Environmentální ekonom Jan Zeman míní, že Green Deal v současné podobě nepředstavuje vyvážené, udržitelné a spravedlivé řešení ochrany globálního klimatu. Proč?

Tak jsme se od vyhlášení Zelené dohody pro Evropu Evropské unie (EU), tzv. Green Dealu, v prosinci 2019 dostali k požadavku na jeho zrušení jako jedné z podmínek záchrany České republiky před sociálně ekonomickou katastrofou, spojenou s neodvratnou cestou do třetího světa. Podobně jsou na tom jiné státy EU, některé méně špatně, jiné ještě hůře (Polsko).

Osobně jsem nad Green Dealem nejásal, naopak ho ostře kritizoval od samého počátku. Poté, co mi ho významný ekolog poslal elektronickou poštou a co jsem si ho přečetl, psal jsem mu nejprve dotaz, zda mně omylem neposlal něco jiného. Ne. Byla to opravdu Zelená dohoda pro Evropu, schválená na Evropské radě v prosinci 2019 jako program záchrany planety Země před přehřátím v důsledku masových antropogenních (lidmi vytvořených) emisí skleníkových plynů, především oxidu uhličitého (CO₂).

Zelenou dohodu lze stručně shrnout následovně: Za účelem záchrany stability globálního klimatu (aby průměrná teplota na povrchu Země se nezvýšila o více než dva stupně Celsia proti předprůmyslovému období) půjde EU příkladem (ostatní státy ji budou jistě následovat) a do roku 2030 sníží své emise antropogenních skleníkových plynů na polovinu (přesněji 55 %) proti roku 1990 a na nulu do roku 2050 s tím, že jako nástroje použije masivní dotace z veřejných rozpočtů a obchod s povolenkami na emise CO₂.

Ke klimatické teorii IPCC

Globální oteplování klimatu, na planetě Zemi prokazatelné někdy od roku 1850, začalo některé klimatology znepokojovat a bít na poplach. Měli velký vliv, tak byl z rozhodnutí Organizace spojených národů v roce 1988 ustaven velký klimatický panel IPCC ke zkoumání klimatických změn na Zemi. V zásadě nevytvářel nové databáze, zpracovával dostupná data a vyvozoval z nich závěr. Ty závěry IPCC od počátku zněly: prakticky jediným viníkem pozorovaného a sílícího globálního oteplování jsou masivní antropogenní emise skleníkových plynů, zejména CO₂ a pokud s tím lidstvo něco rázného neudělá, dojde ke klimatické katastrofě, kterou lidstvo nemusí přežít. Teoretickým základem IPCC byl fyzikální jev – skleníkový efekt, resp. jeho zesilování, který popsal koncem 19. století Arhenius.

Jistota tohoto základního závěru ze strany expertů IPCC se postupně zvyšovala až na současných víc než 90 %. Za tím účelem se konalo již 30 světových klimatických konferencí, jejichž výsledky připomínají jednu velkou nulu, pokud jde o jejich dopad na společenskou řídící praxi. Zato Green Deal přináší stále větší rozčarování, neboť jeho rozpracování vedením EU vede členské státy EU zjevně do hospodářsko-sociálního úpadku, do třetího světa. Některé víc (klasicky ČR a Německo, Polsko zatím odolává), některé míň, ale škodí jim také. Proto ta stále silnější kritika a volání po ukončení Green Dealu, ke které je vedení EU a mnoha členských států i nadále hluché.

Přiznávám, že jsem léta teorii klimatických změn IPCC uznával a naivně podporoval. Jednoho dne se ale začaly objevovat a posléze množit moje pochybnosti.

Kritika Green Dealu zpočátku byla ještě na pozicích IPCC, resp. cíl jsem měl za správný, ale způsob dosažený za špatný či spíše katastrofální – obchod s povolenkami na emise CO₂, odmítání provozně bezemisní, v úhrnu nízkoemisní jaderné energetiky, pokračování v politice maximalizace přepravních toků a reálné preference energeticky a emisně náročné silniční a letecké dopravy, absenci analýz komplexní energetické a emisní náročnosti získávání paliv a energie z jednotlivých typů zdrojů, podobně profilových výrobků, atd.

Šokující bylo, že žádný stát na žádné z třiceti světových klimatických konferencí nenavrhnul zrušil mezinárodní mnohostranné smlouvy o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně paliv a energie jí spotřebovaných a o osvobození mezinárodní letecké, námořní, námořně rybářské a vnitrozemské říční dopravy též od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Nenavrhnul to ani jeden z deseti států, přímo ohrožených stoupající hladinou moře, resp. oceánu.

Pochybnosti o IPCC začaly drobnostmi jako je ignorace tepelných ostrovů velkých měst a průmyslových aglomerací (už jich je tolik, že ovlivňují i světový průměr teplot ovzduší, o rostoucím zastavění povrchu Země nemluvě) a dopadů pokračujícího odlesňování a odvodňování krajiny, zejména v rozvojových státech. Pokračovalo přes nesrovnalosti v teorii klimatických škod. Negativním důsledkem oteplování mělo být tání ledovců a zvyšování hladiny moří spojené se zatápěním pobřežních oblastí, větší vedra a mírnější zimy, a vyššími teplotami způsobený nárůst such, požárů v krajině, velkých povodní a tajfunů včetně jejich ničivosti.

Tedy, přičítat požáry způsobené neodpovědnou lidskou činností včetně žhářství globálnímu oteplování bylo zjevně přes čáru, přitom jde asi o 90-99 % krajinných požárů. 1 % připadá na přírodní faktory, u zbytku se příčinu požáru nepodařilo objasnit.

Přičítat klimatickým změnám rostoucí povodňové škody, když za 90 % z nich může neodpovědná lidská výstavba v záplavových území, je také zjevně přes čáru. Problém ale je i ten, že v Evropě za posledních 550 let zažíváme po roce 1990 šesté povodňově aktivní období a ta předchozí nesouvisela s rostoucími koncentracemi skleníkových plynů v ovzduší a na některých vodočtech jsme nezaznamenali povodňové rekordy (Děčín na Labi, Varšavě na Visle ad.), na jiných ale ano (Vltava v Praze, když odmyslíme povodeň z února 1342, podstatně ovlivněnou kerným zátarasem, nikoliv rekordním průtokem vody ve Vltavě.

Na rostoucím suchu se zvyšující se teploty ovzduší za nezměněných srážek podílejí, ale také je pravda, že s vodou mizerně hospodaříme nejen při spotřebě, ale také nešetrným využíváním krajiny. Technické úpravy koryt vodních toků jsou tu jen pověstnou špičkou ledovce zlého hospodaření, kořistění. To by vydalo na samostatný článek.

Konečně také vedro a zvýšená nemocnost a úmrtnost jim způsobená naráží na subjektivní faktor, na masové neodpovědné chování mnoha lidí, nejen vůči vedru. Zásadní problém je, že proti obětem veder stojí v EU oběti podchlazení v počtu asi desetinásobném, obojí za rozhodujícího podílu nedostatků ve společenském uspořádání i neodpovědném chování mnoha jednotlivců.

Konečně, když jsem v létě 2021 psal seriál článků o klimatických změnách pro časopis !Argument (poslední díl s odkazy na předchozí), dostával jsem nemalé pochybnosti o samotné teorii klimatických změn IPPC. IPCC především ignoruje vývoj paleo-klimatu, zvláště pak průměrných teplot a průměrných koncentrací CO₂ v ovzduší za uplynulých asi 550 miliónů let. Před asi 520 milióny let byly koncentrace CO₂ v ovzduší 10-20krát vyšší než jsou dnes a život to vydržel, byť asi ne bezbolestně.

IPCC ignoruje masivní výměnu CO₂ mezi jeho hlavním skladištěm – hlubinami moří – a ovzduším. Pokračuje spor, zda zvýšení teplot následuje po zvýšení koncentrací CO₂ (IPCC) nebo naopak zvýšení teplot předchází zvýšení koncentrací CO₂ (CLINTELL).

IPCC bagatelizuje četné kosmické cykly, zvláště pak cykly sluneční aktivity a jejich nestejnou velikost.

Těch faktorů je ještě víc, ale jim není určen tento článek, možná někdy jindy.

Konečně IPCC důsledně od počátku ignoruje sílící kritiku své teorie od tzv. klimaskeptiků (která je v nesouladu s většinovým vědeckým konsensem), což se po rezoluci přijaté na mezinárodní konferenci klimaskeptických klimatologů panelu CLINTELL 12. až 13. listopadu 2024, konané v nevytopených místnostech Poslanecké sněmovny ČR (prý koncepce užívání svetrů tehdejší předsedkyně Sněmovny) stalo povážlivé. Totiž, konference CLINTELL mimo jiné zpochybnila samotnou škodlivost globálního oteplování klimatu, což podle mého názoru nepřímo potvrzují i lidské dějiny: hlavní období rozkvětu spadají do teplých period doby poledové, hlavní období úpadku a válek spadají do začátku chladných period doby poledové, klasicky třicetiletá válka 1618-1648 na začátku malé doby ledové.

Směrodatná je reálnost teorie klimatických škod

V 90. letech jsem nebyl s to vyčíslovat klimatické škody, protože jsem neznal použitelnou metodiku ani postup k jejímu vytvoření. V roce 1999 mě tehdejší ministr dopravy Antonín Peltrám upozornil, že konference ministrů dopravy EU přijala někdy v roce 1997 či 1998 usnesení, že klimatické škody činí 1-2 % vytvořeného hrubého domácího produktu, který se následně přepočte na tunu antropogenní emise CO₂.

Jako odpůrce hrubého domácího produktu, co by indikátoru maskující kdejaký průser v ekonomice, jehož asi jediná kladná hodnota je, že podle jeho vývoje může ministr financí předvídat výnos daní na nejbližší tři měsíce, jsem k němu byl nedůvěřivý. Později jsem ho začal používat, neboť dával alespoň určité hodnoty (nikoliv dosavadní nulu), navíc byl zaštítěn doporučením EU. Vypočtené hodnoty mírně kolísaly podle zpřesňování výpočtu hrubého domácího produktu i emisí CO₂. S rostoucím kritickým rozborem klimatických škod IPCC jsem nutně dospíval k závěru, že tyto škody jsou vysoce nadhodnoceny a že je čas provést základní přepočet.

V socialistickém Československu byly rozvinuté výzkumy kvantifikací ekonomických škod na životním prostředí pod vedení legendárního Ing. Vladimíra Voráčka. Bohužel krátce po státním převratu, na jaře 1990 byly zrušeny, takže od té doby žádné nemáme, popř. paběrkujeme na Voráčkově odkazu. I u Voráčka byly nejslabším místem ekonomické škody na zdraví obyvatel, nejsilnějším naopak dnes již ne moc významné škody způsobené korozí zvýšenou znečištěným ovzduším. Polistopadové alternativní výzkumy (projekt Teplice 1 a 2, vyčíslující dopad znečištění prostředí na veřejné zdraví v silně znečištěném okrese Teplice a v relativně čistém okrese Prachatice) skončily zjevným fiaskem, resp. obyvatelé okresu Teplice se ukázali zdravější ve srovnání s obyvateli okresu Prachatice. Neznamená to, že by škodliviny zdraví lidí prospívali, to určitě ne. Znamená to jen, že rozhodující jsou jiné faktory, na Prachaticku údajně řídké osídlení spojené se značnou izolovaností významné části obyvatel, v Teplicích naopak vysoká úroveň lékařské péče, posílená přítomností významných lázní.

Při vyčíslování klimatických škod jsem vyšel z následujících zjištění:

• Hladina moří se zvyšuje, aktuálně tempem asi 4 mm za rok, což ale znamená, že do roku 2100 se zvýší jen o 35 centimetrů a žádné velké škody zatápěním pobřežních sníženin nezpůsobí.
• Vysokých teplot přibývá a mrazu ubývá, ale dopad těchto změn na zdraví lidí je nízký, navíc zásadně ovlivněný subjektivním faktorem.
• Za srovnatelných srážek vyšší teploty prohlubují sucho, ale škody zásadně zvyšuje naše špatné hospodaření s vodou jak v ekonomice včetně domácností, tak v přírodě. Technické úpravy koryt vodních toků jsou jen špičkou ledovce. Negativně působí těžká zemědělská mechanizace na polích aj.
• Vyšší teploty mohou zvyšovat počet požárů v krajině a jejich ničivost, ale rozhodující vliv zde má člověk: v krajině způsobí 90-99 % požárů.
• Více a větších povodní v důsledku oteplování klimatu nelze v Evropě dokázat. Navíc povodňové škody jsou nejméně z 90 % způsobeny pokračující neodpovědnou výstavbou v záplavových územích. Klimatické škody zde jsou rovny nule.
• Více vichřic, včetně tajfunů, nelze prokázat, přinejmenším v USA, kde měření začíná již v roce 1850. Navíc sílu větru v oku tajfunu neumíme měřit ani dnes, takže přesná měření neexistují. Nárůst škod způsobených některými tajfuny jde na vrub rostoucího zastavění příslušných území, přes které tajfun táhne, u Katriny sehrála významnou roli chatrná hráz přehrady, kterou tajfun protrhl, čímž umožnil zaplavení města News Orleans. Také zde jsou klimatické škody také rovny nule.

Na základě výše uvedeného rozboru stanovuji základní sazbu pro emise CO₂ ve výši 20 Kč. V následující tabulce uvedu možné klimatické škody podle doporučení ministrů dopravy EU v roce 1997 a mnou podle revidované teorie klimatických škod.

Tabulka: Klimatické externality v ČR v letech 1990-2023 v mil. Kč

Zdroj: výpočty CENIA, resp. JZ (metodika EU). Revidovaná metodika JZ. Kumulativní inflace spotřebitelských cen v ČR – rok 1989 = 100 podle dat ČSÚ. Poslední sloupec dopočítán JZ. 1 = škody pole doporučení konference ministrů dopravy EU 1997, 2 = škody na základě revidované teorie klimatických škod

K tabulce lze dodat jediné. Rozdíl mezi oběma postupy je veliký a v čase se ještě zvětšuje.

K velkým problémům klimatické politiky EU a Green Dealu obzvlášť patří použití obchodu s povolenkami na emise CO₂ jako klíčového nástroje prosazení redukce antropogenních emisí CO₂. Obchod s povolenkami je ale derivát finančního trhu. Jako takový je absolutně nevhodný k dosahování jakýchkoliv věcných cílů rozvoje. Umožňuje pouze nehorázné zisky (nebo také ztráty) spekulantů s povolenkami. Není podstatné, zda to shrabují důchodové fondy USA, Německa nebo kdokoliv jiný. Podstatné je, že to ČR a další státy EU ožebračuje. Proto musí být obchod s emisními povolenkami zrušen.

Podle mého názoru jsou v zásadě dvě možnosti:

• Zrušení bez náhrady. K tomuto vývoj v EU směřuje a všichni svatí bojovníci za Green Deal tomu nevědomky napomáhají.
• Náhradou tohoto obchodu s povolenkami za emise CO₂ (alternativně skleníkových plynů, přepočtených na CO). Daň na rozdíl od obchodu s povolenkami společnost ovládá. Má-li být stanovena aspoň trochu objektivně, doporučuji vyjít ze sazby 20 Kč/tunu v roce 2025 a pro další roky sazbu korigovat inflací spotřebitelských cen. K určitým, byť nesrovnatelně nižším (ve srovnání s tvrzeními IPCC) klimatickým škodám dochází, a tudíž by měly být zohledněny v cenách.

Aby byl boj s emisemi skleníkových plynů aspoň trochu smysluplný, je nutné přednostně odstranit další absurdity zmiňované v této stati, bojem proti jaderným elektrárnám počínaje. Specifikem ČR je boj proti spalovnám komunálních odpadů, přestože, alespoň podle mých výpočtů (studie pro magistrát Prahy srovnávající Spalovnu Malešice versus skládka Dolní Chabry) je spalovny asi 20x šetrnější v měrných emisích skleníkových plynů než skládka.

A hlavně, snižování emisí skleníkových plynů nelze dělat cestou sociálně-ekonomického zruinování státu a ožebračení jeho obyvatelstva, jak činí Green Deal!