První sjednocení druhého domácího odboje (7. část)

Jiří Malínský Komentáře

V aktuálním seriálu se historik Jiří Malínský obšírně věnuje dějinným osudům československého druhého odboje. 

Zahraniční vztahy       

Poslední šestá část Za svobodné Československo v nové Evropě (s. 228–231 a Doslov (s. 232–233, podčást 77–79) je věnována zahraniční politice a esejisticky pojaté charakteristice poslání a směřování programu v jejich širším rámci zejména do budoucna. Hlavní úkoly podle autorů programu byly dva: osvobození okupovaných národů a osvobození jedinců ze svírajícího rámce fašistického okupačního správy a práva. Jak autoři dále zdůraznili „Masarykova slova, že otázka česká je otázkou sociální, platí dnes v rozměrech evropských: budoucnost Evropy je otázkou sociální.“ (s. 228, podčást 77, zvýraznění PVVZ) Vítězný boj proti oběma fašistickým diktaturám je základním smyslem druhé světové války. A předpokládatelnou jistotou budoucí osvobozené poválečné demokracie.

Předpokladem Evropy budoucnosti je svobodná spolupráce svobodných národů. Technický pokrok nepovede ke snížení, ale při správném uchopení věci naopak ke zvýšení jejich hospodářské hodnoty. „Chudoba už není ctnost ani bohulibý stav, nýbrž zlořád a vina společnosti.“ (s. 229, podčást 78, zvýraznění JM) Jen tak může být oprávněna strojová velkovýroba. Žádný společenský řád není trvalý: všechny jsou do času. Poddanství a jeho zákony se přežívají; vývoj společnosti je především lidské dílo; budoucnost lidstva je v jeho rukou. Namístě nejsou ani přemrštěný optimismus, ani tíha zklamání posledních let. Evropské osvobození bude i osvobozením naším. „Masarykova kdysi tak buřičská a nakonec tak otcovská láska k národu, vždy stejně hluboká a stejně nezlomná, takřka mlčící o sobě, ale výmluvná beze slov stopou svých činů, buď nám světlým příkladem.“ (s. 230, podčást 78) Masarykovu odkazu věrni zůstaneme. Ze všech sil je nutno usilovat o regenerující a oblažující osvobození. „V tomto duchu a v této pevné víře připojujeme svůj hlas vroucně k volání, jež se zdvíhá nad troskami měst, nad zpustošenou zemí a nad miliony mrtvých od Madridu a Londýna až do Polska, Řecka a Číny, od Severního mysu až k pobřežím africkým, k volání po dějinné spravedlnosti. Tato válka nesmí být bojována nadarmo!“ (s. 231, podčást 78, zvýraznění JM) Tuto myšlenkovou linku na přelomu let 1944 a 1945 prodloužil dnes prakticky neznámý strhující střihový film-dokument režiséra, scénáristy a stříhače Jiřího Weisse (1913–2004) Věrni zůstaneme!, který je jakousi zprávou londýnské exilové vlády o činnosti její a zahraničního druhého odboje vůbec.

Přesahy a hlavní duchovní směřování programu Za svobodu

V závěru autorský kruh programu ubezpečuje o své niterné potřebě názorové shody v hlavních záměrech a směrech tohoto dokumentu. Nedávný vstup USA a SSSR do války r. 1941 je podle něj splněním záměru, o jehož uskutečnění mohl donedávna jen snít. Boj za všestrannou demokratizaci a svobodu tím získává stabilní, pevný základ. Úplně na konci textu byla uvedena jména hlavních autorů dokumentu Za svobodu, do nové Československé republiky.

Osudy tohoto pozoruhodného, a jak jsem i dnes přesvědčen, stále nadčasového dokumentu prošly nesnadnou cestou. Masové zatýkání během léta a podzimu 1941, spadající do tzv. první heydrichiády, rozchvácení nákladu již vytištěného dokumentu (jeho ilegální náklad dosáhl 3 000 výtisků), vedlo k tomu, že v odbojovém prostředí nebyl všeobecně znám a pokud ano, pak výlučně prostřednictvím výňatků a prostředkujících textů (např. tzv. katechismus). A tak jako hlavní programový dokument domácího demokratického odboje působil především zprostředkovaně. Druhé poválečné vydání vyšlo, jak jsem již uvedl, na podzim 1945. Naděje, které obsah textu z první poloviny r. 1941 obsahoval, začaly poměrně záhy po válce narážet na sílící sovětizaci a s tím související snahy komunistického vedení o jednostranné převzetí moci; tento osudový zlom nastal v únoru 1948. Text pak zmizel na dlouhou dobu z veřejného povědomí. Teprve od druhé poloviny šedesátých let mladá generace československých historiků si začala tohoto výtvoru PVVZ všímat a tušit a uvažovat o jeho skutečné přesahovosti a mimořádném významu. Tehdy apriorně záporný pojem reformismu byl pro jistotu rozvinut do tzv. radikálního reformismu.

O těchto věcech se tak od druhé poloviny sedmdesátých let mohlo začít znovu diskutovat. Tím spíš, že určitá blízkost snah Ledna 1968 a někdejší skupiny Dělnické akademie, uvažující nad osudy demokratického socialismu od počátku třicátých let (vlastně už od formulování sociálně demokratického Stivínova programu /1930/ a národně /československy/ socialistického Benešova programu /1931/), je poměrně sblížila. V prvních polistopadových letech byl Masarykovou dělnickou akademií vydán jeho podrobný komentovaný přehled (Václav Vrabec, Antifašistický nekomunistický odboj. Zmařené naděje. Praha Masarykova dělnická akademie a Český svaz bojovníků za svobodu 1992) podávající základní informaci o programatice demokratického domácího druhého odboje. Třetí kritické vydání MDA publikovala až r. 2018. Dlouhá léta byl o něj – tj. o jeho úplné vydání, uvnitř Masarykovy demokratické akademie, sváděn poměrně vypjatý, a ve své podstatě nepochopitelný a malicherný absurdní boj.

Co může tento zapomenutý program nabídnout soudobé české levici, která je momentálně soustředěná do volebního bloku Stačilo? Problémy, které dnes stále obtížněji akceptovatelným způsobem řeší soudobá Evropská unie, stále více navozují zhoubný odkaz appeasementu třicátých let (jsou také názory, že i společenskou atmosféru prvních let minulého století). Program, který se výslovně opírá a domýšlí zdroje spojené s výchozími představami let 1917–1918 a současně je propojuje s meziválečnými úvahami zejména třicátých let a s osudnou zkušeností z krušící velké hospodářské krize let třicátých a poznatky z prvních měsíců nacistické okupace, v některých pasážích proto působí, jak už jsem uvedl, až nadčasovým dojmem. V tomto ohledu vlastně uvozuje poválečné reformní posuny zejména první poloviny Třetí republiky postátňováním a sílením samosprávy a v řadě jejích forem pokračuje. Masovost poválečných politických stran, prvopoválečná prvotní sevřenost Bloku socialistických stran navazující na obdobné projevy mohly navozovat dojem či pocit realizovatelnosti většiny jeho bodů a představ (např. Laušmanovo znárodnění nebo postátnění některých kulturních a filmových /kinematografických/ institucí). Patrně do tohoto celku patří i mně nedostupný volební program KSČ z roku 1946.

Program na mnoha místech obsahuje nejen náznaky, ale přímo požadavky po středoevropské a evropské integraci (o čtvrt století dříve tu bylo volání po Spojených /socialistických/ státech evropských i globální regulaci, jež vyvrcholilo ustavením Společnosti národů 28. dubna 1919). Při souhrnně zobecňujícím pohledu tu lze upozornit na volně následující helsinský Závěrečný akt (1975) i na obě pařížské deklarace z roku 1990. Jeho většinová orientace jak na střední vrstvy, tak na jejich hodnotové orientace prolíná jeho celým textem. Výběrově výkonnostní princip je opět další tendencí, která sjednocuje celý program. Pominout nelze ani Slovensko; autoři programu se tu prolínají jak s Benešovými a londýnskými úvahami o budoucnosti, tak s komunistickým, převážně švermovským moskevským programatickým nazíráním. Národnostní problematika, která předjímá transfer (vysídlení) německočeského obyvatelstva, zrcadlíc drtivě většinový názor českého obyvatelstva, souvisí s demokratickou tendencí, v níž rozhoduje většina při značném šetření menšinových práv. Překvapivě není v programu vůbec zastoupena Podkarpatská Rus a rusínský jazyk (to je zřejmě dáno datem druhého vydání programu). Srovnatelně jsou pojednány i agendy náboženská, školní a kulturní. Volání po reformování školské a zdravotní (zejména po jejich inspirativních osvícenských metodologických východiscích), případně odborové agendy také ze stránek programu doslova sálá obdobně jako ústrojné proměny rodinné politiky a požadavek příjmové rovnosti muže a ženy podle emancipační zásady, kterou od dvacátých let prosazovaly Božena Betty Karpíšková (1882–1942) nebo dr. Milada Horáková (1901–1950) či Františka Ferdinanda Plamínková (1875–1942). Mimochodem požadavku, který není uskutečněn ani dnes.

Velmi výstižně to ve své mimořádně podnětné, již citované brožuře postihl, píše o programu Za svobodu! její autor historik Václav Brabec (nar. 1931): „Vyslovoval se pro zdokonalení toho, co ve zkoušce času obstálo, protože vycházel z národní typologie, z národních tradic a specifik, podmínek, v nichž se český národ od svého národního obrození vyvíjel. V tom je i jeho přednost a nesrovnatelnost s jinými podobnými pokusy koncipovat ucelený celospolečenský program.“  Že tento způsob myšlení a uvažování procházel veškerým demokratickým odbojem, potvrzuje nepřímo rovněž dobově nejznámější a nejpopulárnější Benešova kniha Demokracie dnes a zítra (1942). Faktu, že tato společná pravolevicová ozvučnost měla dobovou celoevropskou odezvu, nasvědčuje mimořádně zajímavý francouzský příklad-paralela. První vládní angažmá dnes fakticky zaklínané (proklínané) osobnosti prvního premiéra Čtvrté (1944–1945) a prvního prezidenta Páté republiky (1958–1970) válečného hrdiny generála Charlese de Gaulla (1890–1970) sledovalo fakticky srovnatelný koncept, který po jeho vynuceném vyhnání z politiky na počátku r. 1946 mohl k realizaci dojít po příslušných aktualizacích až po jeho návratu k moci v průběhu šedesátých let, je neobvykle neformálním, ale o to průkaznějším ověřením aktuálnosti a promyšlenosti tohoto špičkově zpracovaného dokumentu. Stojí za připomínku, že mezi jeho příznivci a stoupenci byl i třetirepublikový generální tajemník Československé strany národně socialistické a pozdější poúnorový exulant, člen užšího vedení Politického ústředí a Ústředního vedení odboje domácího prof. RNDr. Vladimír Krajina (1905–1993).

Možná inspirativnost dokumentu

Jakkoliv tedy stáří programu Za svobodu už protrhlo osmdesátiletou bariéru, která uplynula od jeho vzniku, styl myšlení, základní hodnotové orientace, jasná vazba na Masaryka a Beneše, vyvážený vztah ke skutečným hodnotám demokratického socialismu, to vše se ze vzdáleného historického „bezčasí“ posouvá jeho potenciálně novátorskými pohledy nebo jejich základy do popředí i dnes. Stylistika a frazeologie dokumentu byly tvořeny tak, aby se na nich shodl již r. 1941 veškerý demokratický domácí druhý odboj. Víc než program tu byl akcentován výchozí konsensus nahlížející zcela nezakrytě do prvních poválečných měsíců a let. Je otázkou, nakolik byl tento dokument pouze „akční“; sled prvních poválečných kroků, který podává, sice do značné míry zasahuje právě do počátků poválečného veřejného života, ale současně je tu také celý sled dalších hodnotových signálů, které se překrývají s touto „prvoakčností“; to jasně ukazuje na období delší a další.

Nicméně styl a směřování i strukturování levicového hnutí v poválečné ČSR jsou místy až návodem toho všeho. Bližší posouzení závažnosti obsahu by nemělo být prosté srovnání s jednak třetirepublikovými systémovými kroky, jednak vytvořením článku, který by po desítkách let, jež uplynula od krajně rozporuplného rozpadu Československé federativní republiky před 32 roky, měl a mohl maximálně posílit současné česko–slovenské vztahy. A to v duchu skutečného benešovského bezpomlčkového „českoslovenství“ odrážejícího vzájemnou kulturní blízkost Čechů a Slováků, jak se dotvořila počínaje revolučními léty 1848–1849, útěky Slováků do hodžovského „českého Egypta“ zahrnujícího vzájemné studentské vazby na české univerzitě i spolupráci ve všech prvoodbojových legiích, kterou symbolicky uzavřela Martinská deklarace (30. října 1918). V tomto ohledu nejsou hluchá ani další období a kroky v našich vzájemných vztazích. Plně to platí i o současných úzkých přátelských česko–slovenských vzájemných levicových vztazích. Jeho některé pasáže přitom vyznívají (nebo tak mohou být pociťovány) jako polemika s „progresivní“ částí současné eurounijní „levice“ (především to platí o nazírání a respektování výsledků přírodních věd a výkonovém principu).

Celý seriál:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.