Politolog Petr Drulák píše o Trumpově Radě míru, která postrádá mezinárodní legitimitu a jen těžko dovede nabídnout udržitelný mír v Gaze.
Uplynulý čtvrtek ve Washingtonu poprvé zasedla Trumpova Rada míru. Od lednových bombastických ohlášek se spekuluje, zda Trump chce touto novou institucí nahradit OSN nebo alespoň rozbít BRICS. Zatím to vypadá, že se rada omezí na to, nač má od OSN mandát, tedy mír v Gaze a její obnova. I to je dost ambiciózní cíl. Tamní situace zatím ostře kontrastuje s washingtonskými plány a vyhlášeními.
Složení Rady míru určil sám Donald Trump, který i jinak rozhoduje o všem. Pozval kolem šedesáti států a necelá polovina pozvání přijala. Vesměs střední a menší státy. Vedle Izraele patří k významnějším Turecko, Saúdská Arábie, Egypt, Pákistán, Indonésie a Argentina. Každý, kdo bude chtít v radě zůstat déle než tři roky, zaplatí miliardu dolarů. Chvíli to vypadalo, že tam bude i Kanada, ale pak kanadský premiér Trumpa naštval a pozvánka byla zrušena. Bez výjimky se jedná buď o přímé americké vazaly nebo státy, které od Američanů něco hodně potřebují.
Velmoci ani většina evropských států pozvání nepřijaly, vadila jim absence palestinských představitelů, podkopávání OSN i Trumpova one-man-show. Jedinými členy EU u jednacího stolu byly Maďarsko a Bulharsko, jinak tam za Evropu ještě seděly Albánie s Kosovem a, pokud je počítáme do Evropy, Arménie s Ázerbájdžánem. Mělo tam být i Bělorusko, ale když prezident Lukašenko odmítl osobní účast a chtěl vyslat svého ministra, Američané mu nedali vízum. Ale Evropané, kteří si to nechtějí s Trumpem rozházet, vyslali pozorovatele; Finsko, Polsko, Česko, Itálie, Řecko a Kypr. Český ministr zahraničí Macinka byl nadšený, že byl ve stejné místnosti s Trumpem a že získal společnou fotku s Rubiem.
Ve Výkonném výboru rady však už žádné státy zastoupené nejsou. Spolu s Trumpem tam sedí spřátelení miliardáři, zeť Kushner a kamarádi Witkoff s Rowanem, dva blízcí spolupracovníci, ministr zahraničí Rubio a poradce Gabriel, dále pak Tony Blair, který celoživotně hájí americké a izraelské zájmy v regionu, šéf Světové banky Banga, který miliardářské projekty dofinancuje.
Doplňuje je bulharský diplomat Mladenov coby vysoký představitel pro Gazu. Trump si ho vybral, nejspíše na doporučení Izraelců, kteří s ním měli dobré zkušenosti z doby, když se v OSN zabýval blízkovýchodním mírovým procesem. Mladenov je typickým východoevropským oportunistou, který díky flexibilitě a schopnosti zorientovat se v mocenských poměrech dosahuje úspěchy v mezinárodní diplomacii; ve stylu Lajčáka, Kubiše či Ševčoviče. Pochází z prominentní komunistické rodiny (otec u státní bezpečnosti, strýc v diplomacii), po studiích v Británii pracuje pro Sorose, proevropská angažovanost mu vynáší ministerský post, pak kariéra v OSN a napojení na washingtonské think-tanky.
Coby vysoký představitel se má opírat o Výkonný výbor pro Gazu, kde zasedají z poloviny titíž lidé jako ve Výkonném výboru rady a z poloviny těžké váhy diplomacie a zpravodajských služeb z Turecka, Egypta, Kataru a Emirátů. Mladenov bude zapisovat, co mu řeknou a dohlížet na Národní výbor pro správu Gazy. V tomto orgánu zasedají palestinští technokraté, na nichž se dohodl Hamás s Fatáhem, který ovládá palestinskou vládu na Západním břehu.
Výkonný výbor rady uložil účastnickým státům úkoly ve dvou oblastech. Nejbohatší, vedle ropných šejků a Ázerbájdžánu také Maroko, Uzbekistán, Kazachstán, věnují do společného fondu sedm miliard dolarů, kde by měly doplnit amerických deset miliard. Vojáky do mírových sil mají dodat Indonésie, Kazachstán, Maroko, Albánie a Kosovo. Ovšem na dvacet tisíc vojáků, které účastníkům předepsal americký generál Jeffers, to asi stačit nebude. Také bylo potvrzeno, že Egypt s Jordánskem vycvičí nejprve pět a výhledově dvanáct tisíc policistů, kteří mají nahradit Hamás. Zatím se je Američané a Izraelci snaží rekrutovat z místních kriminálních klanů.
Zasedání provázely optimistické vize miliardářů z výkonných výborů na téma drahé Kushnerovi i Trumpovi. Zatímco Marc Rowan mluví o výstavbě čtyř set tisíc bytů a investicích za 115 miliard dolarů, Yakir Gabay představil středomořskou riviéru s dvěma sty hotely, umělými ostrovy a infrastrukturními projekty včetně datových center. Třešničkou na dortu jsou plány FIFA na výstavbu velkého fotbalového stadionu a hřišť pro mládež.
Situace v Gaze se přitom žádnému příměří nepodobá. Od října, kdy bylo uzavřeno, zabil Izrael v Gaze přes šest set Palestinců a nadále omezuje zásilky humanitární pomoci, v uvedeném období měl přijít o čtyři vojáky. Hamás se pak odmítá dobrovolně odzbrojit, což je další z podmínek příměří.
Dramatická je rovněž situace na Západním břehu. Zatímco Palestinci čelí stále agresivnějším osadníkům chráněným izraelskou armádou, izraelští představitelé se netají tím, že Západní břeh považují za součást velkého Izraele. Zatímco donedávna se takové představy přičítaly pouze extrémistům, v únoru izraelská vláda zahájila novou politiku záborů veškeré půdy, jejíž vlastnictví nebudou moci Palestinci doložit. Tímto způsobem může Izrael zabrat půlku Západního břehu. Odsoudilo ho za to přes 85 zemí, Liga arabských států, Organizace islámské spolupráce i EU.
Z takových symbolických gest ze zahraničí si Izrael nic nedělá, zejména když ví, jak ničit své zahraniční nepřátele. Pod obrovský tlak se dostala Francesca Albaneseová, zvláštní zpravodajka OSN pro okupovaná palestinská území. Ve svých zprávách tvrdě kritizuje Izrael, mluví o genocidě Palestinců a vyzývá k mezinárodním sankcím. Potom, co ji léta démonizovali jako antisemitku, se loni sankcí dočkala … ale amerických proti sobě. Washington jí dal do ekonomické klatby, což například znamená, že přichází o možnost bankovního účtu nejen v USA ale u každé banky, která je na americké banky napojena. Čelí stejnému tlaku jako představitelé Mezinárodního trestního soudu, kteří se odvážili vydat zatykače na Netanjahua pro válečné zločiny. Potom, co letos proizraelská nevládka sestřihala její veřejné vystoupení a kolem videa rozjela difamační kampaň, začali Albaneseovou vyzývat k odstoupení někteří evropští ministři zahraničí včetně českého.
Ve Washingtonu a Tel Avivu sázejí na cukr a bič. Ale Palestinci toho cukru moc nevidí; na rozdíl od trumpovských miliardářů vyhlížejících sladké kšefty. Za to bičem se práská všude kolem. Nejhůře to odnášejí Palestinci, radikálové z Hamásu, umírnění z Fatáhu i nezúčastnění, kteří by jen chtěli normálně žít. A pak samozřejmě ti, kdo je podporují, jako Albaneseová. Celému Trumpovu podniku chybí základní legitimita. Jen silou a korupcí se mír neudrží.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!