Michal Ševčík píše o liberálním paradoxu: liberalismus chce eliminovat politiku, ale nakonec ji expanduje do sfér, které by měly zůstat soukromé.
Liberalismus jako politický princip dlouhodobě osciluje mezi požadavkem ochrany individuálních práv a metodickou depolitizací veřejného prostoru. Tím však nutně vytváří paradox, který Carl Schmitt v Theorie des Partisanen i Der Begriff des Politischen precizně vystihl: liberalismus ve své podstatě neguje dimenzi suverénního rozhodování (decisio), čímž oslabuje stát jako locus moci, avšak zároveň se nevyhýbá expanzi politična do domén, jež by dle tradičního pojetí res privata měly zůstat imunní vůči státní ingerenci. Tento rozpor se odráží zejména v moderním pojetí veřejné a soukromé sféry, kde dochází k posunu hranic mezi oběma dimenzemi, přičemž stát je stále více vtahován do rozhodování o otázkách, které byly historicky považovány za nepolitické (sociální doména, která zahrnuje politickou ekonomii a dnes i celý neziskový sektor). Tento proces je důsledkem dlouhodobého přesměrování politické moci z oblasti státní suverenity do sféry ekonomických, morálních a kulturních otázek, čímž se ztrácí klasické pojetí politiky jako distinktivní sféry suverénního rozhodování.
Schmittova kritika liberalismu spočívá v argumentu, že tento systém instrumentalizuje stát ve prospěch převážně ekonomických a sociálně-inženýrských zájmů, čímž jej transformuje v pouhého „garanta legality“, nikoliv suverénního rozhodování. Liberalismus v tomto ohledu navazuje na osvícenské koncepce společenské smlouvy (contractus socialis), jak je formulovali Hobbes (Leviathan) a Rousseau (Du Contrat Social), avšak zcela opomíjí, že stát není pouze mechanickým vykonavatelem smluvně dojednaných právních vztahů, nýbrž entitou určující hranice mezi přáteli a nepřáteli (mezi subjektivně vnímaným my a ti druzí, nutně tato distinkce nesouvisí s nenávistí či válkou vůči nepříteli). Tento reduktivní přístup k politice se projevuje v přesvědčení, že konflikty mohou být vyřešeny právními prostředky, což ve skutečnosti vede k eliminaci podstaty politického rozhodování a jeho přenesení na byrokratické mechanismy, které postrádají skutečnou legitimitu k výkonu moci.
Jakkoliv se liberalismus prezentuje jako obhájce soukromé autonomie, jeho inherentní tendence směřuje k rozšíření politického vlivu na oblasti morálky, sexuality a ekonomiky. V tomto ohledu lze nalézt paralelu se starořímským konceptem dominium, kde sféra privata nebyla podřízena veřejné moci, nýbrž tvořila autonomní subsystém. Současný liberalismus však narušuje tuto rovnováhu – morální otázky přetváří ve věci veřejné (res publica), sexualitu podrobuje normativním mechanismům legislativní „kreativity“ (např. svazky stejnopohlavních párů) a hospodářství (de)formuje skrze intervencionismus, čímž může stimulovat nebo potlačovat trh (nehovoříme o tzv. netržní ekonomice v rámci strategických odvětví a služeb, které v rámci veřejného vlastnictví spravuje stát). Tento posun má zásadní důsledky nejen pro samotnou podstatu politiky, ale také pro fungování principů v soukromé doméně (oblast bez politična), které jsou nahrazovány ideologicky motivovanými zásahy státní moci. Liberalismus tak nejenže ztrácí svou původní funkci ochrany individuálních svobod, ale zároveň se stává nástrojem politizace dříve nepolitických oblastí, což vede k erozi soukromé autonomie a postupnému přetváření společnosti v totalizující strukturu, kde je vše podřízeno centrálnímu rozhodování.
Schmittovská analýza odhaluje, že depolitizace liberálního státu není pouhým procesem odstraňování konfliktu, ale naopak rafinovaným nástrojem k prosazení hegemonie určitých zájmových skupin (princip dominance a sociálního darwinismu). Jestliže politický řád vyžaduje schopnost rozhodování o výjimečném stavu (Ausnahmezustand), liberalismus tuto kompetenci oslabuje tím, že přenáší rozhodovací pravomoci na byrokratické a supranacionální struktury, čímž se vyhýbá odpovědnosti. Zde se projevuje hluboký nesoulad mezi demokracií a liberalismem: zatímco demokracie předpokládá vládu suveréna – volonté générale, liberalismus se ji snaží neutralizovat právními formalismy. Tento rozpor je obzvláště patrný v současných společnostech, kde politická rozhodnutí stále více přebírají technokratické elity, které se opírají o nevolenou moc soudních institucí, mezinárodních organizací a regulátorů. Výsledkem je situace, kdy politická rozhodnutí nejsou přijímána na základě demokratické legitimity, ale prostřednictvím odborných aparátů (společenskovědní fakulty, zahraniční agenti, média), jejichž úkolem je minimalizovat konfliktní povahu politiky formou exkluze politické konkurence mimo slušnou společnost, kde se soustředí pouze patologie, což má mít odrazující efekt.
Schmittova diagnóza moderního liberalismu ukazuje na zásadní problém: pokud se stát transformuje v nástroj pro správu „nepolitických“ zájmů, přestává být schopen vykonávat svou esenciální funkci – rozhodovat o klíčových otázkách bytí a nebytí. Současné politické procesy reflektují právě tuto tendenci: pod rouškou ochrany individuálních svobod dochází k erozi suverenity a přetváření politiky v pouhou technokratickou správu, za níž stojí silná byznysová mafie.
Liberalismus tak končí v paradoxu: chce eliminovat politiku, ale nakonec ji expanduje do sfér, které by měly zůstat soukromé. Zůstává otázkou, zda se tímto směrem blížíme k apolitickému Leviathanovi, jehož moc je sice rozptýlená a neviditelná, avšak o to více všudypřítomná. Pokud se nenajde mechanismus, který by umožnil návrat politiky do její původní sféry suverénního rozhodování, může se stát, že se ocitneme ve světě, kde není nikdo, kdo by byl schopen skutečně vládnout, a kde moc bude pouze rozptýlenou a anonymní silou ovládající veškeré aspekty lidské existence.
Několik známých a výmluvných příkladů:
- Politizace morálky a etiky
- Regulace svobody projevu – V tzv. západních demokraciích lze pozorovat, jak se liberální stát stává arbitrem toho, co je „morálně přijatelné“, například regulací nenávistných projevů (hate speech laws). Zatímco tradiční liberalismus kladl důraz na absolutní svobodu slova, dnešní právní rámce stále více rozšiřují trestní odpovědnost za „škodlivé“ projevy.
- Cancel culture – Původně soukromé otázky etiky a vkusu jsou přetvořeny v politická dilemata. Například veřejná kritika určitého historického autora může vést ke zrušení jeho děl (deplatforming), což odráží mocenský zásah stávající liberální ideologie do kulturní sféry.
- Politizace sexuality
- Státní zásahy do genderové identity – Změna pohlaví a genderová identita byly historicky považovány za soukromé otázky jednotlivce. Dnes se však liberální stát ujímá role normativního aktéra, který legislativně upravuje otázky třetích pohlaví, povinného oslovování (preferred pronouns), a dokonce trestá nesouhlasné postoje.
- Sexuální výchova na školách – V některých zemích došlo k rozšíření sexuální výchovy na základní školy s explicitním obsahem, přičemž stát přebírá iniciativu v určování, jaké informace jsou pro děti „vhodné“. Tím stát narušuje dřívější doménu rodičovské autonomie.
- Politizace ekonomiky
- Klimatická politika a ESG regulace – Ekonomická sféra, která se historicky řídila tržními principy, je dnes čím dál více podřízena politickým rozhodnutím. Například firmy jsou tlačeny do ESG (Environmental, Social, Governance) regulací, které nařizují udržitelnost a sociální odpovědnost, i když tyto faktory mohou být v rozporu s čistě ekonomickými zájmy.
- Dotace a regulace trhu – Státní zásahy do ekonomiky v podobě masivních dotací (např. Green Deal v EU) jsou příkladem toho, jak liberalismus využívá stát k prosazování konkrétních ekonomických zájmů. Trh již není autonomní, ale řízený technokratickou správou, což podkopává jeho přirozenou rovnováhu ve prospěch ideobyznysu.
- Depolitizace reálné politiky
- Nevolená moc korporací a nadnárodních organizací – Rozhodovací pravomoci, které by tradičně náležely národním vládám, dnes přebírají globální subjekty jako EU, OSN, MMF nebo korporace (Google, Facebook). Volení politici mají stále méně pravomocí, zatímco klíčová rozhodnutí se odehrávají na úrovni nadnárodní správy.
- Technokracie namísto suverénního rozhodování – Pandemie COVID-19 ukázala, jak je politická moc předávána „nepolitickým“ expertům a krizovým manažerům, kteří rozhodují o zásadních otázkách bez veřejného mandátu. Schmitt by v tomto viděl oslabení suverenity ve prospěch skrytých mocenských struktur.
Popperovský (liberální) argument, že pluralita aktérů s různými zájmy v demokracii napomáhá principu nedominance, ve skutečnosti naráží na riziko monopolizace moci a vítězství darwinistického principu silnějšího. Jedině silný a legitimní národní stát dokáže účinně minimalizovat tlak partikulárních zájmů na ovládnutí veřejné i soukromé sféry. K tomu jsou třeba metafyzické a metapolitické principy. Liberálové dávno zapomněli, že mezi státem a společností je rozdíl a že dominance státu ve vybraných oblastech je jedinou možnou zárukou individuálních, ale i kolektivních svobod.