Historik Jiří Malínský se v dnešní eseji zabývá tématem československé televizní tvorby sedmdesátých a osmdesátých let. Do jaké míry vybrané seriály představují příklady socialistického humanismu, ptá se.
Dnes zapomenutá scénáristickodramatická autorská dvojice Jan Otčenášek (1924–1979)–zasloužilý umělec Oldřich Daněk (1927–2000) vytvořila dva vzájemně se doplňující seriály: klasický Byl jednou jeden dům I–V (1974), který je jedním z nejzdařilejších zpodobnění nejen první Československé republiky, ale i okupačního období; jakýsi dvojpól tu dotváří seriál Dnes v jednom domě I–IX (1980), který naopak usiluje o zlidštění života v anonymně působících mnohadomových (vchodových) řadových blokových zástavbách) sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. V obou případech byl jejich režisérem nedoceňovaný klasik československé televizní tvorby zasloužilý umělec František Filip (1930–2021), spolutvůrce dnes již vesměs klasických reprezentativních seriálových děl Jak šel Ferda do světa (1960), Sňatky z rozumu (1968), F. L. Věk (1970–1971), Zlá krev (1986), Cirkus Humberto (1988), Přísahám a slibuji (1990) vesměs evropské úrovně vedle desítek také špičkových nebo dobrých a závažných televizních inscenací a hraných filmů i dalších seriálů. Hudební doprovod složili zasloužilý umělec Jiří Malásek (1927–1983) a Jiří Bažant (1924–2011). Abych dotvořil dobovou krajinu vzniku druhého seriálu budu pokračovat ve výčtu dobových ocenění tvůrců a představitelů tohoto díla.
Lze-li první seriál charakterizovat jako historický, v druhém případě se jedná o svérázné součastnostní využití cyklického pojetí díla, které vlastně v závěrečných dílech poznenáhlu přechází do počátku souvislého časového toku z jakéhosi roku-bodu nula. Pokud by se hledala inspirace pro toto pojetí, v případě české kultury lze uvést Babičku Boženy Němcové nebo Nerudův Týden v tichém domě. Zadání o spíše utěšeném pospolitém životě v panelovém domě je zase v určité opozici vůči filmu Věry Chytilové (1929–2014, Panelstory aneb jak se rodí sídliště (1980). Prolínání normalizačních oficialit a všednodenního života podtrhuje zvolený podtitul díla Román pro obrazovku. Ve své podstatě je seriál koncipován jako mnohahodinový film volně dělený do 9 dílů trvajících zhruba 115–130 minut. Seriál uvozuje a rámuje průvodcovský výklad tlumočený vlastníkem proslulého sametového hlasu zasloužilým umělcem Václavem Voskou.
Tkáň tohoto televizního románu je tvořena sítí několika rodin žijících ve virtuální Brixiho ulici budovaného rovněž virtuálního sídliště Sojčí vrch. Důchodcovský pár Petrmichlových komunisty Josefa (národní umělec Martin Růžek) a Venduly (zasloužilá umělkyně Dana Medřická) doplňuje jejich svárlivý rodinný přítel Týfa (národní umělec František Filipovský). Dělnickou rodinu Pilichových tvoří hlava rodiny Otto (národní umělec Vladimír Menšík), matka Zdeňka (národní umělkyně Jana Hlaváčová); muže v ženském obležení hraje zasloužilý umělec Jaromír Hanzlík (dělník Slávek Kerfurt), jeho matku zasloužilá umělkyně Jaroslava Adamová (vedoucí kavárny Anežka Kerfurtová), Slávkovu sestru Myšku, nadějnou fotbalistku SK Slavie Praha, Ivana Andrlová, babičku Součkovou zasloužilá umělkyně Marie Rosůlková; příležitostné amatérské muzicírování Kerfurt provozuje s vysoce postaveným pracovníkem zahraničního obchodu Júliem Bednárem z Ružomberoku a občasným obyvatelem domu (národní umělec Július Pántik). Iniciativní domovní důvěrník zasloužilý umělec Josef Somr (Vojtěch Klimt) je vdovcem, který žije se svou 27letou dcerou Evou, funkcionářkou SSM a výpravčí metra (Daniela Kolářová).
Zajímavou dvojici tvoří archivář Josef Danda (zasloužilý umělec Radovan Lukavský) a jeho syn exaktní matematik Přemysl Danda (Josef Abrhám); jejich podnájemníkem je překladatel a neúnavný, již letitější donchuán Radek Zezula (své početné milenky oslovuje pro jistotu univerzálně dítě spanilé, protože si nepamatuje jejich jména /Eduard Cupák/); bližší okolí ovdovělého páru dotváří osobitá sportovkyně Alena (Regina Rázlová); novomanželé Krejzovi (komunista Rudolf v podání Václava Postráneckého a Jaroslava ztělesněná Hanou Maciuchovou; jejího zhýralého otce hrál národní umělec Vlastimil Brodský). Postarší manželský pár Strachotových vytvořili zasloužilý umělec Jiří Adamíra (Jiří) a Jana Šulcová (Jitka) a jejího problémového dřívějšího partnera, sochaře Venhodu zasloužilý umělec Luděk Munzar. Mezi nájemníky domu patří i stavbyvedoucí dotvářeného sídliště Sojčí vrch ing. Bonek Panc (Josef Vinklář), jeho žena Lída (Libuše Švormová) a její tchán Celestýn Panc (zasloužilý umělec Jiří Sovák) prožívající poslední dny staré a počátky rodící se nové zástavby; jeho osobní okolí dotváří také Pancova nepostradatelná sekretářka a kamarádka Slezáková (herečka a spisovatelka Ivanka Devátá). Bohatost palety postav nájemníků vchodu č. doplňují i osamělí harcovníci sociální kurátor Nouza (národní umělec Rudolf Hrušínský), lékařka dr. Frýbová (zasloužilá umělkyně Jiřina Jirásková) a dvojice recidivistů manželů Bernáškových (Otto Lackovič a zasloužilá umělkyně Luba Skořepová). To byl jen nepatrný, nutně subjektivní výběr z přepestrého složení lidského zázemí tohoto velkoryse pojatého televizního díla. Zevrubný výčet uměleckých ocenění komunistické éry je tu podáván proto, aby se co nejvýstižněji charakterizovala doba vznikání i prezentování tohoto díla; i to je dnes důležitou součástí současné úrovně historické paměti.
Obdobný postup je nutné volit i v případě recenzního posouzení hlavních dějových linií. První díl (Dobytí kóty 78) je věnován dokončování vnitřního vybavení domu v duchu „tradičních“ zvyklostí socialistického stavebnictví: dům se tyčí, bláto „ještě“ nezmizelo, bytové dekrety jsou uděleny, ale vnitřní řemeslnické práce váznou a pro chůzi na bydlišti jsou ještě poměrně dlouho nejvhodnější obuví holínky, případně vhodné kozačky. Rodina Petrmichlových je vnitřně rozkolísána: zatímco manželka na stěhování vnímá především jeho kvalitativní výhody (ústřední vytápění, teplou vodu, koupelnu, digestoř, výtah) manžel žije stále ve své malostranské nostalgii a touze po takřka každodenních zastaveních v lidové restauraci U vodnáře v kruhu letitých známých. Pro novomanželský pár Krejzových se otevírá možnost společného života namísto dosavadního mnohaměsíčního scházení se takřka na zapřenou. Na nové bydlení se těší i Dandovi, kteří však v zápětí po první prohlídce ztratí manželku i matku; byt tak budou obývat ovdovělý otec a osiřelý syn. Potíže se stěhováním napříč historickou Prahou prodělávají i další budoucí sousedé. Strachotovi vydají za stěhování „na spropitném“ dvě stě korun (v dnešních cenách kolem 3000 Kč). Stěhování v ještě syrovém domě se uzavírá před silvestrem. Zmatečnost a ráz „polotovarové doby“ včetně výkopů a charakteristického „nezbytného“ bláta jsou autory pojednány s takřka dokumentární přesvědčivostí.
Druhý „seznamovací“ díl (Loď vyplouvá) postupně představuje nové sousedy. Tajemně působí sociální kurátor Nouza, poněkud sebestřednou iniciativou se prezentuje Vojtěch Klimt, lehce samozvaný domovní důvěrník. Neméně záhadně působí i další osamělý obyvatel: dr. Frýbová. Bouřlivý silvestrovský večer propukne u Dandových, během nějž naplno vyhřezne rozpad manželství Zezulových, který přeroste do takřka dramatického sváru, který udiví i seznamovací Nový rok slavící sousedy. Atmosféru prvních dnů bydlení navíc „zkrášlí“ výpadek dodávek vody. „Dočasně“ přibude i nový obyvatel bytu Dandových Radek Zezule. V epizodní úloze se poprvé objevuje Nataša Gollová. Jaksi bokem se zvídavý divák dozví, že domovní správa „postrádá“ instalatéra, zedníka a údržbáře. Provoz, stále v blátě, zahajuje první budova občanské vybavenosti, kde své nové pracovní působiště nalézá pedikérka Zdeňka Pilichová. Stavbyvedoucí Panc si poprvé naplno uvědomuje slábnutí svého zraku; jeho malý syn se naopak seznamuje s českou verzí vesnické Noemovy archy, kterou před takřka pětašedesáti lety postavil na zahradě svého domu jeho pošetilý praděd. Ovzduší rodícího se sousedského soužití výstižně líčí základní projevy rodící se dobové sousedské pospolitosti (komunity).
Ve třetí části (Archa Noemova) se slábnutí Pancova zraku stává akutnější. V manželském soužití Krejzových se objevují první mráčky: dětinná radost Kobzové proměňuje až neuvěřitelně rychle původně téměř prázdný byt v podivné přeplácané antikvářství, jemuž vévodí koupě klavíru (velmi levného, jak tvrdí něžná část Kobzových), díky kterému nejdou pořádně dovřít dveře do obývacího pokoje a aniž by alespoň jeden z Kobzových na klavír uměl hrát; rozhněvaný Kobza posléze podléhá protentokrát něžným, upřímně láskyplným dětinnostem své milující choti. Porucha vodovodu přetrvává, jak ilustruje bezmocný povzdech ve frontě u cisterny „to snad zahyneme ve špíně“. Poprvé je svolána schůze občanských výborů sídliště Sojčí vrch. Ve čtvrtém dílu (Jízdenka do Bagdádu) se poprvé jako sousedé setkávají kolegové ze stanice metra C: ještě ne zcela sociálně dospělý sexuální atlet Slávek Kerfurt a dcera domovního důvěrníka, o dvě léta starší již zmíněná funkcionářka SSM Eva Klimtová. Na pokračující stavbě sídliště je instalován autonomní televizní okruh zlepšující koordinaci dalších prací výstavby. Pozornost nájemníků se soustředí na další pozoruhodnou aktivitu jejich souseda pracovníka úklidových prací veřejných prostranství Oto Pilicha v dobové oblíbené soutěži znalostí Deset stupňů ke zlaté; dělník poutá gradující pozornost nejen sídliště, ale i svých profesních kolegů nečekanou hloubkou svých znalostí o světovém divadle. Kerfurtova babička Součková dobývá jednu z údajně „pouze“ mužských domén, když v mariáši rozdrtí hravě zdatné karbaníky. Milostné sbližování Kerfurt–Klimtová zraje stejně jako přibývající jaro, které krášlí předtím tak nevlídné prostředí dostavovaného sídliště. Poněkud idealizovaný obraz rozličných zájmů a koníčků rodící se sousedské pospolitosti není autory seriálu nadsazen: i tak se v té době před 50 lety žilo.
Pátý díl (Radostné slézání katedrály) otevírá další pokračování milostné vazby K+K (Kerfurt Klimtová). Otec Klimt, zvyklý na partnerskou osamělost své dcery, i ženské trio Kerfurtových zvídavě komentují své dojmy z nečekaného páru. Perspektiva možné svatby v nich vyvolává oboustranně spíše zděšení. Zezulovy výlety k sériovému dítěti sličnému nabývají až groteskních momentů. U Kobzových se rodí první závažnější nedorozumění a u Strachotových se stupňuje stalking (obtěžování) prostřednictvím anonymních dopisů a přímého vydírání sochaře Venhody. Strachotová nakonec od manžela uteče, aby se k němu, vyděšena, posléze vrátila očekávajíc scénu; tolerantní choť však odpoví, že je svobodným člověkem a potrestá ji utřením nádobí, aby se nakonec se dvěma kufry vydal do Venhodova hradčanského kutlochu a odnesl zbytek manželčiných věcí. Krize Kobzových vrcholí; nakonec ji uhasí jeho nehodný zpustlý tchán, který svými zkraty bezděčně poukáže na podstatu věci; po jeho odchodu těhotná Kobzová, která slyšela manželův rozhovor s otcem, projeví touhu stát se také holkou do nepohody. Pokračuje i setkávání hudebního dua a jeho muzicírování (klarinet a bicí) a také pokračuje Kerfurtovo lidské bloudění (je uloven sličnou kolegyní v podání Lenky Holas Jakoubkové, profesní kolegyní jeho téměř „zatímní“ životní lásky). Zlézání katedrály individuálních lidských životů pokračuje i u Pilichů: Oto, kterého do soutěže postrčila jeho ctižádostivá manželka, se stává proti své vůli v podstatě pomyslnou „hvězdou“ okamžiku a bortí se mu jeho obvyklý způsob života. Toto kypění vášní a citů, ambicí větších i menších se odehrává na pozadí veřejného a společenského života té doby: dohasínající akce Z, dětského koloběžkového závodu i oslavy Prvního máje (prvomájovým průvodům se začínalo v té době říkat také existenční pochod).
Všednodennost života na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století jde svým krokem i v šestém díle Holka do deště. Zezulovy zálety pokračují a Krejzovi očekávají prvního potomka; jaksi v předstihu pořizuje nepoučitelná choť elektrický vláček, který má zkrášlit i manželův život. Zblízka také sledujeme obměnu názorné agitace, jejíž dosavadní atrakcí byl i nástrojař Krejza bojující až příliš přímočaře o optimalizaci výroby podniku, v němž je zaměstnán. Babička Součková (Marie Rosůlková) vysazuje u domovního vchodu stromky. Petrbokovi pohřbívají do výkopu svého odešlého psa; Panec se po operaci šedého zákalu vrací do života; Dandovi si opakovaně dopřávají vzájemně škádlivé kratochvíle se svým podnájemníkem. Ukazuje se, že do deště nemusejí být jen holky, ale že je to čas od času dobré i pro kluky. Asi nejpozoruhodnější na tomto intermezzu je postižení rodící se vzájemnostní všednodennosti nájemníků už ne tak zbrusu nové novostavby.
A tak se sedmý díl (Chybějícím neodpouštěti) jeví jako jakési završení dílu předcházejícího. Z nevinné prosby o domácí výpomoc vyroste Kerfurtovi pod rukama nechtěná nevěra v okamžiku, kdy se má završit jeho vztah s Evou Klimtovou svatbou. Přesvědčení „že se nic nestalo“ klopýtne o skutečnost a jeho vztah k Evě se tím výrazně zkomplikuje. Současně končí i Kerfurtovo krátké domácí muzicírování: Bednár se stěhuje natrvalo za svou rodinou do Ružomberoku. Pilichovi jeho nedobrovolná snaha přerůstá přes hlavu; nakonec se rozhodne přes své úspěšné účinkování v Deseti stupních ke zlaté předčasně ze soutěže vystoupit. Zprvu zhrzená manželka Zdeňka posléze doceňuje manželovu životní zralost a jepičí prestiž, která provázela jeho televizní účinkování. Uklidní se i nájemníci domu v Brixiho ulici a postupně i kolegové a nadřízení v jeho zaměstnání. Autorům se tu podařilo nenásilně postihnout základní rysy skutečné sociální dospělosti a životní zralosti.
V prověřování hodnot pokračovali autoři i v osmém díle (Obtíže sicilské obrany). Jejich vrcholem se stává hned dvojí nezdar-zkrat domovního důvěrníka Vojtěcha Klimta: nabídka sňatku Kerfurtově matce, podepřená jeho „pozoruhodným“ testem, ztroskotá, aby vzápětí podlehl v šachové partii ve své oblíbené dračí variantě sicilské hry třináctiletému soupeři (v Klimtově kuloárním podání smradovi) a vystavil se jeho soucitnému chování. Tolik potup je moc i na jeho jinak tak tuhou sebelásku: z abstinenta se stane na okamžik opilec a zhroucený muž rezignuje po vystřízlivění i na funkci domovního důvěrníka, o niž zprvu tolik stál. Otcovská autorita vůči dceři, jež nikdy nebyla zvlášť silná, také dozná úhony. Druhá šachová partie této části, obléhání mladého matematika Dandy, má svého druhu patovou koncovku: prvotní intrika, zaměřená na Zezuleho, sice ztroskotá, ale neméně žertovný protitah nedosáhne dál než k matematikovu znejistění za laskavého přihlížení ovdovělého otce. Dům v Brixiho ulici přestává být nepopsaným listem a postupně nastoluje novou historii jedné části typického „bůčkového“ (výraz Jana Buriana) pražského sídliště sedmdesátých let.
Vkotvení do rodící se historie seriálové pražské lokality vrcholí v závěrečném díle „Domov jménem Praha“. Eva Klimtová při setkání s babičkou Součkovou vstřebává malou lekci historické podoby aktuální ženské emancipace v nezapomenutelném podání Marie Maryčky Rosůlkové: „Chlap tě zlobí, zlob ho taky, sekýruje tě, sekýruj ho dvakrát, dneska jsme si rovni, ale co je to platný, dyž přece jenom vedle něho jste na tomdle světě doma.“ Tato všeobjímající realistická lidská vzájemnost se v seriálu objevuje prakticky ve všech nosných domácnostních liniích; je-li potřeba, jsou ženy v těžších situacích stejně zdatné jako jejich mužští partneři. Jsou to zkrátka holky do nepohody. Jako lidé do nepohody se vzájemně představují blíže i sociální kurátor Nouza a dr. Frýbová. Příležitostná krádež recidivistického páru Bernáškových se díky náhodě vyřeší sousedskou lidskou domluvou a zajímavým srovnáním lékařky, obírající se počátky radioaktivní léčby, a kurátora, svádějícího často předem prohraný boj o ty nepočetné, kteří se z vězení vrací přece jen do plnohodnotného občanského života. Zastřešující povahu má i vítězství sochaře Venhody v soutěži o výtvarné dotvoření sídliště, při které se jakoby mimochodem vyřeší i bolavé místo Strachotových: manžel prokáže důvěru své ženě, která tentokrát už lidsky neklopýtne. A tak smrt, která překvapí babičku Součkovou, jaksi vplývá do rodícího se řádu času a děje sídliště Sojčí vrch; prakticky paralelní narození mladší Krejzové, uzdravení stárnoucího Petrmichla z těžkého, téměř beznadějného onemocnění a zralá svatba dědečka Celestýna Pance, který tak zůstává na milovaném venkově i přes urbanistickou zkázu vícegeneračního Pancovic domu, dále dotváří tuto rodící se posloupnost vlastně mikrokomunity svého druhu. Naději latentně (symbolicky) zahrnuje i odlet Slávka Kerfurta na vytouženou patnáctiměsíční montáž do třetího světa (kolektivního Jihu).
Autorský záměr neformálně postihuje poslední Voskův komentující a současně tento díl uvádějící vstup: „Na počátku bylo nepříliš zajímavé místo na mapě naší země, jemuž se od nepaměti říkalo Sojčí vrch. Nic se neví o sojčím dramatu, které dalo našemu místu jméno; z hlediska archeologického tu nikdy nebyl nalezen ani jediný úlomek pazourku, střepiny nádoby, prostě cokoliv, co by naznačovalo, že tu kdy bydlel tvor hrdě nazývaný Homo sapiens. Potom, hodinu jízdy koňmo odtud, začalo v laskavém údolí řeky vyrůstat město. Rostlo co do krásy i významu, jeho brány se stále častěji stávaly cílem nepřátelských nájezdníků, jeho uličkami přímo svištěla historie. Ale tady, na Sojčím vrchu, svištěli jen sysli a kuňkaly žáby. Pak se město rozhoupalo k pochodu, úspěšně zteklo pár údolí a návrší a trochu se přiblížilo k tomuhle království žab odedávna požívajících plesnivého pohostinství jezírek. A teprve nedávno, z hlediska historie před okamžikem, se začala psát historie Sojčího vrchu.“ Není sporu o tom, že historie sídlištní lokality je tak trochu soustředěnou historií své doby a země, jejíž je ta lokalita podřazenou a v něčem tak trochu současně i nadřazenou součástí.
Podrobné líčení vzájemně se prolétajících příběhů a životů rodin obývajících řadový dům v pomyslné Brixiho ulici bylo založeno jako jakési pozitivní vyústění předcházejícího seriálu Byl jednou jeden dům, které již také zahrnovalo obdobnou tendenci v druhém případě vyjádřenou již zmíněným podtitulem román pro televizní obrazovku. Balanc mezi požadavky na politickou angažovanost a snahou alespoň poněkud postihnout styl a možnosti života v sídlištní struktuře však vyzněl poměrně pozitivně především zásluhou mimořádné umělecké dispozice tvůrčího tria Daněk–Otčenášek–Filip. Všednodennost heslovitě naznačená při analýze jednotlivých dílů poskytla dostatečnou příležitost pro tvorbu početných přesahových scén i výstupů; dnešnímu divákovi na YouToube navíc dává jedinečnou příležitost vidět více méně celou galerii špičkových českých a ve dvou případech také soudobých slovenských osobností československé Thálie třetí čtvrtiny minulého století. Zachycení klíčových poct komunistické éry – titulů zasloužilých a národních umělců – vyjadřuje, opakuji, i míru jejich vrostlosti do režimního prostředí té doby.
A tak zbývá poslední bod: vysvětlení otazníku v názvu této pozdní recenze. Pocit, že zobrazení životní plnosti, byť místy poněkud idealizované (na druhé straně jsou tu podána zdařile i méně potěšitelná specifika dobových socialistických sídlišť) jaksi mimochodem postihuje to, čemu se v teorii před listopadem říkalo socialistický životní styl, není úplně neoprávněný. Ale právě pro ty konstatované podmiňovací kumulované zápory v předcházející větě i pro omezený počet let, který předlistopadovému rudému čtyřicetiletí zbýval, i pro určitou virtualizaci patrnou v syžetu i scénáři seriálu, jsem považoval za nutné dosadit do této recenze onen tázající se otazník.