V novém rozhovoru o situaci radikální levice a dalších aktuálních otázkách evropské politiky hovořila s Walterem Baierem Veronika Sušová-Salminen na budapešťském Evropském fóru.
Veronika Sušová-Salminen: Strana evropské levice a frakce v EP zažily po evropských volbách v červnu 2024 vážné politické otřesy. Myslím, že není přehnané, že jsme byli svědky fragmentace radikální levice. Mohl byste vysvětlit hlavní příčiny těchto problémů?
Walter Baier: Myslím, že hlavním problémem, který musí levice řešit, je vyrovnat se se změnou celkového politického klimatu v Evropě. Na jedné straně tu máme vzestup krajní pravice, která je autoritářská, ohrožuje občanské svobody a snaží se rozdělovat společnosti prostřednictvím nenávistného diskurzu. Na druhé straně máme tradiční liberální síly, v některých případech v koalici s konzervativci, v jiných se sociálními demokraty, které politicky reprezentují obrat vládnoucích elit ke konfrontační mezinárodní politice. To je mimochodem to, co správně označujete jako „geopolitizaci“ diskurzu. Scénář tak nějak připomíná pád Rakouska-Uherska, kdy se geopolitika a konfrontace s vnějšími nepřáteli staly hlavním nástrojem snahy o udržení soudržnosti říše.
Tato změna vyžaduje změny ve strategii levice. Z tohoto důvodu mě příliš nepřekvapuje, že procházíme obdobím kontroverzí. Myslím, že je důležité zachovat chladnou hlavu a přijmout debatu se zásadními postoji. Jsme stranou míru. Chceme příměří na Ukrajině. Chceme zastavit genocidní válku Izraele v Palestině, ale zároveň musíme ponechat prostor pro diskusi a nechat sporům volný průběh. Proto jsme proti rozdělování. Jsme pro dialog a spolupráci v rámci levice. Pokud se podmínky změní, protože se strany rozhodnou například vystoupit ze Strany evropské levice, nuže, tak to tak bude. Ale nedovolíme, aby nám to zabránilo ve spolupráci s těmito stranami a v pokračování dialogu.
Veronika Sušová-Salminen: Vy už jste zmínil, že existuje něco jako, řekněme, rozdělení uvnitř levice. A teď v českém případě je velmi silné, že se hodně mluví o takzvané konzervativní levici. Já to vidím tak, že jedním z problémů dneška je napětí (nebo dokonce konflikt) mezi „konzervativní levicí“ a „liberální levicí“ na evropské i národní úrovni. V tomto smyslu je radikální levice součástí širšího politického procesu: existuje „suverenistický“ proud a „proevropský či „globalistický“ proud. Vidíte nějakou strategii, jak je přimět ke spolupráci v rámci širší evropské aliance nebo platformy?
Walter Baier: Nejprve musím říci, že se mi nelíbí paradoxní termín „konzervativní levice“. Například nově vzniklá levicová strana (myšleno Aliance evropské levice pro lidi a planetu) o sobě tvrdí, že je progresivní), ale má ve stanovách, že se jí mohou plně účastnit pouze strany zastoupené v parlamentu. Obávám se, že toto je klasicky konzervativní přístup k politice, že ano? Je to představa, že jediným politickým vyjádřením pro levici je zastoupení v parlamentu. My jsme naopak vždy zastávali názor, že levicová politika je o posilování postavení lidí, o mobilizaci uvnitř institucí i mimo ně. Za druhé, tato v debatě předpokládaná dichotomie mezi „konzervativním suverenismem“ a „progresivním proevropanstvím“ neodráží politickou realitu. Nesouhlasil bych s tím, že proevropanství je samo o sobě progresivní. Proto některé části krajní pravice přizpůsobily svou evropskou politiku. Např. italské krajně pravicové strany jsou sice stále nacionalistické, ale národní stát již nepovažují za jediný referenční bod. Svůj rasismus „evropeizovaly“ tím, že jej spojily s evropským suprematismem, hovoří o západních hodnotách, které chtějí bránit před invazí migrantů a zbytku světa. Není náhodou, že si Viktor Orbán vybral jako heslo pro maďarské předsednictví EU heslo „Make Europe great again“. Jsme tedy svědky pokusu o vytvoření rasistického a reakčního „evropanství“. Chci tím říci, že bychom se neměli pokoušet vést debatu pomocí starých vzorců, které předběhla realita.
Na druhé straně pozorujeme liberální střed, který spolu s konzervativci usiluje o přeměnu EU ve vojenskou mocnost. Pokud by tato snaha pokračovala – například by byl zrušen princip konsensu v evropské zahraniční politice –, došlo by k dalšímu vyčerpání, národních demokracií vybojovaných v tvrdých bojích během posledních sto let. Obrana demokracie na národní úrovni není sama o sobě nacionalismem. Intelektuální chyba sociálně liberální levice nespočívá v tom, že hájí liberální hodnoty. To musíme dělat my. Chybou je, že se nenaučila myslet mimo liberální pojmový rámec, a to právě ve chvíli, kdy se liberalismus dostal do slepé uličky, protože nesplnil své sliby. V boji za obranu demokracie, svobody a univerzálních lidských práv potřebujeme antifašismus, který přesahuje rámec běžného liberalismu a spojuje boj proti fašismu s kritikou společenské devastace, za kterou jsou liberální síly odpovědné.
Veronika Sušová-Salminen: Co očekáváte od zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem v souvislosti s oběma konflikty, které se do značné míry týkají evropské bezpečnosti, tedy na Ukrajině a v Gaze?
Walter Baier: Někteří lidé na levici se domnívají, že zvolení Donalda Trumpa je pro Evropu pozitivní. To je omyl, strašlivý omyl, protože zaprvé, mít ignorantského narcise s prstem na červeném tlačítku je děsivá vyhlídka. Za druhé, to, co Trump představuje, je ta nejreakčnější, nejagresivnější část amerického kapitálu. To je špatná zpráva pro planetu a klima. Je to špatná zpráva pro práva pracujících. Je to špatná zpráva pro ženy. Jestli je na tom něco pozitivního, pak to, že debatě o emancipaci Evropy, tj. osvobozující se od amerického patronátu, se nelze vyhnout. Často citovaná evropská autonomie však zůstává prázdnou slupkou, dokud není definováno, za jakým účelem a jakými prostředky chce být Evropa „autonomní“. Evropská komise chápe evropskou autonomii jako vojenský projekt s vlastní armádou a mocným vojensko-průmyslovým komplexem. My naproti tomu předpokládáme, že Evropané budou samostatní pouze tehdy, pokud nastane mír a vzájemná hrozba vojenského zničení mezi státy bude nahrazena systémem společné bezpečnosti s menší hrozbou, ale větší spoluprací. Nemusíme mít pana Putina rádi, naopak odsuzujeme jeho represivní vládu, ale Rusko, ať už je jeho prezidentem kdokoli, v Evropě existuje a je velmocí vyzbrojenou jadernými zbraněmi, s níž musí evropské státy koexistovat.
Tragédie války na Ukrajině spočívá v tom, že jak Rusko, tak Západ považovaly Ukrajinu a ukrajinský stát za pole soupeření a konfrontace a roztrhaly je. Proto je klíčovým prvkem evropské bezpečnostní architektury ukončit válku na Ukrajině. To by mělo zásadní význam pro ukrajinský lid i pro EU, neboť jakékoli řešení pro Ukrajinu může fungovat pouze tehdy, bude-li součástí evropského řešení. Mohla by se tak stát otevřenou branou do evropského systému kolektivní bezpečnosti. Pokud by se stejné chyby opakovaly na Ukrajině, v Moldavsku, Gruzii nebo kdekoli jinde, dočkali bychom se stejné tragédie jako na Ukrajině.
Veronika Sušová-Salminen: Někteří lidé ale opravdu věří, že Trump to vyřeší. Myslíte si, že Trump je řešením, řekněme, ukrajinské války, pokud se to do dvou měsíců nezmění, pokud to neskončí dřív, než se stane prezidentem? Protože opravdu je spousta optimistů třeba v České republice, kteří si opravdu myslí, že teď přišel a teď celá ta noční můra skončí, protože se stal prezidentem.
Walter Baier: Vidím možnost, že válka skončí během několika měsíců, protože je v patové situaci. Pokud se ukrajinská vláda nechce stát objektem špinavého obchodu mezi Putinem a Trumpem, tak příští dva měsíce jsou pravděpodobně poslední šancí, jak dosáhnout snesitelné dohody o ukončení války. Cena za pokračování a eskalaci války se měsíc od měsíce zvyšuje. Mezitím země Evropské unie vydaly na vojenskou pomoc Ukrajině 45 miliard eur. Dokonce i v německé SPD sílí hlasy, které říkají: Takhle to dál nejde. Možná, že Trump, který dává přednost soustředění ekonomického a vojenského potenciálu USA v konfrontaci s Čínou, může mít štěstí, že se za jeho prezidentství válka změní v zamrzlý konflikt. To je jistě dobře, protože by skončilo zabíjení. Není to však řešení konfliktu. To musí najít a realizovat Evropa sama.
Veronika Sušová-Salminen: Nyní k tématu, které je i v České republice kontroverzní a existuje na něj mnoho různých názorů, a to k politice Green Deal a jejímu významu pro normální lidi. V České republice, a nejen tam, se mnoho lidí velmi obává dopadů politiky Green Deal na jejich život. Mnozí ji vnímají jako něco, co si nemohou dovolit, nebo jako něco nespravedlivého či neférového. Je třeba přiznat, že mnoho Čechů zažívá v posledních letech skutečné ekonomické potíže, a to díky kombinaci Green Dealu, války na Ukrajině a laissez-faire politiky vlády Petra Fialy. Můžeme se dočkat spravedlivé a férové transformace, která by byla prospěšná pro společnost i klima? Protože právě otázka férovosti a spravedlnosti je důležitá, a to konkrétně v těchto zemích, které mají pocit, že minulý přechod nebyl férový, a nyní se blíží další přechod, u kterého se obávají, že pro ně dopadne stejně.
Walter Baier: Myslím, že lidé mají pravdu. Odrážejí se v nich jejich životní zkušenosti. Strana evropské levice nikdy nesouhlasila s politikou Evropské komise v oblasti Zelené dohody. Zásadní rozdíl mezi způsobem, jakým levice řeší ekologickou krizi, a způsobem, jakým to dělají neoliberálové, spočívá v tom, že vycházíme z pohledu dělnické třídy. Nedávno jsem narazil na statistiku, která ukazuje, že počet cest soukromým letadlem se za poslední dva roky zdvojnásobil. Dokážete si to představit? Zatímco se po lidech žádá, aby se příliš nesprchovali, bohatí lidé tento ekologicky škodlivý způsob cestování zdvojnásobují, a to i v okruhu 500 kilometrů. Klimatická krize je realita, nikoliv vyprávění. Ale když se podíváte blíže na extrémní projevy počasí s ničivými následky ve Španělsku, v Rakousku, v Německu, jsou to opět především střední vrstvy a chudí lidé, kteří trpí nejvíce. Nemá smysl mluvit o ekologii, aniž bychom se na ni dívali z třídního hlediska. To platí zejména pro přechod k dekarbonizovanému, ekologickému způsobu života. Ekologický přechod nebude existovat, pokud nebude financován z neočekávaných zisků velkého kapitálu, pokud nepovede k přerozdělení příjmů a bohatství, a tím k větší sociální spravedlnosti.
Je vážnou chybou hlavního proudu zelených a liberálních sil, že ekologickou transformaci líčí jako něco, co musí být provedeno pod vedením dobře situovaných středních vrstev. Pokud to děláte tímto způsobem, pak automaticky vyvoláváte odpor lidí, kteří již trpí. Tento diskurz musíme změnit. Musíme zdůraznit, že v sázce jsou zájmy pracujících tříd. Ekologické vědomí není výsadou vzdělaných a dobře situovaných lidí. Je to něco, co se týká pracujícího lidu.
Rád bych dodal ještě jednu věc. Velmoci dokázaly ze všech klimatických dohod vynechat závody ve zbrojení. Víme však, že například vojenský sektor Spojených států vypouští více CO₂ než středně velká kapitalistická země. Proto nemá smysl mluvit o ekologii, aniž bychom se zabývali válkami a závody ve zbrojení. Marcuse kdysi řekl: Když nechcete mluvit o kapitalismu, nemůžete mluvit o fašismu. Podobně: pokud nechcete mluvit o zbrojení a válkách, nemůžete rozumně mluvit o ekologii. I z tohoto hlediska mám na mysli válku v Palestině, která způsobila více emisí, než kolik jich za rok vypustí země jako Belgie.
Veronika Sušová-Salminen: Ráda bych se vás totiž zeptala, co si myslíte o geopolitizaci Evropské unie a sekuritizaci jejího fungování a jak to souvisí s dalším rozšiřováním EU. Geopolitika a bezpečnostní otázky, stejně jako soupeření mezi velmocemi (o vliv), dominují agendě EU a také politice rozšiřování EU. Vidíte zde nějaká rizika pro evropský projekt?
Walter Baier: Teoreticky by začlenění nových zemí mohlo být dobrým krokem. Politická praxe však vyžaduje více než v zásadě dobré myšlenky. Proto má odpověď zní, že rozšíření Evropské unie bude buď zakotveno ve všeobecném mírovém uspořádání v Evropě, a v tom případě by mohlo být pozitivní. Pokud nebude začleněno do evropského mírového projektu, pak se rozšíření stane trvalým zdrojem konfrontace a války.
Geopolitika nesmí být hlavním motorem politiky rozšiřování EU. Rozšíření musí být především sociálním a ekologickým projektem založeným na spolupráci. Nemůžeme jednoduše říci, že jsme pro začlenění té a té země, bez ohledu na sociálně-ekonomické důsledky, které z toho vyplývají a které je třeba pečlivě zvážit pro pracující lid v dané zemi a pro pracující lid členských států Evropské unie. Například integrace Ukrajiny mohla být mostem mezi Západem a Východem, kdyby obě soupeřící mocnosti byly ochotny stavět mosty a pochopily tuto možnost. Totéž platí pro Moldavsko a Gruzii. Byl jsem šokován kolonialistickým postojem vyjádřeným v nedávné rezoluci Evropského parlamentu o Gruzii.
Dva týdny před volbami EP vyzval gruzínskou vládu, aby zajistila „pokojné předání moci“, jako by předtím znala výsledek voleb. Ve skutečnosti se zachovali jako koloniální ministerstvo britského impéria, když oznámili, že zakazují Gruzii jakékoli usmíření s Ruskem, a vyzvali k okamžitému uplatnění sankcí proti Rusku. Nepříjemným detailem v této souvislosti je i skutečnost, že pro tuto rezoluci hlasovaly čtyři strany z levicové skupiny v Evropském parlamentu.
Veronika Sušová-Salminen: A teď poslední otázka, protože jste Rakušan a Rakousko je sousední země a samozřejmě mnoho Čechů sleduje dění v Rakousku. V Rakousku má pravicový populismus dlouhou tradici. V nedávných volbách zvítězila FPÖ a zdá se, že politické spektrum je poměrně rovnoměrně rozděleno mezi tři strany s poměrně odlišnou identitou. Jaké jsou zdroje této polarizace a co přesně dává FPÖ tak trvalou podporu?
Walter Baier: První věc je, že když se podíváte na celé 20. století, vždy existovalo rozdělení na levici a pravici, které dávalo zhruba 50 % pravicovým stranám, tedy konzervativcům a německým nacionalistům, přičemž tou druhou je nyní pravicově populistická strana FPÖ. Dramatická změna, k níž došlo v posledních 30 letech, spočívá v přechodu moci od tradičních polokatolických konzervativců k pravicově extremistickým německým nacionalistům. Německý nacionalismus (Großdeutschtum) v rakouských souvislostech znamená, že tito lidé stále hájí názor, že Rakousko je v tradici Třetí říše součástí německého národa.
Dalším dramatickým posunem je, že poprvé od roku 1945 dokázali pravicoví extremisté odebrat sociální demokracii velkou část voličů. Není pravda, že to lze vysvětlit velkým počtem migrantů přicházejících do Rakouska. Například ve Vídni má 50 % obyvatel migrantský původ. Je to jako v dobách císařství, kdy Vídeňany tvořilo velké množství Čechů, Slováků, Slovinců, Poláků, Ukrajinců a Židů. A právě tato multikulturnost dodává mému milovanému rodnému městu zvláštní kouzlo. Většina „původních“ Rakušanů dobře chápe, že bez migrantů bychom museli zavřít hotely v turistických centrech. Nemohli bychom si dovolit náš zdravotní systém. Spouštěčem vzestupu FPÖ je rozčarování ze sociální politiky. Migranti jsou víceméně obětním beránkem.
Je to důsledek deziluze, rozčarování velké části dělnické třídy z politiky sociálnědemokratické strany. Sociálnědemokratická strana již neřeší zájmy nižších vrstev, které byly její tradiční klientelou. Skóre FPÖ v nedávných volbách je výrazem hlubokého rozčarování a hluboké depolitizace dělnické třídy.
Rakouská politika se po říjnových volbách ocitla ve slepé uličce. Ve snaze zabránit vládě v čele s FPÖ se konzervativci, sociální demokraté a menší neoliberální strana rozhodli vytvořit koalici. Ta však začíná pod velmi špatnou záštitou. Ekonomika je v recesi, podle rozhodnutí EU bude muset snižovat veřejné výdaje, kromě toho se počítá s dalším navyšováním armádních rozpočtů. To jsou pro pracující lid hrozivé vyhlídky. Za těchto podmínek není pravděpodobné, že by tato vláda vydržela celé funkční období. A co bude následovat?
Komunistická strana Rakouska zažila v posledních letech výrazný vzestup a získala významné komunální posty ve Štýrském Hradci, Salcburku a Innsbrucku. Znásobila své hlasy v evropských volbách a ve volbách do Národního parlamentu, ale na vstup do parlamentu to bohužel zatím nestačilo. Odpor proti radikální pravici a předvídatelnému útoku na sociální stát proto zatím zůstane mimoparlamentní. To se však může rychle změnit, pokud bude KPÖ pokračovat ve svém vzestupu. V každém případě je to nejpravděpodobnější varianta parlamentní reprezentace rakouské levice.