V 70. až 90. letech 20. století byly ve Švýcarsku podvodně adoptovány děti z 10 zemí. Švýcarské úřady o tom věděly.
Švýcarská vláda si nechala vypracovat zprávu o adopcích dětí z Bangladéše, Brazílie, Chile, Guatemaly, Indie, Kolumbie, Koreje, Libanonu a Rumunska. Výsledky ukazují, že z 8 000 dětí adoptovaných v tomto období by několik tisíc mohlo být adoptováno nelegálně. Obchodování s dětmi, falšování dokladů a nepravdivé údaje o původu byly praktiky, které byly realitou u tisíců adopcí uskutečněných mezi 70. a 90. lety 20. Století. Z analýzy Spolkového archivu provedené Curyšskou univerzitou aplikovaných věd vyplývá, že spolkové úřady si těchto nezákonných praktik byly vědomy a situaci řešily „případ od případu“. Když se švýcarská zastoupení v zahraničí setkala s padělanými dokumenty, vycházela z toho, že „nemohou posuzovat události v hostitelské zemi“ a tím bylo hotovo. Federální orgány „celkově přikládaly větší váhu potřebám párů, které si přejí adoptovat, než zájmům adoptovaných dětí“, konstatuje zpráva.
Švýcarská vláda uvedla, že „lituje, že se úřady dostatečně nezhostily svých povinností“. Situaci okomentovala organizace Bureau d’aide à la recherche des origins, která bezplatně pomáhá osvojencům vypátrat jejich původ, upozorňuje, že tyto situace mohou osvojencům a jejich rodinám způsobit velké utrpení. Podle vyjádření její spoluzakladatelky Sitary Chamotové, profesionálky v oblasti adopcí a osvojitelky, se jedná o známé praktiky. Je prý velmi vzácné, aby takto adoptované dítě bylo skutečně sirotkem a většina z nich byla z nejrůznějších důvodů oddělena od své rodiny. Tyto případy se často stávají například v souvislosti s válkou, chudobou nebo postavením žen, kdy zprostředkovatelé nelegální adopce chudým či nezaměstnaným rodičům lhali, že dítě odvezou k příbuznému do zahraničí, nebo mu zabezpečí studium. Jak je možné, že si úřady byly vědomy nelegální povahy adopcí a nechaly je proběhnout? Sitara Chamotová to komentuje takto: “V té době se hájení zájmů dítěte věnovalo málo pozornosti. V kolektivní představivosti, která vychází z koloniálního dědictví, si lidé mysleli, že děti budou mít ve Švýcarsku lepší život. Existovala také představa práva na rodinu pro rodiče, kteří chtěli děti. Uspokojovali jsme adoptivní rodiče a zachraňovali děti. Úřady věděly, že existují administrativní problémy, ale myslely si, že jakmile dítě dorazí do Švýcarska, vše se vyřeší. Pro adopci existovala přísná kritéria: souhlas rodiny původu nebo mít status sirotka. To však nestačilo. Docházelo také k roztříštěnosti odpovědnosti mezi úřady. Každé oddělení mělo svůj malý úkol, aniž by vidělo širší souvislosti. Objevovala se udání, zejména v tisku, ale úřady ne vždy reagovaly.” Adopce přitom mohou mít na osvojence dopady I v dospělosti. Podle Chamotové může takovéto životní trauma být nesmírně bolestivé. “Být konfrontován s těmito odhaleními znamená být podezřelý z účasti na případech obchodování s dětmi a cítit se jako zboží,” tvrdí Chamotová. Podle ní má vláda situaci řešit, pouhé vyjádření politování nestačí.