Politolog Petr Drulák soudí ohledně situace v Sýrii, že zdejší vývoj by mohl být nejspíš rozhodnut ve dvou formátech: rusko-tureckém a rusko-turecko-íránském.
Začněme otázkou. Sekulární autokratický režim na Blízkém východě je ohrožen povstáním islamistických teroristů. Jak na situaci zareaguje islámská teokracie Írán a jak liberální demokracie USA? V případě Sýrie jinak, než by vyplývalo z popisu situace. Írán slíbil vládě Bašára Asada maximální podporu v boji s islamisty a zvažuje vyslání vojáků. Washington se naoko staví neutrálně, ale na místě zasahuje proti spojencům Damašku. Islamistické povstání navíc podporují jeho klíčový spojenci v regionu: Turecko a Katar.
Situace v Sýrii se po čtyřech letech od příměří nečekaně vyostřila (dnes média hovoří o útěku Asada ze země – což je vývoj, který vznikl po napsání tohoto komentáře – pozn red.). Konflikt, který od roku 2011 ničil zemi a před lety zamrzl díky rusko-turecké dohodě, dnes opět přechází do horké fáze. Před několika dny dobyly opoziční síly druhé nejvýznamnější město Aleppo, čímž dostávají syrskou vládu i její spojence v Moskvě a Teheránu pod obrovský tlak. Osvobození Aleppa před osmi lety přineslo zvrat v občanské válce a zachránilo Asadovu vládu. Klíčovou roli tehdy sehrálo ruské letectvo a pozemní ofenziva vojsk libanonského hnutí Hizballáh, bez něhož by demoralizovaná a neprofesionální syrská armáda příliš nezmohla. Dnešní pád Aleppa je proto jak strategický, tak i symbolický neúspěch.
Syrská vláda čelí nepřátelům vnějším i vnitřním. Severní část Sýrie okupují v rozporu s mezinárodním právem Turci a Američané, kteří zde podporují své místní chráněnce. Mimoto proti režimu bojovali místní sunnitští islamisté a mezinárodní džihadisté svého času sdružení v tzv. islámském státu (z Kavkazu, střední Asie, Evropy, Perského zálivu či severní Afriky). Místní a mezinárodní postupují někdy společně, někdy nekoordinovaně a někdy proti sobě. Jejich skupiny tam stále působí i díky penězům ze zemí Perského zálivu.
Hlavní vojenská síla probíhající ofenzivy je sunnitská Organizace pro osvobození Levanty (Haját Tahrír al-Šám) sdružuje veterány al-Káidy, kteří se však osamostatnili a založili vlastní skupinu, která ovládla idlibský region a usiluje o zřízení islámské teokracie. Jak Američané, tak i Turci ji oficiálně považují za teroristickou organizaci. Nicméně právě přes Turecko dostává tato organizace veškeré zásobování, včetně dodávek zbraní. Hlavním finančním sponzorem byl tradičně Katar, pomáhala i Saúdská Arábie. Tato organizace je Turky tolerovaná a využívaná, bez Turecka by zaútočit nemohla, ale oporou tureckého vlivu není.
Turci v Sýrii působí přímo, v příhraničí mají na syrské straně několik vojenských základen a také se jim podařilo pod hlavičkou Syrské národní armáda dát dohromady vlastní milici složenou jednak z etnicky spřízněných syrských Turkmenů a z národně orientovaných Arabů, kteří dezertovali z Asadovi armády. Tato armáda dnes bojuje bok po boku s islamisty z Organizace pro osvobození Levanty. Během čtyřletého příměří však Turecko její bojovníky nasazovalo i leckde jinde: v Libyi pomáhali generálu Haftarovi, v Náhorním Karabachu bojovali s Azery proti Arménům, v Iráku proti Kurdům.
Právě Kurdové jsou jedním z důvodů turecké angažovanosti v Sýrii, druhým je vytvoření poloautonomní nárazníkové zóny v oblastech obývaných turkmenskou menšinou. Ankara považuje nejsilnější kurdskou milici, národně-levicovou YPG, která ovládá území na severovýchodu země, za odnož PKK, proti níž vede dlouhá desetiletí boj v tureckém Kurdistánu. Ráda by YPG zničila a nahradila organizací protureckých Kurdů.
K turecké smůle je YPG pod částečnou ochranou USA, které mají na kurdských územích s ropnými nalezišťmi kolem tisícovky vojáků. Američané se tam střetávají především s pro-íránskými milicemi a džihádisty ze sousedního Iráku, vojáci na místě jim navíc umožňují zasahovat do budoucnosti Sýrie. Proč by měli? Nejspíše kvůli syrskému sousedu a hlavnímu americkému chráněnci Izraeli. Syrským Kurdům slibují, že se zasadí o jejich autonomii v budoucím uspořádání země, což však v Ankaře působí jako rudý hadr. Zatím Kurdy využívají jako disciplinované sekulární bojovníky, kteří nemají sympatie ani k islamistům, ani k Asadovi a kteří se mohou Washingtonu hodit i na vyvíjení tlaku vůči svéhlavým tureckým spojencům. Do současného konfliktu Američané zatím přímo nezasahují, ale operacemi proti íránským spojencům Damašku dále oslabují syrskou vládu.
Zatímco konflikty nepřátel mohou hrát Asadovi do karet, oslabení a nejednotnost spojenců ho ohrožuje. Vstup Ruska do konfliktu v roce 2015 razantně obrátil situaci v Asadův prospěch. Dnes má však Moskva dost starostí na Ukrajině a na Sýrii pozapomněla. O nedostatku strategické pozornosti svědčí i to, že když se v bojích na Ukrajině neosvědčil generál Kisel, byl „potrestán“ postem hlavního velitele ruských vojsk v Sýrii. Po nečekané ofenzivě byl odvolán a Rusko posílá posily. Sýrie si jistě trochu pozornosti zaslouží. Hostí jediné ruské vojenské základy mimo bývalý sovětský prostor, včetně námořní základy v Tartusu a letecké základny v Khmeimimu. Když před několika dny volal turecký prezident Erdogan ruskému prezidentu Putinovi, nejspíše ho ujišťoval, že současné události se ruských zájmů v Sýrii nedotknou a z ruské reakce bylo zřejmé, že s Tureckem se dokáže dohodnout.
Ani Írán, ani jeho libanonský chráněnec Hizballáh s takovou vstřícností ze strany Turecka počítat nemohou. Když íránský ministr zahraničí tento týden přiletěl z Damašku do Ankary, dohodli se s tureckým protějškem jen na pokračování konzultací. Írán nemá geopolitickou váhu Ruska a sunnitské Turecko považuje šíity, perské v Íránu i arabské v Libanonu, za konkurenty v boji o vliv v muslimském světě. Oba hráči se navíc v poslední době dostali pod izraelský tlak. Hizballáh přišel o významnou část vedení a po nedávné vlně izraelského bombardování jižního Libanonu byl donucen k příměří s židovským státem. Loni přitom sliboval, že bez Hamásu před ukončením bojů v Gaze žádné příměří s Izraelem neuzavře. Na Sýrii mu nezbývá sil.
Írán se s Izraelem dostal na pokraj války a s nástupem Trumpovy ultrasionistické administrativy musí být dvojnásob opatrný; její členové neskrývají, že jen hledají záminku k útoku na Írán. Na druhou stranu íránsko-syrské spojenectví trvá desítky let a Sýrie představuje pro Teherán klíčovou základnu zahraničního působení. Přes Sýrii mimo jiné vyzbrojuje Hizballáh, čímž si udržuje vliv v Libanonu a vyvíjí tlak na Izrael. Z geopolitických důvodů proto chrání alavitskou dynastii Asadů před sunnitskými extrémisty. Ale v Damašku si s Ruskem často konkuruje o vliv.
Vláda v Damašku podcenila situaci, když ignorovala turecké požadavky na autonomii severního regionu, nevybudovala vlastní bojeschopné síly a nedocenila problémy spojenců. Nyní se o budoucnosti Sýrie bude jednat především ve dvou formátech: rusko-tureckém a rusko-turecko-íránském. Trump zvažuje stažení ze Sýrie, aby se mohl věnovat skutečným prioritám. Zájem Evropy, kde zatím skončilo přes milion syrských uprchlíků, nikoho moc nezajímá. V nemilosrdném světě reálpolitiky nikoho moc nezajímá ani samotná Sýrie – stovky tisíc lidí bylo zabito a více než polovina z původních 23 milionů obyvatel přišla o domov. Tragická bilance islámského fanatismu, politických chyb syrské vlády ale také intrik západních velmocí a jejich spojenců.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!