V dalším díle jazzové neděle Jana Schneidera zájemce čekají další tři jazzové skladby Blue Room, Will O‘ the Wisp a Nude.
Jako bubeník to nerad připouštím, ale jsou muzikanti, kteří to tak umějí, že jim to jde i jen ve dvou, a bicích netřeba. Třeba klarinetista Ken Peplowski a kytarista Howard Alden, kteří to dokazují ve skladbě Blue Room slavných muzikálových autorů Richarda Rodgerse a Lorenze Harta.
Aranžér Gil Evans předvedl své mistrovství v úpravě slavné skladby Will O‘ the Wisp Manuela de Fally. Sólovou trubku hraje Miles Davis, ale v tom velejemně hrajícím bigbandu jsou ještě další čtyři trumpety, tři lesní rohy, dva trombóny, tuba, dvě flétny, hoboj, fagot, basklarinet, harfa, kontrabas, bicí a dvoje perkuse. Ano, Gil Evans miloval skutečně velké bigbandy, a uměl jejich potenciál využít, i když šlo v tomto případě opravdu jen o drobný španělský náčrtek.
Něco z českých luhů a hájů – SHQ Karla Valebného hraje skladbu pianisty Luďka Švábenského Nude. Moc prima svižnou rytmiku tvoří dva Vejvodové, kontrabasista Karel a bubeník Josef (syn Jaromíra Škoda lásky Vejvody). Dále hrají Miroslav Krysla (basklarinet), Pavel Zednik (fagot), Jiří Stivín (flétna), Miloš Petr (lesní roh), Vlastimil Kála (hoboj) a samozřejmě vibrafonista Karel Velebný. A nebylo by to úplné, kdyby k tomu nepatřila historka, která je ovšem pravdivá: Na začátku sedmdesátých let se ani Karel Velebný nevyhnul „komplexnímu hodnocení“. V rámci této kádrovácké prověrky musel napsat životopis se stanoviskem k událostem roku 1968. Jeho cimrmanovský styl se ale řediteli nelíbil, a proto musel text několikrát přepracovat. Ani v definitivní verzi se však nesnížil k sebemrskačskému poklonkování. V kopiích jeho životopisů a dodatků se např. dočteme: „V roce 68 jsem utrpěl poměrně těžkou autonehodu. Poležel jsem si v nemocnici ve Střešovicích skoro půl roku. V té době, i když samozřejmě do naší nemocnice také pronikaly všelijaké zprávy, jsem se v prvé řadě zabýval, a to chci sebekriticky přiznat, svým vlastním zdravím. Teď jsem již poměrně zdráv a začínám si budovat názory na současnou situaci. Mám jistě mnoho chyb a pravděpodobně moje názory také nejsou a nemohou být jedině správné, ale dočetl jsem se v denním tisku, že mnoho našich pracujících, i řada některých soudruhů byla pomýlena. A tak i já bych se nechal rád poučit, neboť jsem materiál tvárný, jako ostatně celý náš národ, a ještě více a lépe přispíval ke konsolidaci svou prací, rychlejšími tempy a větším množstvím synkop. Neboť jedině v takovéto konsolidaci vidím tu vytouženou metu a přál bych si, aby nejen moji žáci, ale i pracující inteligence měla veliké znalosti o moderním jazzu.“ (Za upozornění na tento skvost vděčím Mikoláši Chadimovi)