Politolog Petr Drulák píše o nové geopolitické hře, kterou na Kavkazu rozehrálo Turecko ve vztazích k Ázerbájdžánu a Arménii a vůči Rusku.
Po loňském neúspěchu politického Západu o barevnou revoluci v Gruzii se v posledních týdnech v regionu rozehrává nová geopolitická partie, tentokrát v Arménii a Ázerbájdžánu. Jejím cílem je izolovat obě země od Ruska. V pozadí tahá za nitky Turecko, které zakavkazský prostor považuje za svoji přirozenou sféru vlivu. Washingtonu i Bruselu v tomto případě turecká hra vyhovuje.
Prozápadní arménský premiér Nikol Pašinjan nechal v červnu podniknout rozsáhlý zátah na vysoké představitele Arménské apoštolské církve, obvinil je z přechovávání zbraní a přípravy proruského převratu. Vrcholí tím dlouhodobé napětí mezi starobylou církví, která se považuje ochránkyni arménské identity, a premiérem, kterého před lety vynesla do křesla barevná revoluce a který dlouhodobě usiluje o změnu geopolitické orientace od Ruska směrem k Západu. Základní problém jeho obratu spočívá v tom, že zatímco Západ může Arménii nabídnout určité ekonomické výhody, Rusko tradičně poskytovalo ochranu před historickým nepřítelem Tureckem a jeho ázerbájdžánským spojencem.
Důsledky obratu Arménie pocítila v letech 2022 a 2023, kdy Ázerbájdžán podnikl rozsáhlou a úspěšnou ofenzivu v Náhorním Karabachu, který Arménie zabrala po rozpadu SSSR. Arménie v roce 2023 Karabach ztrácí a arménské obyvatelstvo je vyhnáno. Rusko se tehdy omezuje na zprostředkování příměří, nicméně pro svého někdejšího chráněnce nehne prstem. Také ho mohlo odkázat na Američany, s nimiž krátce předtím Arménie pořádala vojenské cvičení. Ztráta Karabachu v Jerevanu vyvolala obrovské protivládní protesty, které podpořila i církev. Od té doby to mezi prozápadní vládou a národně konzervativní církví vře. Západ v Jerevanu nešetří sliby o „evropské perspektivě“ podobně jako kdysi v Gruzii a pak na Ukrajině, ale nemá je, jak naplnit. V Arménii se ze Západu angažuje především Francie. Je sice domovem velké arménské diaspory, ale dnes v Evropě vyniká především prázdnými politickými gesty.
Jedinou reálnou silou, která je ze Západu připravena se v zemi angažovat je Turecko. Se svým západním sousedem však Arménie neudržuje ani diplomatické, ani obchodní vztahy; na společné hranici nejsou ani hraniční přechody. Obě země rozděluje turecké vyvražďování Arménů během první světové války. Pro moderní arménské pojetí státu a národa je srovnatelné s tím, co pro Izrael představuje holocaust. Ale zatímco Němci svoji odpovědnost za zločin přijali, Turci ji popírají a diplomaticky se utkávají s každým, kdo by jejich historický zločin označil jako genocidu. Arménie naopak vede mezinárodní kampaň za prosazení právě tohoto termínu. Pašinjanova prozápadní orientace nutně znamená ústupky Turecku. Poté, co počátkem roku oznámil, že Jerevan už nebude pokračovat v kampani za uznání genocidy, vydal se koncem června do Istanbulu, aby s Erdoganem jednal o normalizaci vzájemných vztahů. Zde naráží na odpor církve a národních konzervativců.
Aby to Arménie neměla příliš jednoduché, jako nový spojenec Západu se v posledních letech profiluje další historický nepřítel Arménie – Ázerbájdžán. Muslimští Azeři sedí na obrovských ložiskách zemního plynu, mluví turecky a Turecko považují za svého nejbližšího ochránce a partnera. Právě s Tureckem postavili plynovod, který jim umožňuje diverzifikovat vývozy, jež do devadesátých let směřovaly výlučně do Ruska. Nicméně tradičně pěstovali politiku všemi směry. Strategické partnerství s Tureckem doplňovaly přátelské vztahy s Ruskem a snaha získat si respekt v západní Evropě a USA. Donedávna se v západních médiích pravidelně objevovaly články odhalující ázerbájdžánskou „kaviárovou diplomacii“ tedy způsob, jakým si Baku nakupovalo přízeň vysokých evropských politiků a úředníků.
Západní mediální mainstream se na Ázerbájdžán tehdy díval svrchu, podával obraz brutálního diktátorského režimu mučícího disidenty, který si díky kaspickému plynu nakupuje přízeň mocných. Rozdíl mezi tím, kdo si přízeň teprve nakupuje a tím, kdo už ji má, spočívá v tom, že o tom druhém už takové články nevycházejí. To je dnes případ Ázerbájdžánu. O krutostech, jichž se dopustil při osvobozování Karabachu, se v Evropě či USA téměř nemluví, prezident Ilham Alijev je přijímám jako vážený partner. O klíčový obrat se postaraly evropské sankce na ruský plyn v roce 2022, které z Baku učinily nepostradatelného dodavatele pro řadu západoevropských zemí. Svoji roli mohla hrát i vojenská a ekonomická spolupráce s Izraelem; Ázerbájdžán dodává Izraeli ropu, Izrael Ázerbájdžánu zbraně. Rovněž se spekuluje o ázerbájdžánské podpoře Izraeli při nedávných útocích na Írán. V posledních měsících také Baku eskaluje vztahy s Ruskem. Po protimafiánském zásahu v Jekatěrinburgu, při němž policie utloukla dva v Rusku usazené azerské prominenty, uzavřeli v Baku kancelář ruského Sputniku a zmlátili tamní ruský personál. Ázerbájdžán navíc přerušil kontakty s Ruskem a zrušil akce s ruskou účastí.
Na Západě jsou s Alijevem mimořádně spokojeni, což mu dává vítr do plachet při mírových jednáních s Pašinjanem. Nejde jen o uznání dobytých území, ale také o další pro Arménii trpké požadavky. Na prvním místě je Alijevův požadavek na koridor propojující Ázerbájdžán s Nachičevanem, což je azerské státní území uzavřené mezi Arménií a Íránem s krátkou společnou hranicí s Tureckem. Na Zangezurském koridoru hodně záleží také Erdoganovi, neboť by jím získal přímé spojení ke Kaspickému moři a odtamtud do zájmové sféry v turkické Střední Asii. Arménie se vždy proti koridoru bránila, neboť by jí odřízl od spřáteleného Íránu a ze stejných důvodů ho odmítá sám Írán. Donedávna se rýsovalo jako možné řešení, že by Rusko jako tradiční ochránce Arménie bylo garantem neutrality a logistiky koridoru využívaného především Turky a Azery. Důsledkem Pašinjanova obratu jsou úvahy, že by koridor obhospodařovala americká firma a Rusko bylo zcela vyloučeno.
Pašinjan i Alijev učinili nebezpečnou sázku na Západ, která se na Kavkaze nemusí vyplatit. Zejména se nemusí vyplatit Arménovi, pokud hlavními exponenty západního vlivu jsou Turci a Azeři. Alijev zatím vítězí, pokud si však příliš rozhází vztahy s dvěma sousedními velmocemi Ruskem a Íránem, může poznat, že Západ je daleko a Turecko slabší než Erdoganovo vychloubání.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!