Historik Jiří Malínský píše o koncepci politických stran, jak ji definoval před první světovou válkou budoucí československý prezident Edvard Beneš. V čem je dnes aktuální?
Dnes a denně jsme konfrontováni s truchlivými a odpudivými znaky soudobého nejen českého veřejného života. Může to být jen můj ošidný pocit, nicméně oproti nadějím počátku devadesátých let, v nichž se zdálo, že Evropa – i ta neunijní – se rozlétá k novým obzorům, je to v každém případě poněkud tvrdé přistání spojené s nemalou deziluzí.
Chtělo by se říci nihil novi sub sole (nic nového pod sluncem). Další řádky tohoto výkladu vám z těch zbývajících iluzí seberou ještě víc. Tato habilitační práce druhého československého prezidenta prof. Edvarda Beneše Funkce politických stran (1912–1914) je i dnes mimořádně aktuální. Zvlášť současně ovšem i dnes znějí pasáže její druhé části Povaha politického stranictví (s. 157–175). Nádech starožitnosti ve stylu tehdy ještě ne třicetiletého Beneše na tomto pocitu nic podstatného nemůže změnit.
Pochmurně zní již úvodní pasáže tohoto krátkého textu (mějme na paměti rok jeho vzniku): „Nemáme politické kultury. Je žalno a stydno vážnému člověku při pohledu na náš veřejný život, při pohledu na to rozdrásané, zpustošené, nekulturní, mrzkými vášněmi a špinavými, malichernými zájmečky ovládané prostředí.“ (s. 157). Zděšený mladík pokračuje dále neméně pádně: „Není však a nebylo také politické výchovy – a není jí dodnes.“ (s. 157)
Zajímavě zní i Benešovo vyjádření mravního rozměru demokracie: „Co je demokracie? Demokracie je společenská soustava, kde se musí každý živit poctivě prací svých rukou. Feudalism, absolutism, monarchism právě naopak dával jedněm možnost žít na útraty druhých. A tudíž v dokonalé demokracii musí být takové instituce, jež by nutily každého pracovat a zároveň brát podíl na řízení organisace společenské, na správě společnosti (byla by tu správa, a nikoli vláda lidu). A dále v demokracii vedle institucí musí být lidé, kteří jsou proniknuti ideály demokracie: nežít na útraty jiných, nýbrž k dobru sebe i jiných.“ (s. 157–158, podtrhl JM).
Duchovní (ne volebně kalkulační) rozměr demokracie skomírá. Dobově současná demokracie je ve svém současném stavu lidosprávou, ne však lidovládou. I se špatnými institucemi – dovozuje autor – lze slušně vládnout; zcela nemožné je to však, vládnou-li jimi rovněž špatní lidé. Nikde to není tak patrné jako na politickém stranictví. Vládnout však lze jedině prostřednictvím politických stran a vůdčích osobností. Nastávající docent dále dovozuje: „… co to znamená mít vliv a býti vůdcem v demokracii? Jak vůdce a vlivný činitel je a může být pravým demokratem?“ (s. 158).
Vnější působení – lidospráva – má podle EB hmotnou povahu; i politické vedení je možné znamenat jako „práci jako každou jinou a že to není obohacování se, vydírání peněz, zneužívání ovládaných“ (s. 158); je to vlastně také poctivost. Povahu vnitřního, mravního vedení vyjasní dotaz „jak vede a vykonává vlivný umělec, vědec, básník? Politik-demokrat je a má být právě takovým vůdcem, jakým je tvůrčí básník, umělec, vědec. Pracuje právě tak jako oni. Rve se životem, prodírá se jím …“ (s. 158). Denně musí překonávat sama sebe, své vášně i pudy. Takový politik nezná volbu za popularitou. „Takový je pravý vůdce-demokrat. A jen tak v pojmu tom není vnitřního rozporu.“ (s. 159). Masy v takovém politikovi podle EB vidí vlastní ztělesnění: „Žijí s ním a v něm, a on s nimi a v nich.“ (s. 159).
Politické strany (Beneš má na mysli dobu bezprostředně předválečnou předcházející první světovou válku) dělí na dva autonomní celky vnitrostranických souborů: vůdčí menšinu ztělesňující stranu a participující na výhodách prakticky-fakticky většinově; ostatní členové plní úlohu trpného subjektu a jakousi první linii mezistranického politického zápasu a bojů všedního dne. Tak vzniká vnitrostranická oligarchie (skupina kolem vůdců-předáků), menšina vládnoucí nejcyničtějším znásilňováním a bohatnutím směřujícím k dosažení sobeckých často, vysloveně egocentrických osobních cílů.
Strana je pro Beneše místem, v němž se soustřeďují právě problémy a nesnáze demokracie. EB dále zpřesňuje: „A jak hned patrno, nemluvím proti demokracii, nýbrž proti špatné demokracii a polodemokracii. Nejen reformy volební a reformy institucí je nám třeba, ale především lidí, obrozených lidí, vpravdě demokratickýchlidí potřebuje pravá demokracie.“ (s. 159) Totéž platí i pro straníky (členy stran – JM), protože jsou potenciálně nebezpečnými lidmi.
Průměrný straník je slabý pro svou silnou citovost. Politické přesvědčení není pro svou podjatost silné; doplněno o jeho lásku ke „své“ straně a viditelnou štítivost ke členům jiných stran vede k nesnášenlivosti a nespravedlnostem. Součástí tohoto vybavení je macchiavellismus a neomylnosti. Takto definovaný straník je přirozeným Benešem zakotveného pojmu polodemokracie. Tím se druhý československý prezident dostává psychologii strany a straníka.
V moderním demokratismu, vzešlém z osvícenství, tíhnoucím k rovnosti (egalitářství), rozhodují masy. Důraz není kladen na individuální rysy, ale na abstraktně pojaté lidství. Rozhodnutí jsou činěna na základě hlasování většiny. To je obsahová náplň metody politické práce: všeobecné rovné právo hlasovací pro všechny otázky a důsledně zastávaná zásada většiny. „Ale tu nastává,“ uvádí dále budoucí ministr a prezident „nová nesnáz: davy jako shluky širokých a nepřipravených vrstev nejsou povolány rozhodovat.“ (s. 161; jistou variantou jsou referenda – JM). Odborné znalosti není možno nahradit. Davy (veřejné mínění) jsou proto vedeny zájmy a city. Zranitelnost úsudku davů, vedených citem, je zřejmá (viz hitlerovské dvanáctiletí v Německu nebo oblouzení Stalinem dlouhá léta po jeho smrti). Lidé, zruční v těchto technikách oslovování davu se tu pohybují s nebývalou jistotou a často i úspěšností: „Proto demokratism je půdou pro demagogy, křiklouny, bezohledné, v prostředcích nevybíravé, nejemné a hrubé, osobními cíly vedené veřejné pracovníky.“ (s. 161)
Úzce to souvisí s úsilím strany dosíci většiny. Počtu hlasů je za těchto okolností podřízeno všechno. K popsaným sociálním prvkům přistupují prvky individuálně duševní. Každý straník se orientuje na úspěch své strany. Jak EB dodává „nejsa kontrolován, zvrhne se nutně ve velikou řadu největších nectností.“ (s. 162) Národotvorné ideály a hodnoty, silná citová pouta vížící straníky doby vzniku tohoto Benešova díla, mohou být nebezpečné, pokud nejsou poutány rozumem a úsudkem. Souhrn obou zmíněných složek v psychologii politických stran upozornil na dva důležité znaky jejich psychologie: na jejich absolutističnost a despotičnost. V praktické politice tak zásada většiny znamená všecko nebo nic.
Zásada většiny je tak pečetí moci. Vlastnictví-monopol moci je tak svého druhu vlastně právem. Z toho také plyne onen despotismus a moc. Toto nezkrotné sobectví je podle Beneše politickému stranictví nejpřirozenější. Zásada většiny připouští a ospravedlňuje vše; proto také vylučuje dohodování a ústupky a vede k neústupnosti, nesnášenlivosti a fanatismu. Pro straníka setrvávání na těchto pravdách přináší řadu rozličných výhod. Připustit alespoň dílčí oprávněnost názorů a přístupů druhé strany znamená, že si stranou druhou – a to vše se příčí zásadě většiny.“ (s. 163) Souhrn těchto vlastností hraničí s fanatismem. To je také stranické neomylnictví.
Z toho plyne i jeho neobjektivnost. Platí to i pro vědu: díky tomu „Vědec posledního řádu octne se rázem mezi nejlepšími z nejlepších, práce bezvýznamné a bezcenné dostávají se na vysoká místa, kritika vědecká nasadí si stranické brýle a nezná sebe menšího ohledu k zásluhám či nezásluhám, k práci či nepráci, k vědě či pavědě.“ (s. 164) Do značné míry to platí i pro literaturu a umění. Obdobně působí i opačný přístup k politickým stranám a priori kritizující buď aktivity protivné strany, nebo obdobně nakládá s činy a názory jinostraníků. „To vše je možné jen proto, že strana je neobjektivní: na sebe a své béře měřítko neobyčejně mírné, na stranu druhou a straníky jiné měřítko neobyčejně přísné a vysoké.“ (s. 165) A EB uzavírá: „Shovívavost a zamlčování, omlouvání a vykrucování v takovýchto okolnostech anebo zase krajní přísnost je přímým důsledkem této stranické neobjektivnosti.“ (s. 165)
Účelovost a lživost podobných postupů se projevuje zejména při změnách vzájemných vztahů politických stran: vady se zapomínají, kritika se stává účelovou minulostí; projevuje se to i v mezistranických (mezičlenských) vztazích. Jsou to oboustranné konjukturální vztahy. „Proto se zapomene straně nepřátelské hned všecka její minulost. A byť to strana z opatrnosti nedávala najevo přespříliš – srdce straníků jejich je straně druhé získáno jedním rázem, vzniká pomalu příznivější nazírání, vznikají „politické sympatie“ – zapomíná se, omlouvá se. Je to nejzajímavější rys straníkovy psychologie vůbec.“ (s. 166) Je to také, uvádí tehdejší mladý intelektuál, výraz straníkových citových změn. Nemalou úlohu přitom hraje straníkovo osobní sobectví spojené s jeho nezastíranou lhavostí.
To všechno nemůže u napadených nevyvolat pocity ohrožení a uražení. „Tím duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení. Vše oceňuje se ze zorného úhlu stranictví. Vše musí projít stranickým sítem; teprve pak může se tomu dát uznání nebo to zavrhnout. Stranictví tak nenechává nikomu a v ničem svobody.“ (s. 167) Není společenská sféra, kam by svou destruktivností nedosáhlo. Zasahuje i v nejvnitřnějších částech jednotlivcovy osobnosti. Velmi často selhává i varovná až křiklavá prevence. „Stranictví stává se krátce složkou osobnosti každého jednotlivce a vnější okolnosti působí, že je nezadržitelné, že nelze si je nikde odmyslit, že jednotlivec žádný od něho nedovede abstrahovat.“ (s. 167)
V těchto situacích také proto není daleko k přímému podvodu, lži a klamu. Od nedoceňování a neobjektivního zhodnocování a přeceňování vlastních lidí spěje destrukce kritického myšlení níž a níž na mravní stupnici. Nastupuje manicheistické (černobílé) schematické vnímání nejen politické sociální skutečnosti. Takto postižen je i svět vědecké sociální sféry. Výčet forem těchto destrukcí je nepřeberný. Velký podíl na tom mají média, nejen hromadné sdělovací prostředky. „A tak lhát, překrucovat, podkládat nekalé úmysly, špinit, tupit a utrhat na cti jest něco nanejvýš běžného a obyčejného v denním boji stran o každou duši, o každého hlasujícího jedince v nevzdělaných, nekompetentních masách.“ (s. 168)
Beze zbytku se propadá macchiavellismu, pro nějž neexistují mravně nepřijatelné metody, postupy a zábrany. Zejména jsou takto postiženy krajní (extrémistické) strany. „S tím úzce souvisí úloha, kterou tu hrává ve všech téměř státech vláda, policie a špiónství. Nebývá řídkým zjevem, že vláda a policie nasadí do stran lidi, jež platí a podporuje a jichž užívá ke svým cílům, aby v příhodné době vyšla prostřednictvím jiné strany s aférou na veřejnost a stranu sobě protivnou rozdrtila.“ (s. 169) Techniky neseriózních médií dosah a účinnost těchto hnilobných procesů benešovské takto chápané špatné demokracie dále rozvíjí a posiluje. Posiluje se tak emocionální ráz vzájemných útoků soupeřících politických stran.