Politolog Petr Drulák píše o tom, jak se evropští představitelé ocitli nyní tváří tvář důsledkům popírání reality, na které stála politika vůči Sýrii.
Na popírání reality z úst vysokých představitelů EU jsme už dávno zvyklí. Teze o ukrajinském vítězství, nápravě globálního klimatu, obohacující migraci či neomezenosti genderových experimentů jsou temnými pilíři evropského veřejného prostoru. Minulý týden však dosáhla bruselská propaganda nového dna svým prohlášením k Sýrii. Evropská služba vnější akce, tedy bruselská diplomacie, „rozhodně odsuzuje nedávné útoky patrně asadovských živlů na ozbrojené síly prozatímní vlády“. Pro pořádek pak dodává, že stejně rozhodně odsuzuje násilí proti civilistům.
Bruselské prohlášení je skandální tím, že se zastává vlády sunnitských teroristů, jejíž milice dnes vyvražďují nábožensky odlišné menšiny: alávity, drúzy a křesťany. Hlavním terčem jsou alavité, menšina, z níž pochází rodina uprchlého prezidenta Asada. Míra násilností daleko přesahuje běžné vyřizování účtů, oběti se dnes pohybují v řádu tisíců.
Pachatelé pocházejí z hnutí Hajját Tahrír al-Šám, v jehož čele stojí současný vládce Sýrie Abú Muhammad Džulání, který si dnes nechává říkat Ahmed Šara. Terorista syrského původu vychovaný Saúdskou Arábií, na jehož hlavu USA svého času vypsaly odměnu deset milionů dolarů. Svým západním ochráncům od počátku slibuje demokratické volby. Ale nespěchá, aktuálně upřesnil, že by mohly být za pět let. Jeho sunnitská teroristická internacionála, z níž se rekrutují kádry nového režimu, zahrnuje vedle místních Syřanů bojovníky z širšího regionu: Araby, Ujgury, Kavkazany, Turky. Tolik k současné „prozatímní vládě“ Sýrie.
Ačkoliv vraždění začalo už s nástupem nových vládců, v posledních týdnech se vyostřilo. Když alavitská domobrana podnikla minulý týden protiútok, který Brusel se vší rozhodností odsoudil, zahájili islamisté vyhlazování celých rodin. Zoufalí civilisté se před genocidou snaží zachránit útěkem na ruskou vojenskou základnu.
Evropští představitelé dnes stojí před důsledky politiky popírání reality, kterou téměř patnáct let vůči Sýrii uskutečňovali a která je zavedla k dnešním sympatiím vůči pachatelům probíhající genocidy. Když se během tzv. arabského jara státy jako Katar, Saúdská Arábie a Turecko rozhodly podporou islamistických fundamentalistů svrhnout vládu Bašára Asada, přidaly se evropské velmoci na jejich stranu. S Asadem sice spolupracovaly v boji proti terorismu, ale jeho nezávislá zahraniční politika jim vadila. Spustily propagandistickou ofenzivu odsuzující nedemokratičnost Asadova režimu a vyzdvihující protiasadovskou opozici jako mírumilovnou, demokratickou alternativu.
Tím se začaly propadat do bažiny lží, která je dnes ve vztahu k Sýrii už zcela pohltila. Ti, kdo zahájili ozbrojený útok na Asadův režim, nebyli ani mírumilovní ani demokratičtí. Šlo o islámské fundamentalisty, které Západ všude mimo Sýrii označuje za teroristy a považuje za své úhlavní nepřátele. Asad nebyl žádným demokratem, režim, kterému velel, byl vůči opozici brutálně represivní. To však nic nemění na tom, že v boji, který vedl proti islamistům vyzbrojovaným Tureckem, Katarem či Saúdskou Arábií, měla Evropa stát na jeho straně proti společnému nepříteli.
Namísto toho prohlásila Asada za vyvrhele, uvalila na zemi zničující sankce a Francie se dokonce pokoušela zatáhnout USA do vojenského útoku proti Sýrii. Jako záminka mělo posloužit údajné nasazení chemických zbraní vládou proti rebelům. Obamova administrativa sice veřejně útok přisoudila Asadovi, ale vnitřně měla pochyb, zda nešlo o operaci pod falešnou vlajkou. Ještě silnější pochyby se vynořily v následujících letech při dalších případech použití chemických zbraní, která z hlediska režimu postrádala smysl. Evropské vlády to však rády připsaly Asadovi na vrub. Když Američané nakonec vyslali do Sýrie své vojáky, nebyl jejich hlavní cílem režim. Šli proti sunnitským islamistům a proíránským ší’itským skupinám a pro jistotu také obsadili syrská ropná pole.
Asadův sekulární režim přežíval Evropě a USA navzdory, díky podpoře Ruska a ší’itských fundamentalistů: Írán přes Sýrii podporuje libanonské hnutí Hizballáh. Když loni na podzim režim padá, v Evropě slaví. Za ta léta si tak navykli na vlastní lži o Asadovi a jeho oponentech, že možná skutečně uvěřili, že Saúdy vychovaný islamistický terorista Džulání je osvoboditelem Sýrie a garantem její demokratické budoucnosti. Krátce po převzetí moci se za ním do Damašku vypravil vyjádřit podporu francouzský ministr zahraničí se svou německou kolegyní. Proto dnes Brusel reaguje na probíhající masakry nejprve odsouzením těch, kdo se brání před útoky Džuláního hrdlořezů; označení hrdlořez zde bohužel platí doslova. Pak, aby se neřeklo, zamumlá něco o nepřípustnosti útoků na civilisty.
Ani Francie ani Británie proto dnes nebijí na poplach. S iniciativou na svolání Rady bezpečnosti OSN k situaci v Sýrii přišly společně USA a Rusko. Po dlouhé době obě velmoci spolupracují, ve vlastním zájmu ale i pro dobro lidstva. Jejich zájmy jsou jasné. Rusko stálo za Asadem a dnes řeší humanitární krizi, když na své základně chrání zoufalé alavity.
Američané mají v Sýrii jako své chráněnce Kurdy, k nimž nový režim přistupuje s podobnou nenávistí jako k alavitům. Vyvražďovat je však nemůže, protože jsou slušně vyzbrojení. Navíc Trumpovi dnes filtruje informace koordinátorka zpravodajských služeb Tulsi Gabbardová. O Sýrii něco ví, v minulosti rozkrývala západní lži kolem nasazování chemických zbraní.
Pokud se Rusové s Američany dohodnou, otevírá se pro Syřany naděje. Pokud dohoda zmenší vliv Turecka a další amerických spojenců v regionu, získá tato naděje reálné obrysy. Pokud vynechá bruselské popírače genocidy, bude to jen dobře.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!