U příležitosti 80. výročí osvobození Československa publikujeme cyklus básní Adama Votruby.
O mém veliteli
Já tenkrát jsem byl ještě mladej cucák,
před válkou jsem nestih vojnu prodělat.
Nechtěl jsem ale jen tak doma sedět,
tak jsme šli do Polska, já a kamarád.
Pak ruský zajetí a po dvou letech výcvik,
já ve sportu nebyl nikdy přeborník,
párkrát jsem myslil, že vyplivnu snad plíce,
když řvali na mě: „Běžet, lehnout a vztyk.“
Náš velitel byl navíc pěknej pruďas,
klidně vám to řeknu, že míval jsem z něj strach,
když na něj přišel jeho záchvat vzteku,
tak na svý vojáky někdy i ruku vztáh.
Konečně přišlo bojový nasazení,
všichni jsme to chtěli Němcům ukázat,
nejdřív však pochod přes zasněžený pláně,
že tu prošla fronta, to bylo všude znát.
Leckomu už při tom docházely síly,
když si však chtěl sednout na ledovou zem,
už tu byl velitel, kupředu poháněl nás,
někdy i pěstí nebo kopancem.
Nechtěl jsem polevit, i když šly na mě mdloby,
pak jsem se ale složil u kraje jedné z cest,
už tu byl velitel a já jsem čekal rány,
vzal však mou polní a pomoh mi ji nést.
A pak přišla fronta u města Sokolova,
náš velitel měl v boji na starosti střed.
Rusi měli pro náš uštěpačná slova,
prý za hodinu Němci zaženou nás zpět.
Tenhle úsek fronty byl spíš pro pluk celý,
my jsme ale chtěli zpátky neuhnout,
celých čtrnáct hodin jsme rány opláceli,
dokázali jsme do Němců zakousnout.
Jako opěrný bod posloužil místní kostel,
náš velitel ten padnul v boji přímo tam,
vyběh ven, chtěl změnit stanoviště,
a najednou stál tady proti Němcům sám.
On ještě střílel ze svého samopalu,
když blízký tank hlaveň k němu zved,
ještě si stačil vytáhnout z kapsy granát,
než do prsou ho trefil tankový kulomet.
Každý si tu musel na dno svých sil sáhnout,
mnohým nám tu bylo ba i do breku,
pak přišel rozkaz, že se máme stáhnout,
že byl úkol splněn, teď zpátky za řeku.
Pak nám to četli jednou při rozkazu,
přípis co vydal pro nás hlavní štáb,
že je z něj hrdina Sovětskýho svazu,
já chtěl vám říct jen, že byl statečnej chlap.