Michal Ševčík se ve své eseji vrací k odkazu politologa Vladimíra Čermáka a zdůrazňuje, že demokracie není režim, ale způsob života, jenž si musíme znovu a znovu zasluhovat.
Otázka demokracie – velký příspěvek do politické teorie i praxe od zakladatele moderní české politické vědy, prof. Vladimíra Čermáka čtu pátým rokem a vím, že jsou to svazky, které nemohu nikdy dočíst. Je to dialog, který se mění s věkem a zkušenostmi čtenáře a přiznám se, že zrovna Čermákovo dílo má obrovskou hodnotu v nejen personalistické tradici českého filozofického myšlení vedle např. Boženy Komárkové, Josefa L. Hromádky, Pavla Flosse nebo marxistů sui generis jako byl Vítězslav Gardavský.
V českém veřejném prostoru často užíváme slovo „demokracie“ s jakousi samozřejmostí, která málo odpovídá jeho původní závažnosti. Demokracie se stala mantrou, etiketou přilepenou na režim, jehož podstatu dnes zodpovědně málokdo promýšlí. Volby, parlament, ústava, pluralita – to vše jsou důležité znaky demokratického uspořádání. Ale to je žalostně málo. Demokracie není dána jen formální strukturou, nýbrž vnitřní kvalitou společenského života, hloubkou občanského vědomí a mravní odvahou jednotlivce. Tuto tezi ve svém monumentálním díle Otázka demokraciepředložil filozof, politolog a bývalý ústavní soudce Vladimír Čermák. Neučinil tak z pozice akademického pohodlí, nýbrž ve vnitřním exilu normalizačních let, kdy nad demokracií nejen visel otazník, ale kdy její samotná artikulace byla určitým aktem osobní statečnosti.
Čermákovo pětisvazkové dílo, napsané v sedmdesátých a osmdesátých letech a vydané až po roce 1989, je výjimečným příspěvkem k evropské politické filozofii. Nelze jej redukovat na politologickou učebnici, ani chápat jen jako opozici vůči totalitě. Je to dílo filozofické, antropologické, kulturně kritické a v hlubším smyslu také existenciální. Není to jen „teorie demokracie“, ale spíše její duchovní genealogie, která hledá odpověď na otázku, co demokracie znamená pro člověka jako bytost, která chce žít svobodně, ale zároveň eticky, odpovědně a ve vztahu k druhým.
Východiskem Čermákova přístupu je radikální otázka: Kdo je člověk? Bez odpovědi na tuto otázku, říká autor, nelze zodpovědět otázku demokracie. Demokracie totiž není systém, který by mohl fungovat bez přesvědčení o hodnotě lidské důstojnosti. Není-li člověk svobodnou, tvořivou, ale i morálně odpovědnou bytostí, pak žádná demokracie není možná. Z tohoto důvodu je druhý svazek Otázky demokracie, nazvaný prostě Člověk, nejzásadnějším z celého cyklu. Čermák zde formuluje svůj antropologický základ: člověk jako svobodný, ale nikoli svévolný, jako autonomní, ale nikoli izolovaný, jako bytost schopná odpovědnosti. Demokracie, která nevyrůstá z tohoto obrazu člověka, se dříve nebo později zhroutí – buď se promění v technokratickou správu nul a jedniček (což se nám nyní děje v ČR a západní Evropě – jsme dobří/špatní, prozápadní/proruští, vaxeři/antivaxeři atp.) nebo podlehne manipulativní moci autoritářství.
Čermák se otevřeně staví proti redukcionistickým modelům, které demokracii chápou čistě institucionálně nebo procedurálně. Jakkoli si váží liberálních mechanismů, jako jsou dělba moci, právní stát nebo pluralita médií, trvá na tom, že tyto struktury musí být naplněny hlubším smyslem. A tím smyslem jsou hodnoty, které nyní mnoha lidem zní abstraktně, vzdáleně a nereálně – pravda, spravedlnost, solidarita, úcta k člověku. Pokud se z demokracie vytratí hodnotové ukotvení, zůstane jen prázdný rámec, do nějž lze vložit cokoliv – včetně antidemokratických obsahů. Totalitní režimy a dnešní směřování jednoho morálně správného výkladu nám dávají velkou lekci.
Jedním z nejpozoruhodnějších prvků Čermákovy koncepce je jeho pojetí společnosti jako dynamického prostoru střetu tvůrčích a destruktivních sil. Demokracie podle něj nikdy není stav, který by bylo možné jednou provždy garantovat. Je to nestabilní rovnováha, neustálé napětí, v němž vítězství tvůrčích sil nikdy není definitivní. Zápas mezi svobodou a jejím ohrožením je trvalý. Demokracie tak není triumf, ale proces – stav nehotovosti, v němž si lidé musí neustále klást otázku po smyslu, cíli a prostředcích společného života.
Tento důraz na esencialitu demokracie je v ostrém kontrastu s jejím běžným, byrokratickým pojetím. V mnoha moderních společnostech se demokracie redukuje na pravidelné volby a fungování správních orgánů. Čermák však připomíná, že to nestačí. Demokracie se odehrává v každodenním životě: v jazyce, v dialogu, ve vzdělání, ve schopnosti naslouchat a respektovat druhého. Kdo vnímá demokracii jako danost, ztrácí schopnost ji chránit. Kdo ji žije jako otázku, ten se stává jejím skutečným nositelem. Tato filozofie je zároveň hluboce etická. Čermák nevidí člověka jen jako „voliče“ nebo „subjekt práva“, ale jako bytost svědomí. Demokracie podle něj začíná tam, kde si jednotlivec uvědomí svou odpovědnost – za pravdu, za druhé, za svět, ve kterém žije. Proto je otázka demokracie ve skutečnosti otázkou svědomí. A právě proto je tak náročná. Není to ideál, který by bylo možné zmechanizovat, ale závazek, který je třeba neustále obnovovat.
Z této perspektivy se Čermák stává kritikem i současné demokracie – té, která se uzavřela do institucí, ale ztratila svou lidskou hloubku. Jeho texty, psané v době 70. a 80. let, mají podivuhodnou aktuálnost v době (ne)svobody. Varuje před tím, že demokracie se může rozpadnout i tam, kde formálně přežívá – pokud ztratí obsah. Demokracie se může stát fasádou, za níž se skrývá bezduchý konzum, technologická kontrola nebo manipulace. Čermákovo dílo nelze uzavřít do rámce jedné interpretace. Je to intelektuální labyrint, ve kterém se čtenář neustále vrací k základním otázkám. Jak žít společně bez donucení? Jak zachovat svobodu bez chaosu? Jak spojit individuální autonomii s potřebou solidarity? Tyto otázky nemají jednoduché odpovědi. A právě proto je Otázka demokracie dílem mimořádným – neboť nás nenutí věřit, ale přemýšlet.
V čase, kdy je demokracie opět vystavena vnějším hrozbám i vnitřní únavě, kdy občanská angažovanost slábne a pluralismus se mění v tribalismus sociálních bublin, stojí za to se k Čermákovi vracet. Ne jako k ikoně, ale jako k mysliteli, který nás vede zpět ke kořenům. Jeho dílo není návodem, ale mapou. Ukazuje, že demokracie není nikdy hotová, že je vždy před námi – jako výzva, jako otázka, jako cesta.
Čermák nám nakonec zanechal odkaz, který nepatří jen do akademických knihoven, ale především do našich myslí a svědomí. Demokracie není režim, který jsme jednou získali. Je to způsob života, který si musíme znovu a znovu zasluhovat. Ne tím, že ho proklamujeme, ale tím, že ho žijeme – s odvahou, se smyslem pro pravdu a s vědomím, že i největší hodnoty zanikají tehdy, když přestaneme klást otázky.