Jiří Málek se zamyslel nad volebními šancemi levicových subjektů v českém hlavním městě, kde levice nemá silné postavení.
Zdá se, že na otázku v titulku je jediná odpověď – ani náhodou!
Přesto se zdá, že snad příští komunální volby v hlavním městě, Praha je totiž vesnice a volí se v ní podle zákona o komunálu, by pro levici nemusely být takovým výpraskem jako ty minulé.
Kde jsou ty časy, kdy „komunisté“ měli své zastupitele na úrovni obvodů i celého města a tato reprezentace byla názorově velmi rozprostřená, i když Praha byla považována za centrum velmi tradičních postojů v rámci KSČM. Byl zde zastupitel ze Strany demokratického socialismu, ideově blízký spíše eurokomunismu, na druhém pólu byla Marta Semelová jako tradicionalistická komunistka a mezi tím centrista z pragmatického křída KSČM. Toto uskupení bylo v zastupitelstvu respektováno. Byla to paradoxní situace i v rámci KSČM. Nikde jinde v jiných krajích se nepodařilo radikálně levicovou reprezentaci poskládat v tak širokém názorovém vějíři. Rovněž poslední komunistická reprezentace v Praze (2014) nebyla nijak zvláště unifikovaná a také si nevedla špatně. V dalších volbách (2017) to již byl pád mimo zastupitelstvo a v posledních z nich to byl propadák. Nejen ovšem pro komunisty, ale pro celou levici. I snaha postavit „silnou“ kandidátku tehdejší ČSSD (dnes SOCDEM) vedla k tomu, že samotná KSČM získala 1,47 % a „nadopovaná“ ČSSD se Zelenými, Budoucností, Idealisty a Levicí vybojovala 2,02 %. Pro zajímavost tehdejší kandidát komunistů Jiří Dolejš měl z jejich kandidátky nejvíce hlasů a získal 1,93 %.
Co bude příště? Pokud ti, kdo se hlásí k levici a také je okolí za levici považuje, seznají, že takto to skutečně dál nejde, pak možná by to mohlo za určitých podmínek dopadnout o něco lépe. Co by to ale vyžadovalo? Samostatný postup jednotlivých levicových složek je s téměř stoprocentní jistotou odsouzen k opětnému nezdaru. Pokud bude každá skupina „zásadově“ trvat na své pravdě a nebude ochotna ke hledání společných můstků přes nesoulad a s nějakou společnou obecnější tezí, pak ke změně nedojde. Určitým poučením by mohly být i dosavadní poznatky z probíhající parlamentní kampaně. Je sice pravda, že KSČM se v posledních týdnech „očistili“ o Jiřího Dolejše, který sice vždy přinášel nadprůměrný počet pražských hlasů, ale v posledku poněkud sveřepě a hlasitě trval na své pravdě. Třeba si mysleli, že tyto jeho chybějící hlasy doženou národovectvím vidláka Sterzika. Uvidíme, i když v Praze asi nic takového nespatříme. SOCDEM snad také již pochopila, že sama ani s podporou dalších minipartnerů nic v Praze nedosáhne. SOCDEM nejspíš vidí, že jejich „moudrost a ideová čistota“ je u těchto partnerů sice hezká věc, ale chceme-li vidět dosahované volební výsledky, musíme se podívat dost daleko za desetinou čárku. Přesto v Praze by to možná společně šlo. K tomu vede i to, k čemu došlo nedávno. Do strany Levice vstoupili dva současní zastupitelé z Prahy 1. Nejsou to žádní političtí začátečníci, jsou to jedni z nejzkušenějších. Tím má mimochodem v Praze Levice nyní větší a významnější zastoupení v zastupitelstvech než KSČM. Pokud se podaří Levici tyto nečekané posily integrovat a neznechutit jim jejich potenciální perspektivy v Levici soustavnými purifikačními diskusemi a spory o tom, kdo je více hoden být členem Levice, pak by to mohlo po pěti letech existence této strany konečně přinést potřebný impulz a liberální levičáctví přinést do pražské politiky v komunálních volbách 2026. To Praha a její občanstvo velmi potřebuje. Ve stejný den proběhlo také jednání Levice s pražskou Budoucností a i zde (zatím) převládala vstřícnost. V tomto rozkročení a s tolerancí k širšímu levicovém okolí, by to mohlo fungovat. Klíčové ale bude, jak se k tomu postaví stále ještě dominantní subjekty, KSČM a SOCDEM. Tady by mohla být cesta přes Prahu, jak napravit strategické selhání z jednání při formování STAČILO!, kdy se nepovedlo to, co se jevilo na konceptu nového hnutí jako jediné skutečně potenciálně cenné, tj. široká jednota levicových sil. STAČILO! pak zůstaly pouze marginální subjekty o jejichž levicovosti nejspíše pochybují i někteří jejich příznivci (možná i někteří členové, jak lze vyhledat z některých jejich starších veřejných vystoupení). Komunisté tak zůstali poněkud jako kůl v plotě, snad jedině s poněkud vybledlým původním rudým nátěrem a musí se postarat sami o sebe. Že by původní voliče KSČM, kteří stále tvoří relativně pevné voličské jádro i v STAČILO! přesvědčilo přepřáhnutí za valachy v národně vybarvených čabrakách, aby volili něco nového a ne tak „komunistického“, není jisté. Sociologická šetření totiž ukazují, že toto voličské jádro spojuje více než jen odpor k pravicové vládě, totiž jejich vnitřní levicová orientace. Ani když tyto valachy budou nahánět spojené Svatoplukovy pruty nezaručuje to potřebné volební chování. Přece jen by možná trochu (moderního) socialismu neškodilo.