Filosof Josef Šmajs vysvětluje, proč je úkolem dneška formulovat ústavu Země jako nejvyšší zákon planety.

Složité otevřené systémy, schopné vývoje, tj. evoluce a produkce vlastní struktury, se mohou – pochopitelně na úkor prostředí – samovolně rozvíjet jen v souladu se svým nastavením, se svým vlastním duchovním paradigmatem. Problém duchovního nastavení kultury, paradigmatu, je tedy důležitý pro její další evoluci, pro její budoucnost v širším systému Země.

Ke genetické výbavě anatomicky moderního člověka, který vznikal přirozenou evolucí v křovinaté africké savaně, patřila vrozená útočná adaptivní strategie. Primitivní lovecko-sběračské kultury, podobně jako bobří hráze, byly tedy přímým výsledkem této vrozené biologické predispozice. Můžeme je proto považovat za rozšířený fenotyp anatomicky moderního člověka.

Predátorské duchovní paradigma

Konzervativní lidský genom však není jedinou ani hlavní příčinou duchovního nastavení dnešní kultury. Příčinou její predátorské duchovní orientace, příčinou dnes nebezpečného nastavení kultury, kterou na rozdíl od přirozeného nastavení lidského genomu můžeme změnit, je kdysi přijaté duchovní paradigma. Zjednodušeně řečeno, je jím falešný předpoklad duchovní nadřazenosti člověka nad světem.

Tento předpoklad byl kdysi zvolen vědomě, povýšením geometrických, matematických a filosofických abstrakcí nad reálný svět.  Staří Řekové, kteří stále zůstávají našimi teoretickými učiteli, totiž zakládali vědu nikoli jako nezávislé vědění, jako epistémé, ale jako techné. Neznali ani podstatu živých systémů, ani souvislost života s neživými jsoucny. Protože neznali lineární plynutí času, nechápali evoluci, kreativitu, rovnováhu a uspořádanost přirozených systémů pozemské přírody.

Vytvořili však pojmy a postuláty, které ovlivnily vznik novověké vědy a které určily obsah teoretického chápání světa na řadu staletí.  Ale nejen to. Fyzikální technologické pojmy vědeckého jazyka sice umožnily globální technickou civilizaci, ale přezíravým postojem k Zemi ohrožují kulturu a dodnes matou veřejnost, žáky a studenty většiny škol.

I když k vytvoření základu duchovního paradigmatu kultury došlo už v antickém Řecku, teprve dnes, po dvou a půl tisíci letech, si konečně uvědomujeme váhu ideového klamu, spočívajícího v záměně pojmových ideálů klasické vědy za reálnou, onticky tvořivou a jemně uspořádanou přírodu. Právě tento omyl, kdysi jistě oprávněný, ve spojení s kapitálem přivádí dnešní kulturu na pokraj jejího zániku. Ukazuje se, že ani nejvyšší úroveň rozvoje fyzikálních přírodních věd přírodě strukturně neodpovídá. Příroda žádný výklad nepotřebuje, je soběstačná, na našem poznání je její funkce nezávislá. Adekvátní teoretickou interpretaci bude pro své zachování potřebovat jen dlouhodobě možná kultura biofilní.

Biofilní duchovní paradigma kultury

Pro překonání globální ekologické krize musíme opustit predátorské duchovní paradigma.  S pomocí současného biologického vědění se musíme pokusit Zemi rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu starému uctívání. Náš obdiv k nadpřirozeným jsoucnům bychom měli znovu navrátit jsoucnům přirozeným, živým systémům, hodnotě a přehlížené subjektivitě Země.

Je nejvyšší čas v souladu s pravdou lidem sdělovat, že celá dnešní planetární kultura stojí na špatných základech, že jsme kdysi, na samém počátku dnešní kultury, chybně zvolili její směřování, její duchovní paradigma. Pokračovat v nastoupeném směru, znamená pro globální kulturu cestu do záhuby. To ale nemůže být cílem našeho druhu.

Zájem lidského druhu na přežití je identický se zájmy zdravé a nepoškozené Země. Protože však tento zájem nemusel být nikdy definován, ani státy a jejich ústavy jej dostatečně silně nehájily. Počínaje osvícenstvím se zdálo, že zájem lidstva na své budoucnosti, který po celou dobu existence starší kultury garantovala příroda, bude přebírat věda, vzdělání, technika a instituce garantující svobodu a lidská práva.

Dílčími vědami, politikou i médii je dnes lidem namlouváno, že jejich bytostným zájmem je soupeření o prvenství v rámci nynější kultury. O ekonomický růst, technický pokrok, zvyšování spotřeby, vzestup svobody a demokracie. Ovšem v situaci, kdy nelze doložit, že se umělé prostředí může rozšiřovat bez úbytku životodárného prostředí Země a že vysoká osobní spotřeba a blahobyt mají pozitivní vliv na zdraví, vzdělanost a štěstí lidí, jde o nepochopení či dokonce o záměrné klamání.

Zbrojení, války a přípravy na válku mezi národy a státy, které dnes vyčerpávají globální kulturu, však ukrývají mnohem nebezpečnější hrozbu. Vedle oslabování vědecké a ekonomické síly států, odvádějí pozornost veřejnosti od nevyhlášené války se Zemí. Zakrývají hrozbu z nevratného vyhynutí kultury vlivem chybného duchovního nastavení, z války se Zemí, kterou kultura nemůže vyhrát.

Řadu let ukazuji, že nejen civilizační choroby, zábor území, zamoření vzduchu, vody a půdy, jsou viditelnými příznaky blížícího se konce nynější technické civilizace. Hlavními zbraněmi hromadného ničení Země jsou dnes například oblíbené a celosvětově šířené osobní automobily. Nemáme jinou planetu, nemáme už kam expandovat. Co nejrychleji, s pomocí biologických věd a filozofie, musíme najít strategii biofilního duchovního přístupu k Zemi.

Uzrál čas formulovat nejvyšší zákon na ochranu práv planety. Ústavu Země.[1]

Poznámka:

[1] Vedle filozofického konceptu Ústavy Země, který jsem publikoval česky, slovensky, anglicky, německy a rusky ve Vydavatelství PRO, Banská Bystrica, už v roce 2015, je tomuto problému věnován i film Válka se Zemí, který česká televize na ČT 2 vysílala 18. 8. v roce 2024. Srovnej též Šmajs, J. Ústava Země www.ustavazeme.cz; www.earthconstitution.eu