Historicky jihokorejské režimy využívaly domnělé hrozby ze strany Severní Koreje k získání moci. V novém podání se jednalo spíše o frašku.
Novináři se při psaní příběhů obvykle zaměřují na „kdo, co, kdy a kde“, což bylo v Jižní Koreji těžké, zejména během válečného stavu v 70. a 80. letech, uvádí článek Asia Times od novinářů Martina Bradleye a Uwe Parparta o nedávných událostech v Jižní Koreji. V této době vláda podporovaná armádou novináře zastrašovala, a dokonce špehovala i ty zahraniční. Od roku 1987, kdy se Jižní Korea stala demokratickou zemí, se stala transparentnější a neúspěšný pokus prezidenta Jun Sok-jol o státní převrat odhalil podrobnosti o incidentu a odpověděl některé z otázek, které si novináři obvykle kladou. Jun se spolčil s vojenskými představiteli a během napjatého zasedání Národního shromáždění, tj. jihokorejského parlamentu, a čelil opozici uvnitř své vlastní politické strany. Jak se situace vyvíjí, mnozí ji mohou považovat za chaotický návrat k politice minulosti, který odráží Marxovu myšlenku, že historie se opakuje jako fraška.
Hlavní otázkou je, proč Jun k tomuto kroku přistoupil. Ve svém televizním projevu jihokorejský prezident tvrdil, že jde o ochranu liberální Jižní Koreje před hrozbami ze strany Severní Koreje a o boj proti protistátním živlům.
Historicky minulé jihokorejské režimy využívaly domnělé hrozby ze strany Severní Koreje k získání moci, zejména v 70. a 80. letech 20. století. Negativním příkladem je jednání jihokorejské armády v období zmatku po zavraždění prezidenta Pak Čong-hui v roce 1979. Tehdy také docházelo k výmyslům o severokorejských vojenských pohybech, které měly ospravedlnit uchopení moci. 10. května 1980 sdělil jihokorejský premiér Šin Hjon-hwak novinářům, že „blízký spojenec“ informoval vládu o možném přesunu severokorejského 8. armádního sboru do Jižní Koreje mezi 15. a 20. květnem. Jedinými blízkými spojenci byly v té době Spojené státy a Japonsko a ani jeden z nich tuto informaci nepotvrdil. Japonsko oznámilo, že se Jižní Korea snažila tyto informace prodat jako informace pocházející z Číny, což nebyla pravda.
Když jihokorejské speciální jednotky v tomto týdnu opustily Národní shromáždění, aniž by zavedly stanné právo, armáda uvedla, že nebyly zaznamenány žádné neobvyklé severokorejské pohyby. Daniel Sneider ze Stanfordovy univerzity si položil otázku, co by mohl Kim Čong-un udělat, a naznačil, že by pravděpodobně jen čekal a sledoval situaci.
Dějiny mají jako vodítko své hranice. Sneider zmínil, že je třeba zjistit, kolik lidí v armádě se řídí rozkazy, což naznačuje rozdíl oproti minulým událostem v letech 1979 nebo 1980. Současný prezident Jun odůvodnil stanné právo spojením Severní Koreje s „protistátními“ skupinami v Jižní Koreji. Kritizoval pro-severokorejské elementy, které se podle něj snaží získat politickou kontrolu v Jižní Koreji, což podle něj znepokojuje zemi i její spojence.
Pro-severokorejský problém však není v jihokorejské politice nový, neboť podobně naladěné bylo i prezidentství Mun Če-ina. Pro vyhlášení výjimečného stavu, který by vyžadoval novou vojenskou diktaturu, neexistují ale o takové hrozbě jasné důkazy. Zdá se, že severokorejská hrozba se nezměnila, nicméně Jun ji možná využil jako příležitost v souvislosti s celosvětovými obavami z rozmístění severokorejských vojsk v Rusku.
Na domácí scéně ovšem čelí Jun opoziční většině v parlamentu, bojuje se svou stranou a potýká se s návrhy na impeachment a obviněními z korupce, což je významným kontextem současných událostí.
Zdá se, že plán navazuje na předchozí přístup některých politiků Jižní Koreje, která v zájmu udržení kontroly nad situací zdůrazňovala severokorejskou hrozbu. Nicméně současný konflikt daleko spíše sahá hlouběji do domácí politiky, což se podle článku projeví časem. Prezident Jun však jednal způsobem, který pozorovatelé považují za chybu: napřed střílel, potom měřil na cíl. Takový krok se může stát lehce politickou sebevraždou, ze které budou profitovat jiní, nikoliv ale současný prezident.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.