Druhý život Edvarda Beneše. O dějinné kontinuitě v soudobé české společnosti (5. část)

Jiří Malínský Komentáře

Historik Jiří Malínský se v novém historickém seriálu věnuje reflexi osobnosti prezidenta Edvarda Beneše a kontinuitě dějin v kontextu současné české společnosti. 

Konfrontace se současností

Faktická prekarizace vzdělávacích systémů naší současnosti, navazující na sice jinak motivované, ale v zásadě stejně utvářené úsilí biľakovské a fojtíkovské normalizace, pod nicneříkající hlavičkou školských reforem a maximální dostupnosti kvalitního vzdělání pro všechny činí ze skutečné rovnosti šance pro kulturně pokleslé vulgární rovnostářství, před nímž Masaryk s Benešem vždy velmi důrazně varovali. Vývojovost, která umožňovala tvorbu dynamické struktury společnosti zhruba od poslední čtvrtiny předminulého století do přibližně konce padesátých let minulého století (a projevovala se i ve špičkách poměrně početného poúnorového exilu), je dnes nahrazována různými formami tzv. flexibility, která v praxi vede k likvidaci právě středně kvalifikované pracovní síly a jejímu splývání do neurčitého nerozlišitelna s učňovským dělnickým a řemeslnickým (živnostnickým) vzděláním; současně likviduje i tuto stejně nepostradatelnou vrstvu pracovní síly.

Prekarizace, která je výslednicí i jevovou stránkou tohoto navenek nenápadného jednoznačně retrográdního vývoje, ve svém výsledku až neuvěřitelně rychle postupuje směrem nahoru, k vysoce kvalifikovaným pracovním silám. Do dříve nedotknutelného světa vědy, svobodných povolání, řízení a organizování společnosti. Imperativ hotových řešení a výstupů na straně současné společenské poptávky činí ze všeho především vulgárně účetní položky. Mizí a snad i vědomě je odstraňován prostor pro skutečnou tvořivost. Někdejší svět kreativních spolků, periodik, výměny informací informační dálnice naší současnosti nahrazují lavinou trivializace informace a informační kultury všeho druhu a dosahu; elektronické převážně drbavé bubliny sociálních sítí s hypertrofií různých vulgarismů a povrchností více zatemňují než přinášejí. Prekarizace, jak upozorňoval nejen TGM, je nejen hmotná, ale ještě pustošivěji kulturní.

Vývoj, který v tomto duchu se vzrůstající intenzitou probíhá zhruba od počátku tzv. konzervativní revoluce z poslední čtvrtiny minulého století, v naší současnosti přínosy v technologiích digitální informace postupně graduje. Zatím nejsou viditelné meze, které by vedly k jeho eliminaci. Naopak: stupňovaná atomizace společnosti v celku s velkým zdarem spolehlivě blokuje mechanismy, procesy i osobnosti a hnutí, která a které by mohla a mohly působit v tomto takto naznačeném směru.

Byla-li v Benešově případě velkou oporou jeho snah jeho početná rodina užší i širší (po smrti nejstaršího bratra Václava vychoval jeho syny Bohuše a Jiřího), dnes jsme svědky jejího jednoznačného rozkladu. Oč více je mladou a nejmladší generací proklamována potřeba celé nejlépe vícegenerační rodiny, soustavného plnohodnotného partnerského života, o to více ve společnosti probíhá stále silněji opačná tendence. Tolerance k menšinám, tato samozřejmost všednodennosti demokracie první Československé republiky, dosahuje svých mezí a přepadávajíc do opačného extrému vyvolává zatím menšinově působící obavy; začíná se totiž projevovat jako viditelná nerovnováha mezi jinak žádoucím zákazem majorizace minorit a doposud nedeklarovanou, ale zřejmou a stále sílící tendencí k minorizací majorit. Klesající porodnost evropského lidstva, která ve své míře a zhoubné kvalitě nemá v éře moderní statistiky obdoby (v českém i středoevropském případě sahají její v zásadě nepřerušené časové řady zhruba k r. 1775) v relativním (poměrném) i absolutním ohledu, hrozí rychlým vymíráním historického lidstva evropského civilizačního okruhu. Faktický rozpad rodiny je provázen, jak jsem již naznačil, i poměrně rychlým rozpadem evropských hodnotových systémů a mravních, byť často antinomických, hierarchií. Spolu s tím mizí i schopnost včasného adekvátního rozeznávání těchto zatím ještě spíše zárodečných smrtelně nebezpečných společenských chorobností.

Hledali-li bychom skutečné zdroje těchto krajně znepokojivých dějinných tendencí (jinak tyto procesy vymezit nemůžeme, chceme-li být právi míře a nebezpečnosti jejich agresivní patologičnosti) v dřívější době či vzdálenější historii, záhy uspějeme. Hlavní příčinou pádu starého režimu ve Francii, která byla do té doby pevností pozdního feudalismu, bylo požitkářství a sociální sobectví elit likvidující dobové veřejné finance; tato arogantní ignorace potenciálně bořivých společenských tenzí posléze vyústila z nevinného svolání generálních stavů do převratné, byť rozporuplné dějinné revoluce velkého státu a věku revolucí v té době hlavního světového kontinentu. Ale ani britské ostrovní soustátí nevyšlo z podobných krizových okamžiků bez šrámů: nesoudnost Stuartovce Karla I. vedla k Anglické republice Olivera Cromwella a nádherné (skvělé) revoluci o generaci později; tak byly anglickým revolučním cyklem položeny základy moderní globální demokracie. Sociální vření stále historicky nedávné minulosti bylo do svých vrcholných revolučních okamžiků uváděno neprozíravostí těch, kteří žili, aniž pracovali, a jejich vývojové chaotické bezstarostnosti. I oni se odvazovali, aniž by se jakkoliv vázali. Nejvyzývavější nectnosti včerejška se ve vývojově vzrůstající míře stávají alespoň navenek určující morálkou dneška a dohledné budoucnosti. Vazebným – nejen striktně mravním – prvkem společnosti naší doby je různě ředěná nebo naopak až do absurdna koncentrovaná stále více patrná sebestřednost. Velikost retardovala – a retarduje – do stále průměrnější rychle šednoucí ztuctovatělé zaměnitelnosti.

Benešovské přesahy

Zužovat druhý život Edvarda Beneše na poměrně průhledná (transparentní) srovnání s dnešní dobou tohoto typu by však bylo krajně zjednodušující. Stíny hospodářské krize, válek i tápání Evropy v bolestné první části hobsbawmovského krátkého XX. století (1914–1951) by měly být prvním protiargumentem takového zkreslujícího pojetí. Na Benešovi není zajímavé to, čím svou dobu ztělesňoval, ale zcela nepochybně to, čím ji prokazatelně přesáhl. Jedná se tu tedy o to, co bychom mohli nazvat potenciálně prognostickým rozměrem Benešovy – pochopitelně nejen Benešovy – osobnosti a jeho odkazu i doby. Následující poznámky si v tomto ohledu nečiní nárok na úplnost ani nadsazenou původnost a zcela také odmítám jejich prvoplánovou ilustrativnost. I tak však mohou – jak věřím – mnohé nejen napovědět, ale i dopovědět.

Pro tento účel nejlépe poslouží eliminační přístup vytýkající a zdůrazňující základní rozdíly mezi Benešovou a naší dobou. Jinak mezidobí, které počínaje událostmi listopadového převratu 1989 prožíváme, budeme jen obtížně překonávat. Chtěli-li bychom za každou cenu hledat indikátory, které alespoň naznačují přesnost této metody, nezůstaneme v žádném případě oslyšeni. Masarykovská zdůraznění výkonového principu – Ježíš, ne Caesar – , kterým řada současníků vytýkala přílišnou abstraktnost stejně jako jeho další nadčasové větě o potřebě revoluce netoliko hlav, ale i srdcí, naznačují přesnost a údernost zvolených východisek.

České národní obrození je bez výkonového principu nepředstavitelné. Platí to právě tak o jeho počátcích jako o jeho vrcholech. Platí to tím spíše, že svým způsobem – v docelení společenské struktury – není polistopadová česká společnost dotvořena dodnes. Kontroverznost, s jakou jsou veřejností vnímány špičky českého polistopadového veřejného prostoru, politiky počínaje, justicí, žurnalistickou komunitou pokračuje a pověstí nejen velkého podnikatelstva konče, nejenže bytostně konstruktivní, pozitivně dělné jedince paralyzuje, ale také vysvětluje stoupající lhostejnost k českým dějinám současným, novějším i středověkým (byť všechno v našem prostředí není jen černé); prosazuje-li se co, je to zpravidla opak toho, co nám naši buditelé zanechali a co naopak ztělesňuje hodnoty, jež naše první vlastence v lepším případě činily oprávněně ostražitými. Ale i tady – v tom tragédie našeho polistopadového vývoje vrcholí – se ve všeobecném marasmu a vědomě – nikoli náhodně – živeném zmatení stupňovaně prosazuje až příliš často neprofesionalita a fušerství všeho druhu nad alespoň elementárně zvládnutou odborností.

Pohlížíme-li z tohoto hlediska na některé soudobé duchovní orientace, ozřejmuje se nám důvod Masarykova a Benešova odstupu od určitých forem liberalismu a jejich důraz na demokracii jako nikoliv politickou techniku, ale naopak jako na nepominutelný slohotvorný prvek každodennosti i festivní (sváteční) monumentality. Ta je pro ně nepředstavitelná bez kontinuity jak novodobých událostí, tak hlubokých historických souvislostí. Jejich pojetí mravního, ale i věcně důvodového rámce pro obnovení české (československé, slovenské) státnosti je bez této kontinuity nepředstavitelné. A naopak: stále soustavnější pomíjení těchto faktorů v polistopadové občanské i politické praxi vede k již opakovaně zdůrazněnému hodnotovému rozmývání a rozostřování; kontroverzní mnohdy velmi nesnadné polistopadové osudy Masarykova ústavu i Ústavu TGM jsou v tomto ohledu klasickým modelovým příkladem.

Kvalita vědecké práce podmiňovala u obou pedagogů i podceňovanou a přehlíženou kvalitu práce úřednické, výkonu agend veřejné správy i speciálních agend užšího zaměření, jež pozoruhodně přesně postihuje anglický výraz government. První československá republika – jak jsem již upozornil – dokázala v tomto ohledu pozoruhodné výkony zrovnoprávněním ženy počínaje a pozemkovou reformou konče. Polednové Česko dodnes nebylo s to zvládnout agendu restitucí; zákon o veřejné službě, který je ve dvou paragrafových verzích k dispozici z let 1992 a 2004 a nabyl účinnosti ex lege, nebyl důsledně uveden do praxe, ačkoliv prošel Sbírkou zákonů a nařízení České republiky; určitou nehotovost ústavní listiny symbolizuje absence ústavního zákona o všeobecném referendu, ačkoliv byl schválen na počátku devadesátých let Federálním shromážděním.

Sociální stát, který v prvorepublikovém období byl sice nucen věnovat zejména v krizových třicátých letech svou přednostní pozornost kmenovým chudinským agendám, byl od samého počátku existence ČSR zaměřen i na jeho moderní vývojově pojímané široké pojetí. Pozornost, věnovaná zdravotní a hygienické osvětě, budování vodovodů, vzdělávacím systémům, občanské společnosti spolků a nejrůznějším způsobem zaměřených a orientovaných odborných společností, byla pozoruhodná. Rozmach středního a malého podnikání (s navazujícím meziprofesně rozkročeným pokračovacím školstvím), který byl páteří tohoto vzmachu společenského ruchu, byl dalším pozoruhodným znakem nejvýchodnější západoevropské země.

Předchozí díly:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.