Politolog Petr Drulák v dnešním komentáři reflektuje současnou situaci ve Francii: co budí obavy a co naopak dává naději?
O Francouzkách se říká, že i když často neoslní přirozenou krásou, vždy se předvedou mimořádnou elegancí a z případného hendikepu udělají takovou přednost, že výsledek krásný je. Stereotypy nelze brát doslovně, ale něco prozrazují. Výše zmíněný vystihuje dění kolem pařížské katedrály Notre Dame. Francie sice nechala kostel před pěti lety vyhořet a dodnes nedokázala vyšetřit příčinu požáru, ale sobotní ceremonie jejího znovuotevření byla nejen krásná, ale i působivá.
Nejsilnějším momentem bylo samotné otevření katedrály. Arcibiskup přichází k zavřeným vstupním dveřím a katedrálu žádá, aby se otevřela. Po svých slovech na dveře arcibiskupskou berlou třikrát udeří. Z vnitřku se ozve sbor zpívající žalm. Pak zpěv utichne a vše se zopakuje a pak ještě jednou. Následně pastýř odkládá berlu a přitiskne dlaně ke dveřím. Za sborového zpěvu se otevírají. Arcibiskup se obrací k trojici čekající před kostelem, která rituál nehnutě ale s dojetím sleduje. Pokynutím zve dovnitř prezidenta Macrona, jeho manželku a pařížskou primátorku. V doprovodu arcibiskupa za zpěvu hymnu oslavujícího patronku kostela Pannu Marii vstupují do hlavní lodě plné vzácných hostů.
Jistě, ne všechny okamžiky několikahodinového programu byly stejně povznášející. Nicméně i koncert současných interpretů, který kvůli počasí nahráli o den dříve a vysílali o sobotním večeru, se omezil na duchovní písně, byť někdy v moderním pojetí. Naštěstí se ceremonie obešla bez nechutností, které Francie světu předvedla během zahájení olympijských her. Dodejme také, že katedrála byla od požáru zachráněna hned dvakrát. Nejprve před samotným ohněm a následně před progresivisty, kteří chtěli rekonstrukce využít k architektonické modernizaci či dokonce transformaci katolického svatostánku v jakési multikulturní centrum.
Mezi mezinárodními hosty zaujal především Donald Trump. Zatím ještě soukromá osoba, za šest neděl prezident USA. Ačkoliv musí mít plné ruce práce s přípravou úřadu, na výlet do Paříže si čas udělal. Šlo o jeho první zahraniční cestu po zvolení. Trump má k Francii zvláštní vztah. Země ho fascinuje, a i když jejími představiteli nejspíše pohrdá, s Macronem si vytvořili určitou osobní vazbu. Když ho v roce 2017 pozval na přehlídku, kterou na pařížské Champs Elysées ke státnímu svátku 14. července každý rok pořádají, vrátil se Trump do Washingtonu nadšený myšlenkou, že by něco takového chtěl doma také mít. Když hořela katedrála, tweetoval rady, jak hasit; což ovšem v Paříži příliš neocenili.
V sobotu ho v katedrále usadili na nejčestnějším místě mezi prezidenta Macrona a jeho manželku. Na nejvyššího představitele nejbližšího francouzského spojence a partnera, německého prezidenta Steinmeiera, zbyla až druhá řada. Trump využil výlet do Paříže k setkáním s evropskými představiteli. Potkal se i s prezidentem Zelenským, francouzští komentátoři upozorňovali, že i když jsou zvyklí na podivný mundůr, v němž se tato tragická postava pohybuje, k této příležitosti se skutečně nehodil. Potom co Západ dotlačil Ukrajinu do války s Ruskem, začíná jí dávat najevo, že už ho to válčení unavuje a že je třeba řešit jiné věci. Ale Paříž se na okamžik vrátila k roli diplomatického centra, kde se setkávají světoví lídři a dohadují důležité věci. K roli, kterou už nemá a mít nebude.
Otevření katedrály přineslo ojedinělý povznášející okamžik v bezútěšnosti současné Francie. To, že Francie momentálně nemá vládu a ani ta která přijde nemůže zaručit stabilitu, patří k těm menším problémům. Vážnější je předlužení země, propad životních i civilizačních standardů a související výměna populace, té evropské za mimoevropskou. A také všeobecná paralýza. Francie sice dokáže rekonstruovat katedrálu, ale není schopna uvést do provozu jadernou elektrárnu. Ta ve Flamanville měla být připojena k síti už před dvanácti lety, letošní prognóza zní stejně jako jedenáct předchozích: „příští rok už to bude“.
Kdyby rekonstrukce probíhala podle běžných procedur, bylo by uprostřed Paříže dodnes spáleniště. Macron si toho byl vědom, a proto dohledem nad stavbou nepověřil architekta, úředníka či byznysmena, nýbrž bývalého náčelníka generálního štábu. Generál dokázal zkrotit byrokracii a postavit do latě líné úředníky, lajdácké firmy i blouznící progresivisty. Řada Francouzů, zoufalá z chaosu, který je dnes obklopuje, soudí, že by armáda měla mít větší roli při řešení společenských problémů včetně kriminality a migrace. Uvidíme, co z toho do budoucna vyvodí. To, že jejich země se zatím nenechala pohltit ošklivostí a je schopna i krásy, dává jistou naději.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!