Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje historickému svědectví Arthura Koestlera, které vypráví o sovětských represích stalinského období.
Výslechy
Ze vzpomínek ho vytrhlo odvedení na první výslech. Byl překvapen: dostal se do rukou svého někdejšího spolupracovníka Ivanova. Příslib možné záchrany života z úst čekisty (říkali si tak i vyšetřovatelé NKVD) Rubašova neuklidnil. Nešetřil kritickými výroky: „Promiň, jestli to zní pompézně, ale věříte skutečně, že za vámi lidé ještě stojí? … Jinými slovy – v těch dobách jsme tvořili dějiny. Teď děláte politiku. To je celý ten rozdíl.“ (s. 68) Ivanov osciloval mezi bodrostí a pro něj stroze závazným plněním „výroby procesu“. Její základní „technologie“ byla standardní. Romašov se z obvinění dozvěděl, že je členem protistranické opozice. Bylo mu připomenuto i jeho působení ve funkci vedoucího sovětské obchodní delegace v Belgii a to i včetně jeho popravené sekretářky Orlovové, s níž měl milostný poměr. Údajné zrazování ho provázelo i během působení ve funkci ředitele Státního hliníkového trustu. A Ivanov dodal: „Nerozumím ti. Před půlhodinou jsi pronesl řeč plnou vášnivých výpadů proti naší politice. Zlomek z toho tě stačí vyřídit. A teď popíráš prostou a logickou dedukci, žes patřil k protistátní skupině, o čemž stejně máme důkazy.“ (s. 73) Jahůdkou na dortě bylo Rubaševovo obvinění z přípravy atentátu na čís.1 (Stalina).
Následovalo pohlazení: u výslechu prozatím chyběl zapisovatel. Hned bylo také nalezeno předem připravené řešení: „Napíšeme tam, že se doznáváš, žes od roku toho a toho patřil k takové a takové protistátní skupině, ale důrazně popíráš, že bys byl organizoval nebo připravoval atentát, ba naopak, jakmile ses dozvěděl o zločineckých a teroristických plánech skupiny, že jsi z ní vystoupil.“ (s. 74) Ivanov dokonce připustil, že oba aktéři výslechu se mohli setkat i v opačných postaveních. A dodal: „Nemůžeme si dovolit zdržovat se právnickými finesami. Nedělal jsi to kdysi právě tak? (s. 75)
Nabídka alternativního trestu zněla na dvacet let s cukrem amnestie po třech až pěti letech výkonu trestu s možností návratu do veřejného života. Nádavkem Romašov dostal čtrnáct dní na rozmyšlenou. Výňatek z Romaševova deníku naznačil základní směr jeho úvah: „Učíme se z dějin mnohem důkladněji než ti druzí. Lišíme se od nich ode všech logickou důsledností. Víme, že v dějinách nezáleží na ctnosti a že zločiny zůstávají nepotrestány, ale že každý omyl přináší důsledky a mstí se až do sedmého pokolení.… Skutečnost je to, že už nevěřím ve svou neomylnost, a proto jsem ztracen.“ (s. 79 a 80) Ivanov si během setkání se svým podřízeným Gletkinem liboval, že Romašov je „načat“ a jeho zlomení že je otázkou krátkého času.
Přechodně se ovšem Romaševova situace podle Koestlerova líčení zlepšila. Dostal papír, tužku, mýdlo a ručník. Současně získal vězeňské peníze s možností nákupu zboží ve vězeňské kantýně. Psal si poznámky; motivem byla potřeba utřídit si myšlenky: „Romašev si vždycky myslel, že se dobře zná. Neměl mravní předsudky, a proto si nedělal iluze o jevu zvaném první osoba jednotného čísla a měl za prokázané, že tento jev je obdařen určitými impulsy, které si lidi obecně neradi připouštějí.“ (s. 85) Jeho vnitřní monology se měnily ve zvláštní dialogy. Obíral se i Ivanovovou osobností. První osobu jednotného čísla nazýval – ve shodě s dobovým vnitrostranickým většinovým míněním – gramatickou fikcí. Byl si opakovaně – v duchu Koestlerova podání – vědom faktu, že mu zbývá několik posledních týdnů života. A s tím souvisely i úvahy o jeho sekretářce Orlovové z doby působení na obchodním zastupitelství. Posléze se – stejně disciplinovaně jak pracovala – stala jeho milenkou. Bylo to v čase druhého moskevského procesu; ze zdí zastupitelstva zmizela fotografie členů někdejšího leninského politbyra. Měnilo se i složení knihovny; vyřazené svazky nahrazovaly nové „nezávadné“.
Orlovová se však stala předmětem perzekuce. Jejich intimní kontakty prakticky ustaly poté, co jí byla udělena důtka s výstrahou. Hlavním důvodem těchto ostrakismů bylo zatčení jejího bratra a švagrové-cizinky. Za několik dnů byla ona a další pracovník vyslanectví odvoláni. Její němá prosba o pomoc, vyslaná k Rubašovovi, zůstala oslyšena. Posléze byla popravena. „Obětoval Orlovovou, poněvadž jeho život byl pro revoluci mnohem cennější. Tento argument rozhodl, tím ho přátelé přesvědčili. Povinnost přežít v zájmu budoucnosti je mnohem důležitější než zásady maloměšťácké morálky.“ (s. 98)
Soud a poprava
Při stříhání u vězeňského holiče mu byl papírkem doručen lapidární vzkaz: Zemři mlčky (s. 98). Jedenáctý den nedobrovolného pobytu za branou se Rubašov poprvé dostal na vycházku. Viděl tváře svých sousedů z vedlejších cel. Den před vypršením Ivanovem stanovené lhůty vycítil ve vzduchu pronikavou změnu. Sousední číslo 402 mu sdělilo důležitou zprávu: dnes v noci se konají popravy. Popravovaným byl také bývalý námořník z Křižníku Poťomkin, velitel východního loďstva, Rubašovův spolubydlící z vyhnanství na konci nultých let Michail Bogrov (tímto jménem ho nadal Koestler). Vyvádění vnímané klíčovou dírkou zůstalo v Rubaševově paměti až do data jeho rychle se blížící popravy.
To bylo další stádium přípravy psychologického Rubašovova zpracování. Někdejší spolupracovník Ivanov ho navštívil v cele, aby ho přesvědčil o objektivní správnosti kapitulace. Jádro jeho argumentace v umělecké fikci Koestler formuluje následujícím způsobem: „Čte Machiavelliho, Ignáce z Loyoly, Marxe a Hegela, je chladný a nemilosrdný k lidstvu – z čirého matematického milosrdenství. Je odsouzen k tomu, aby vždycky dělal to, co se mu nejvíc příčí: musí se stát vrahem, aby mohlo vraždění přestat, musí obětovat beránky, aby už nebyli další beránci utráceni, musí bičovat lid knutou, aby je naučil, že se nesmějí dát bičovat, musí se zbavit všech ohledů ve jménu vyšší ohleduplnosti a musí riskovat nenávist lidstva, protože je miluje …“ (s. 114) Klíčové sloupy Romašovova odporu-kapitulace se promítají do vyšetřovatelovy snahy přimět ho, aby na základě smyšlených zločinů dobrovolně odsoudil sám sebe. Fyzické mučení se v Koestlerově umělecké fikci-rekonstrukci nekoná – jde stranou. Není potřeba.
Ivanov si libuje, že doposud odolal neřesti soucitu. Vydírání vrcholí: „Připusťme, že humanismus a politika, úcta k člověku a společenský pokrok jsou neslučitelné. Připusťme, že Gándhí je pro Indii katastrofa, že čisté ruce při volbě prostředků vylučují politickou akceschopnost.“ (s. 120) navazuje Romašov. Relativizace morálky, šokující a bolestná, je v Koestlerových úvahách odrazem jeho osobních zážitků ze španělské občanské války, i hořké zkušenosti z moskevských procesů (byly podivnou „šlehačkou“ na pozadí dalších protiprávních aktů té doby v zemi sovětů) a z hluboké hodnotové krize, která z toho všeho rezultovala.
Navíc to bylo spojeno s překvapením. V kanceláři seděl místo Ivanova jeho dosavadní podřízený Gletkin. Na úvod výslechu stručně Rubašov prohlásil-uvedl: „Učiním vše, čím posloužím straně.“ (s. 139) Oficiální žaloba se vyznačovala obtížně uvěřitelnými kauzami korunovanými záměrem atentátu na č. 1. Rubašov se v následné reakci snažil manévrovat a uhýbat. Zcela v intencích svého deníku a následného dopisu. Gletkin jako protiargument využil jeho předcházející dvě sebekritiky. Jeho pozice rychle tála; Gletkinův postup byl nesmlouvavý a bezohledně svíravý. Relativizován byl i rozsudek nad zdánlivě jasným případem Orlovové. Ve svých soudech a odpovědích se někdejší revolucionář ztrácel stále více. Obdobně si vedl v konfrontacích s dalšími obviněnými, kteří na tom byli obdobně jako on. Výslechovou místností vládl všudypřítomný neskrývaný strach.
Ponurá noční seance končí. Rekapitulace základních poznatků, či spíše jejího pomyslného kompasu, je jednoznačná (stejně dobře ji zná i vězeň). Romašov se ještě pokouší o odstup: „ještě“ si to rozmyslí. Intelektuálně rozkošatělý někdejší stranický filozof z nenadání končí a nastupuje próza. Neústupný a útočný byrokrat-buldok Gletkin. Doposud Ivanovův podřízený. Do deníku si Romašov následně poznamenal: „Kdokoliv nechce dostat závrať, musí se snažit pochopit zákon těchto výkyvů. V dějinách můžeme vysledovat kyvadlový pohyb: vede od absolutismu k demokracii a od demokracie zpět k absolutistické diktatuře … Teoretikové socialismu mylně věřili, že intelektuální úroveň mas neustále a rovnoměrně vzrůstá. Proto stojí bezmocně nad posledním výkyvem, nad ideologickým sebezmrzačováním národů.“ (s. 126 a 128) A dodal: „Pocity jako osobní hrdost jsou předsudky, které existují jinde proti určitým formám sebeponížení; pocity osobní únavy, nechuti, hanby musí být od kořene vymýceny.“ (s. 129)
Tyto úvahy, posléze obsažené v jeho dopise státnímu prokurátorovi, vyústily do odvolání Romašovova dosavadního opozičního postoje a vedly k doznání „vlastních omylů“. Revoluční minulost, vysoké funkce a přímá účast v revoluci ztratily v této chvíli i pro Romašova dosavadní váhu a smysl. Někdejší intelektuální elita strany ztratila svého dalšího představitele. Dogmatický, sektářský kult osobnosti (tak se stalinismu říkalo na přelomu padesátých a šedesátých let) provázený základním katechismem pověstného Stručného kursu byly nejsilnější sloupy vůdčího postavení čísla 1. Ivanov však nepřicházel. Místo něj do cely vstoupili dva uniformovaní strážní a odvedli ho k dalšímu výslechu.
Obdobně si Rubašov vedl i v domnělé kauze záměru atentátu na č. 1. Nakonec byl dotlačen i tady k bezvýhradnému doznání. Ani teď nebyl fyzicky mučen; o to méně mohl spát (mezi výslechy se mu dostávalo dvouhodinových pauz k naprosto nedostatečnému, neklidnému více oslabujícímu než občerstvujícímu spánku). Vědomí vlastní porážky bylo stále silnější. Podepsal protokol. Rozmlžená mysl se stávala Gletkinovým hlavním trumfem v prosazování na tisících případů prověřené a propracované šablony. Neustále se pohyboval mezi polospánkem a chvilkového plného vědomí. Bylo až překvapivé, co všechno NKVD věděla a jak to dovedla „poučeně“ vsadit do své „výrobní“ obviňovací fabule.
Všemu vévodila Rubašovova stupňující se únava. Do ní náhle bleskem zasáhla ještě více zraňující zpráva o Ivanovově zatčení. Nato navazovalo jedno stále silnější přání: touha moci se alespoň jednou do růžova vyspat, střást tíži únavy. Občas docílil i drobných úspěchů. Na celkovém sledu výslechů a obvinění to ovšem nezměnilo nic. Jádrem sporu v Koestlerově líčení je protiklad základních přístupů v praktické politice země. Rubašov namítá: „Ať je tomu jakkoliv, naší ideologii by spíše odpovídalo to, aby se lidem říkala pravda, a ne aby se svět zabydloval sabotéry a ďábly.“ (s. 169) Gletkin nesouhlasí: „Kdyby se lidem z naší vesnice řeklo, že jsou pomalí a zaostalí a na tom že nic nezměnila ani revoluce a továrny, nepochopili by to. Když se jim ale řekne, že jsou hrdinové práce, lepší a znamenitější než Američané a že veškeré zlo pochází od sabotérů a ďáblů, zapůsobí to na ně aspoň trochu.“ (s. 169) Prozradil i brožurkový zdroj svého bezduchého pojetí: upravený Stručný kurs dějin VKS (b) pro potřeby večerních škol. Rubašov se současně dověděl o nedávné popravě svého prvního vyšetřovatele.
Finis vitae
Ve svém pomyslném deníku se dotýká i vnitřních nesouladů leninismu: „Jakým právem pohlížíme my, kteří odcházíme z jeviště, s takovou nadřazeností na Gletkiny? Když se na zemi objevil první neandertálec, musel vyvolat smích mezi opicemi. … Poslední šimpanzové stále ještě ohrnují nos, když uzří člověka …“ (s. 171). Gletkin naznačil strategii čísla 1: „Baštu nutno udržet za každou cenu, s jakýmikoliv oběťmi. … Politika Internacionály (Kominterny – JM) se musela podřídit naší národní politice.“ (s. 176)
Romašov pochopil svůj poslední úkol: očernit a zhanobit všechno, co on a jeho soudruzi v leninském vedení dělali a oč se ze všech svých sil snažili a bojovali. Byl to poslední – mystický – úkol strany. Gletkin byl vlastně upřímný: „Upozorňuji, že vám za to strana neslibuje žádnou odměnu. Některé obžalované pohneme ke spolupráci pod fyzickým nátlakem, jiným slíbíme, že si zachrání život nebo životy svých příbuzných, kteří padli do našich rukou jako rukojmí. Vám, soudruhu Rubašove, nenabízíme nic a nic vám neslibujeme.“ (s. 178) Ďáblovy cesty k matení a znásilňování svědomí bývají křivolaké. Výslech byl skončen.
Někdejší vousatý partyzánský velitel nezklamal. U soudu do puntíku dodržoval domluvený scénář lámání charakterů a elementární slušnosti a střízlivé soudnosti. Starý domovník Vasilij, který Rubašova osobně znal z jeho i svého revolučního období, se ho před svou dcerou při poslechu rozhlasové reportáže z procesu pokoušel hájit; před fikcí, pojednávanou na procesu, však u své dcery neobstál. Rutina politických procesů nebyla v nejmenším narušena ani závěrečnou řečí prokurátora, ani posledními slovy obžalovaných. Rezignace a rutina. Ochromení mysli a vůle. Doufání i zoufání. „Je tedy po všem. Už s tím nemá nic společného. On už nemusí výt s vlky. Zaplatil a jeho účet je vyrovnán.“ (s. 188) Extáze se prostupovala v jeho mysli s kontemplací a skrývaným zoufalstvím.
Přišla chvíle poprav. Rubaševovi zbývalo posledních deset minut života. Zbývala cesta na popraviště. A pak přišla rána a temnota. Zdá se, že Koestlerovo sevřené podání posledních chvil Rubaševova života nebylo prosto toho, co členové někdejšího leninského politbyra prožívali a pociťovali na popravišti.
Koestlerovu rekonstrukci dokresluje jeho výmluvný autorský doslov-motto-dedikace již neživým z dubna 1940: „Postavy této knihy jsou smyšlené. Historické okolnosti, určující jejich počínání, jsou skutečné. Život člověka N. S. Rubašova je syntézou životů mnoha lidí, kteří se stali oběťmi takzvaných moskevských procesů. Několik jsem jich osobně znal. Tato kniha je věnována jejich památce.“ (s. 7)
Vyznění stalinismu
Koestlerova umělecká rekonstrukce ponuré doby druhé poloviny třicátých let – byla také období neponurá? – je výrazně zesílena politicko-filozofickým druhoplánovým záběrem románu. Prozrazuje autorovu hlubokou znalost myšlení a cítění leninských i stalinských nejen vedoucích bolševiků. Román je tedy možné vnímat i jako ideovou i estetickou analýzu stalinismu, nechtěného pokračovatele systému někdejšího válečného komunismu, který se stal sám sobě soběstačnou virtuální realitou. Sázkou na dočasnost přechodného období a na příchod další revoluční příležitosti. Ta také nadešla. Ale bohužel do kapitalismu již nikoliv tradičně monopolistického, ale globálního. Do doby postupného odchodu Evropy z hlavní role na světovém jevišti. V dalším dějinném přechodu.
Roku 1988 třetí Bucharinova manželka Anna Michajlovna Larina (1914–1996, vězenkyní gulagu byla v letech 1937–1946, v letech 1946–1961 byla podrobena nuceným pobytům, tj. ruské aplikaci někdejšího černožlutého postrku) zveřejnila Bucharinův poslední vzkaz s žádostí o publikování skutečných Bucharinových názorů i podmínek, ve kterých strávil poslední chvíle svého života. Současně vydala v Rusku ceněnou vzpomínkovou knihu Nezapomenutelné, která byla přeložena do několika cizích jazyků, věnovanou památce tvůrce sovětské ústavy z r. 1936. O Bucharinovu rehabilitaci usilovala od roku 1961; docílila jí v gorbačevovském roce 1988. Jeho rehabilitace byla zvlášť důkladná: po vlastním rehabilitačním aktu (15. února 1988), byl posmrtně přijat do KSSS (10. května 1988) a bylo mu vráceno i členství v Akademii věd SSSR (červen 1988). Zvrácenost postupů stalinismu dokresluje osud Bucharinova syna, významného ruského výtvarníka Jurije (narozen 8. května 1936, 1936–2014); po úmrtí příbuzných, kteří se o něj starali, byl od r. 1946 v sirotčinci pod jménem Jurij Borisovič Gusman; posléze se v dospělém věku úředně přejmenoval na Jurije Nikolajeviče Larina.
Při bližším pohledu je zřejmé, že k původní myšlenkové tvorbě klasiků má stalinismus, tento odvozený nepůvodní přístup k rozvoji direktivního socialismu, daleko. Mnohem spíše jde o mocenskou techniku, která marxistickému konceptu nejen neprospívá, ale naopak mu substanciálně škodí. Hranice mezi revoluční konspirací, expropriací-vyvlastněním a záměrnou lží a mocenskou manipulací, případně krajně bezohledným machiavellismem je tenká a navíc velmi pohyblivá. Revoluční kázeň, jak ji znalo leninské období, nebyla v protikladu s myšlenkovou tvořivostí a vůlí ke skutečným řešením substanciálních otázek bolševického režimu i kulturou vnitrostranické diskuse, jak mj. naznačuje leninská nová hospodářská politika (NEP). Jejím plodem byla konvertibilní měna červoněc a ilustrativní je i osud jejího tvůrce, lidového komisaře financí, architekta konvertibilního rublu Grigorije Jakovleviče Sokolnikova-Brillianta (1888–1939). (Podle upozornění jednoho z prvních exulantů stalinského režimu, tajemníka orgbyra KSR(b) a VKS (b) Borise Georgijeviče Bažanova /1900–1982/, blízkého Stalinova spolupracovníka kolem poloviny dvacátých let, Sokolnikov na zasedáních politbyra Stalina často kritizoval a netajil se názorem, aby byl z funkce generálního tajemníka odvolán.) Sokolnikov byl rehabilitován 12. června 1988 a členství v KSSS mu bylo vráceno 16. prosince 1988.
Bezprostřední ohlas dávné skutečnosti
Bucharin následující řádky napsal po svém vyloučení z VKS(b) na zasedání jejího ústředního výboru 23. února 1937 a bezprostředně před svým zatčením 27. února 1937.
Odcházím. Neskláním hlavu před proletářskou sekerou, která má být nemilosrdná, ale také cudná. Cítím se bezmocný před pekelnou mašinérií, která má pravděpodobně za použití středověkých metod obrovskou moc, vymýšlí organizované pomluvy, jedná směle a sebevědomě. Dzeržinskij je pryč, nádherné tradice Čeky, kdy revoluční myšlenka řídila všechny její akce, ospravedlňovala krutost vůči nepřátelům a chránila stát před jakoukoli kontrarevolucí, se postupně staly minulostí. Proto si orgány Čeky zasloužily zvláštní důvěru, zvláštní čest, autoritu a respekt. V současné době je většina takzvaných orgánů NKVD degenerovanou organizací bezzásadových, zkažených, zámožných úředníků, kteří využívají bývalé autority Čeky kvůli Stalinově chorobné podezřívavosti, bojím se říci více, v honbě za řádem a slávou; jakoby mimochodem páchají své hanebné činy, aniž by si uvědomovali, že zároveň ničí sami sebe – historie nesnáší svědky špinavých činů!
Abych se vyhnul jakýmkoli nedorozuměním, říkám vám od samého začátku, že pro dobro světa (společnosti) 1) Nevezmu zpět nic z toho, co jsem napsal; 2) Nemám v úmyslu vás v tomto smyslu (a v souvislosti s tím) o nic žádat, nechci žebrat o nic, co by věc vykolejilo. Ale pro vaši osobní informaci, píšu. Nemohu odejít, aniž bych vám nenapsal tyto poslední řádky, neboť jsem uprostřed muk, kterých si musíte být vědomi. … Je pro mě snazší tisíckrát zemřít, než přežít nadcházející proces: prostě nevím, jak se dokážu vyrovnat sám se sebou – znáte mou povahu. Nejsem nepřítelem ani strany, ani SSSR a udělám vše, co je v mých silách, ale tyto síly jsou za takových okolností minimální a v mé duši vyvstávají těžké pocity. Zapomněl bych na stud a pýchu a na kolenou bych prosil, aby se to nestalo. To však již asi není možné, prosil bych proto, aby mi bylo umožněno zemřít před soudem, pokud je to možné, i když vím, jak přísně se na takové věci díváte.
Pokud mě čeká rozsudek smrti, pak vás předem žádám, přímo vás zaklínám vším, co je vám drahé, abyste nahradili střelbu tím, že já sám v cele vypiji jed (dejte mi morfium, abych usnul a neprobudil se). Pro mě je tento bod nesmírně důležitý, nevím, jaká slova mám najít, abych si jej vyprosil: koneckonců, politicky to nebude do ničeho zasahovat a nikdo se to nedozví. Ale dovolte mi strávit své poslední vteřiny tak, jak chci. Slitujte se! Vy, kteří mě dobře znáte, to pochopíte. Dívám se někdy smrti do tváře jasnýma očima, protože dobře vím, že jsem schopen statečných činů. A někdy jsem tak zmatený, že ve mně nic nezůstává. Takže, pokud je mi souzeno zemřít, požádám o morfiový kalíšek. Modlím se za to…
Žádám vás, abyste mi umožnili rozloučit se s mou ženou a synem.
Význam a kontext
Koestlerův román je tedy úspěšnou, beletristickým uměleckým tvarem podanou detailní anatomií dílny této mocenské techniky v čase dobové absence přístupu k archiváliím i živým informacím a přibližuje tak věcné vysvětlení už zmíněného podivného (obtížně pochopitelného) jevu: až na výjimky lidé, kteří opakovaně prokázali svou statečnost a odolnost nejen vůči vydírání, ale i mučení nepřátel, selhávali, pokud na druhé straně policejního stolu zasedala stranická, jinak dokonale anonymizovaná mašinérie symbolizovaná dostatečně zpracovaným vyšetřovatelem-mučitelem-manipulátorem, prokurátorem a soudcem. Tuto skutečnost dnes není potřeba démonizovat; mluví sama za sebe dnes již prokazatelnými fakty, jejichž souvislou časovou řadu zahájil v únoru 1956 proslulý Chruščovův projev na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Měla dva mocné pomocníky: démona souhlasu a zfetišování zásady dogmaticky a sektářsky pojímané (v duchu stalinistických katechismů) věrnosti této původně hluboké humanistické myšlence; svou váhu měl i živočišný strach, který záměrně pěstovala nejen mezi postiženými, ale i obyvatelstvem a pracovníky orgánů činných v trestním řízení. V názvu románu jsou tyto souvislosti shrnuty do tří zvlášť výmluvných slov.
Předchozí díl: