Politolog Petr Drulák píše o rizicích, které přináší novinářský útok na maďarského ministra zahraničí a de facto na diplomatickou komunikaci.
Z předních anglosaských médií jsme se dozvěděli, že maďarský ministr zahraničí Pétera Szijjártó představuje pro Evropu bezpečnostní hrozbu. Prý pravidelně volá svému ruskému kolegovi Sergeji Lavrovovi, aby ho informoval o průběhu bruselských jednání. Ostatní představitelé to tuší, proto se mu vyhýbají a na diskusi důležitých otázek si raději vytvářejí užší formáty spolupráce bez Maďarska. Nemusíme vědět, o čem přesně si Szijjártó s Lavrovem telefonují, abychom viděli zjevnou nesmyslnost této informace. To však vůbec nemusí snižovat její politickou účinnost. Navíc se nejedná pouze o útok na Szijjárta, nýbrž na diplomatickou komunikaci jako takovou. A to je nebezpečné.
Podle novinářů z Washington Post a Politico se maďarský ministr měl těchto úniků dopustit během pravidelných setkání Rady pro zahraniční záležitosti. Jde o zjevný nesmysl. Těchto jednání jsem se v minulosti opakovaně účastnil. Probíhají tak, že se v jedné obrovské místnosti za okrouhlým stolem setkávají ministři členských států EU s Vysokou představitelkou pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Nejsou tam sami: každého ministra doprovází čtyřčlenná delegace, další desítka přítomných je z aparátu bruselské diplomacie a další desítky představují tlumočníci. Zasedání se tudíž účastní dost přes sto padesát lidí, většina z nich má po kapsách mobily.
Jinými slovy, tato jednání nejsou určena k výměně jakýchkoliv citlivých informací, všichni to vědí a všichni k nim podle toho přistupují. Nikdo nepochybuje o tom, že ruské, americké, čínské a další zpravodajské služby dostávají naprosto přesný záznam všeho, co je na těchto zasedáních proneseno. Tyto záznamy pak většinou svým politikům ani nepředkládají. Ne proto, aby si chránily informace a zdroje, což služby jinak dělají, ale proto, že v záznamech není nic, co by si politik nemohl přečíst v novinách. Zasedání sestávají z četby předem připravených pozic, pokud na sebe ministři navzájem nějak zareagují, jedná se o příjemné zpestření.
Představa, že Rusko získává utajené bruselské informace tím, že je maďarský ministr telefonuje ruskému kolegovi ze zasedání rady, je dementní. Korunu této demenci pak nasazují lidé, kteří si říkají novináři, z magazínu Politico. Na základě informací z několika anonymních bruselských zdrojů vysvětlují, že nedůvěra vůči Maďarsku vede evropské představitele k tomu, že důvěrná jednání přesunují do užších formátů jako „E3, E4, E7, E8, Výmarský trojúhelník, NB8 či JEF“. Chtějí tím říci, že pokud by Maďarsko bylo loajálnější nescházely by se Německo, Francie a Velkou Británií ve velké trojce či první dvě jmenované s Polskem v onom trojúhelníku, či že by dokonce k tomu Maďarsko přibraly? Nebo že by se nekonaly pravidelné schůzky seversko-baltské osmičky, popřípadě desítky JEF spolupracují na společných vojenských misích? Tyto formáty fungují bez ohledu na Maďarsko, vyjadřují ambice buď regionální nebo velmocenské.
Skutečné skandály kolem maďarského ministra jsou zatím dva: někdo mu odposlouchává mobil a informace předává novinářům. Se samotným odposlechem musí osoba v jeho postavení počítat, nejpravděpodobnějším pachatelem bude „spojenecká“ zpravodajská služba. Těžko říci, zda britská, americká, polská či jiná; Maďarsko leží v žaludku různým chapadlům transatlantického hlubokého státu.
Závažnější je zneužití těchto odposlechů k mediálnímu útoku motivovanému nadcházejícími volbami v Maďarsku. V případě malého rozestupu mezi soupeři může toto zatím nijak nepodložené obvinění u neinformovaných voličů rozhodnout. Ale neméně závažný je útok na diplomatickou komunikaci, jehož se strůjci skandálu dopustili.
Základním znakem diplomatické komunikace je důvěrnost. Mimo jiné diplomatovi umožňuje sdělovat partnerovi informace, k nimž se veřejně nemůže přihlásit, neboť by uváděly do obtížné situace buď jeho samotného nebo třetí osoby. Právě výměnou takových informací se vytvářejí pouta vzájemné důvěry, která při dobré konstelaci umožňují řešit sporné otázky jednáním a nikoliv silou. Bez důvěrnosti není důvěry a tím pádem ani diplomacie.
Skandál nemůže dopadnout dobře. Buď se žádné nové informace neobjeví a zůstane u vyřčených podezření, která v médiích pohotově podpořili hlasy z Bruselu, Varšavy či Vilniusu a která budou přežívat péčí strůjců skandálu a jejich pomocníků. Nebo dojde na zveřejnění obsahů, které budou z podstaty věci pro zúčastněné zatěžující, stejně jako by tomu bylo u důvěrných rozhovorů jakýchkoliv jiných představitelů. Pak půjde o trest za diplomacii. Za řemeslo, které Západ v posledních desetiletích tak zoufale nezvládá.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!