde vzrostl podíl špatných úvěrů, kdy firmy i domácnosti najednou nebyly schopny své úvěry splácet, dalšími příklady jsou Irsko a Španělsko. Ale ty se se svými problémy vypořádaly rychleji než Itálie.
Dobrá zpráva je, že konečně se řeší největší problémy: byla nalezena shoda mezi Evropskou komisí a italskou vládou ohledně rekapitalizace a restrukturalizace Monte dei Paschi. Následovala uzavření dvou menších bank, které měly podíl špatných úvěrů nad 30 %.
Také byl zesílen tlak na to, aby banky přišly se strategií, jak se se špatnými úvěry vypořádat. Snahy vytvořit akční plány a základy přístupu by mohly vést k nalákání investorů. Ale nebude to stačit, protože banky roky málo investovaly do oddělení obsluhy úvěrů a nemají kapacitu na to, jak tyto úvěry zvládat.
Efektivita insolvenčních pravidel je omezena tím, že se neaplikují se zpětnou platností. Lepší by bylo poskytnout motivaci, případně i finanční podporu, dlužníkům úvěrů v selhání tak, aby mohly úvěry nadále obsluhovat, ovšem za dostatečných pojistek proti morálnímu hazardu. Může zde být řada možnosti, od daňové úlevy až po půjčky s nulovým úrokem. Takovýto přístup, koncentrující se na dlužníka, by také zabránil sociálnímu a politickému odporu, který by nutně následoval.
Máme tu i evropský rozměr problému. Šest zemí má poměry úvěrů v selhání ve dvouciferných číslech, celkově jde o 9 % HDP eurozóny. A to zabraňuje dokončení bankovní unie, protože země, jejichž banky mají větší kvalitu aktiv se obávají, že budou muset platit za špatná rozhodnutí jiných. Zavést přístup založený na dlužníkovi v celé EU je tedy prioritou.
Texty zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Ilustrační obrázek: Autor – Petar Milošević – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=36583581